Její sen se vracel z doby, kam paměť nedosáhla. Dvě stejné holčičky si hrály vedle sebe, držely se za ruce, jako by nikdo jiný neexistoval. Pak přišla vysoká žena celá v černém, sáhla po jedné z nich a odváděla ji pryč. Obě plakaly a natahovaly k sobě ruce, ale žena ani nezpomalila.
Linda zůstávala a dívala se, dokud ta druhá nezmizela. Nejděsivější na tom nebyla žena v černém. Byla to jistota, kterou nedokázala vysvětlit. Obě holčičky byly ona.
Jedna, která zůstala, i ta, kterou odvedli. Když jí bylo šest, vyprávěla sen babičce Kateřině. Ta si promnula kořen nosu a řekla, že dětská hlava dovede ze strachu poskládat ledacos. Přesto jí od té doby před spaním chystala heřmánkový čaj.
Péči převáděla do hrnku, o citech nemluvila. Sen nezmizel. Vracel se po dlouhých měsících a Linda si k němu časem připojila vlastní pověru. Po každém návratu černě oblečené ženy následovalo něco nepříjemného.
Jednou pětka z písemky, jindy nemoc, jindy hádka. S babičkou žila od dětství. Rodiče ztratila krátce po druhých narozeninách. Byli geologové.
Během horské výpravy došlo k sesuvu. Našli se mrtví. Kateřina se s malou Lindou odstěhovala do většího města, prodala dům a koupila skromný byt. Kateřina často říkávala: „Nezapomeň, kdo ti zajistil všechno, co máš.
Já. Ne tvoje máma s tátou. ”
Jako dítě Linda nechápala, proč v těch větách není smutek. Bylo v nich tolik chladu.
Když jí bylo kolem šestnácti, babička otevřeně řekla, že Norberta nikdy nepřijala. Podle ní zničil vlastní život a Tamaru stáhl s sebou. Kateřina učila na prvním stupni, před lidmi působila důstojně a klidně. Doma bývala tvrdá.
Známky kontrolovala hned, jak Linda přišla domů. I dvojka dokázala proměnit odpoledne v dlouhé kárání. „Nestačí být dobrá, musíš být nejlepší. ”
Když se něco nepovedlo, říkala, že je Linda líná, hloupá nebo neschopná.
A když chtěla zasáhnout citlivější místo, dodala, že je přesně po svém nezodpovědném otci. Linda se nehádala, plakala za zavřenými dveřmi. Naučila se být nenápadná. Mluvila málo, nevyhledávala pozornost a před každou odpovědí přemýšlela, jestli může někoho rozčílit.
Čas jí plnily kroužky, hudebka, výtvarka. Víkendy patřily muzeím a divadlům. Pro kamarády zůstávaly jen mezery. Jednu mezeru si chránila.
Patřila Jitce Doubkové ze sousedního domu. Kateřina nad tím přátelstvím kroutila hlavou – Jitčini rodiče byli podle ní obyčejní lidé bez úrovně. Dívkám to bylo jedno. Kolem dvanácti let Linda Jitce popsala sen.
Jitka přestala žvýkat a chvíli na ni zírala. „A co když jsi měla sestru? ”
„Kdybych měla sestru, tak kde je? ”
Otázka jí uvízla v hlavě.
Zeptala se doma. Kateřina vytřeštila oči: „Sestra? To bych snad věděla. Tvoji rodiče měli jen tebe.
” A ukázala na fotografii. Tamara, Norbert a malá Linda. Tři lidé, nikdo další. Linda se nechala přesvědčit.
Střední školu dokončila s vyznamenáním. Kateřina měla připravený další bod – pedagogickou fakultu. Linda chtěla pracovat s látkou, střihem a barvami. Nosila desky plné návrhů.
Když to babičce oznámila, Kateřina se ušklíbla: „Takže módní návrhářka? Takových ambicí už bylo. Nakonec budeš zkracovat kalhoty a přešívat košile. ”
Linda se tentokrát nevzdala hned.
A tehdy přišel první kolaps. Kateřina se sesunula na pohovku, sevřela si hrudník a lapala po dechu. Linda zavolala záchranku. Zdravotníci nezaznamenali nic dramatického, ale Linda vnímala jen to, že babičku rozčílila.
„Je to z nervů. Lékař mi zakázal rozčilovat se a ty mě nejspíš chceš dostat do hrobu. ”
„Babi, tohle neříkej. Strašně jsem se bála.
”
„Kdybys měla strach, nedělala bys mi to. ”
Linda zkopla oči. „Už nebudu. ”
A slib splnila.
Vystudovala učitelství českého jazyka, zkoušky zvládala výborně. Jen po nocích si nechávala jednu část života pro sebe. Kreslila. Střihy, kabáty, šaty.
Byly to jiné sny než ten dětský. Občas se mezi nimi znovu objevila druhá holčička a připomněla ztrátu, pro kterou neměla jméno. Naštěstí existovala Jitka. Chodila na odborný obor zaměřený na oděvnictví.
Linda jí kreslila návrhy k úkolům a Jitka nosila jedničky. U Doubkových Linda poprvé seděla u šicího stroje. Šila halenky, kalhoty, jednoduché šaty. Kateřina byla přesvědčená, že vnučka tráví večery v knihovně.
Po promoci Linda nastoupila jako učitelka na stejnou školu, kde pracovala Kateřina. Kontrola pokračovala. Babička chtěla vědět, jak připravila hodinu, proč dala konkrétní známku, co napsala žákovi do sešitu. Po roce se stalo něco, co její pozornost obrátilo jinam.
Poprvé se zamilovala. Pavla Zemanu potkala v parku. Seděla na lavičce s kávou. Přisedl si, omluvil se za vyrušení.
Do telefonu řekl „Ano, pane Tůmo, už mám po službě. Dobře, vrátím se. ” Byl to kriminalista. „Nechal bych vám číslo, jen pokud chcete,” řekl a podal jí vizitku.
Linda zavolala po dvou dnech. Z jednotlivých večerů se nenápadně stal vztah. Byla šťastná a šlo to na ní vidět. Kateřina si všimla.
„Kdo to je? ”
„Já jsem se zamilovala. ”
„A čím se živí? ”
„Je kriminalista.
”
„Policista? Směny, násilníci, hospody, ženské kolem. Ty sis opravdu vybrala. ”
Linda jí řekla, že jí Pavel požádal o ruku a ona řekla ano.
Kateřina se opřela o stůl: „To nedovolím. ”
„Je mi přes dvacet. Nemusíš nic dovolovat. ”
„Za rok začne chodit domů o půlnoci.
Za dva tě možná uhodí. Tvůj otec jí namluvil, jak úžasné jsou hory. Kdyby zůstala u normální práce, mohla žít. A ty chceš udělat totéž.
”
Kateřina ztišila hlas. Ten klidný tón Linda znala. Obvykle následovalo něco, co babička považovala za hotové rozhodnutí. „Podívej se radši na Eduarda Neumana.
Ten o tebe stojí už dlouho. ”
Eduard byl ředitel školy, rozvedený muž přes čtyřicet. Linda s ním dokázala normálně mluvit o práci. Jako partnera si ho nikdy nepředstavovala.
„Babi, je na mě moc starý. ”
„Moc starý vůbec ne. Je ve věku, kdy už ví, co chce. Mluví se o krajském úřadu.
”
Linda stála u zrcadla. V krku už měla připravenou odpověď. Nedostala se k ní. Kateřině nejprve vystoupila barva do tváře, o vteřinu později se z ní všechna barva vytratila.
Tělo se začalo bortit k zemi. Linda ji zachytila. Záchranka přijela, tlak byl vyšší, ale ne nebezpečně. Převoz nebyl nutný.
Linda zrušila schůzku s Pavlem. Ráno Kateřina vstala bez známky slabosti a odešla do školy. Linda vypadala, jako by noc strávila venku. Před školou stál Pavel s kyticí.
„Půl hodiny tu mrznu. ”
V tu chvíli se otevřely dveře domu. Kateřina vyšla ven. Její výraz byl skoro slavnostní.
„Lindo, ty mi svého mladého muže ani nepředstavíš? ”
Ještě včera o něm mluvila jako o katastrofě. Teď ho pozvala nahoru, uvařila čaj, otevřela bonboniéru. Pak položila hrnek na podšálek.
„Takže vy to myslíte vážně? ”
„Ano. Chceme se vzít. ”
„Jen mě napadá, jak to vezme Eduard.
”
„Kdo? ” Pavel se přestal usmívat. „Eduard Neuman je ředitel naší školy. Linda s ním měla vztah.
Eduard ji bere pořád vážně. ”
„To není pravda! ” vykřikla Linda. „Lindo, neměla bys vodit za nos dva slušné chlapy najednou.
A co vaše schůzky minulý rok? Pohádali jste se jistě. Vždyť tě miluje. ”
Lhala bez zaváhání.
Pavel vstal. „O tomhle jsem nevěděl. ”
Linda ho následovala ke dveřím. „Pavle, ona si to vymyslela.
Vždyť víš, že jsem kromě tebe nikoho neměla. ”
Dveře se zavřely. Linda se vrátila do kuchyně. Třásly se jí prsty.
„Ty jsi mrcha,” řekla potichu. „Budeme předstírat, že jsem to neslyšela. Doufám, že ten mladík pochopil, že sem nemá chodit. Jednou mi poděkuješ.
”
V noci přišel sen. Dvě plačící holčičky, žena v černém, ruce, které se k sobě nedostanou. Pavel nezvedal telefony. Linda šla za ním na služebnu.
Seděl za stolem, nevzhlédl hned. „Včera jsi neměl poslouchat babičku. Lhala ti. ”
„A odkud mám vědět, že nelžeš ty?
Večer mi volal muž, který se představil jako Eduard Neuman. Řekl mi, že vám dvěma stojím v cestě. A víš, co mi řekl? Že ví o tvém mateřském znaménku ve tvaru srdce.
Jak to ví, Lindo? ”
Linda otevřela ústa. Pak jí to došlo. „Babička.
Musela mu to říct. Domluvili se. ”
„Slyšíš se? Nejdřív babička, potom ředitel.
Vždycky se objeví někdo další. ”
„Protože to tak je. ”
„Lindo, dost. ”
Linda se otočila a vyšla ven.
Čekala, že uslyší „počkej”. Nic. Venku se město rozmazalo do světelných skvrn. Zavolala Eduardovi: „Pane řediteli, volal jste včera Pavlovi?
”
„Lindo, ten člověk je proti tobě kluk. My dva bychom si měli sednout. Kateřina má v tomhle pravdu. ”
„Já už mám vás oba plné zuby.
” Hovor ukončila. Začal padat sníh. Telefon zazvonil. „Pavle, pořád…”
„Já jsem Jitka.
Podle hlasu bych řekla, že se děje něco špatného. Přijeď do dílny. ”
Linda jí všechno řekla. Jitka ji nechala domluvit.
Pak se opřela o stůl plný krejčovských potřeb. „Tvoje babička tentokrát překročila úplně všechno. A hlavně ty se od ní musíš odstěhovat. ”
„Nemůžu ji jen tak nechat.
Má problémy se srdcem. ”
„Lindo, tvoje babička má neuvěřitelnou schopnost dostat srdeční potíže přesně ve chvíli, kdy jí řekneš ne. ”
„Celý život tě drží strachem a funguje jí to. ”
„Protože nikoho jiného nemám.
”
„To ale neznamená, že musíš pokaždé odložit svůj život, když se jí udělá zle. ”
Jitka jí nabídla práci v dílně a kousek od ní malý byt. „Ne navždy. Tak dlouho, jak bude potřeba.
”
Linda dlouho neodpovídala. „Dobře. ”
„Dobře jakože o tom budeš přemýšlet? ”
„Dobře jakože půjdu.
”
Následující den požádala ve škole o ukončení pracovního poměru. Pak přišla domů a začala balit. Kateřina nejdřív nevěřila. Pak křičela.
Když slova nestačila, přišly slzy a známý pohyb ruky k hrudi. Linda zavolala záchranku. Zdravotníci ji vyšetřili. Stav stabilní, převoz nebyl nutný.
Linda jednoho z nich dohnala na chodbě. „Babička pořád říká, že má nemocné srdce. Neměla by užívat něco jiného? ”
„S vámi bez jejího souhlasu mluvit nemůžu.
Ale můžu říct, co jsme zjistili dnes. Teď nevidíme známky akutního stavu. Kolaps při silném stresu a potvrzené závažné srdeční onemocnění nejsou automaticky totéž. ”
Linda zůstala na chodbě sama.
Poprvé si dovolila otázku, kterou dřív zaháněla. Co když ten strach nebyl jen důsledkem babiččina zdraví, ale také nástrojem? Vrátila se dovnitř. Záchranáři říkali, že teď nejsi v ohrožení.
A odešla. První týdny u Jitky nebyly romantické. Ale jednoho rána přišla zakázka – nevěsta s rozplakanýma očima a šaty, které na ní visely. „Prosím, řekněte mi, že se to dá zachránit.
”
Linda si klekla k lemu. „Dá. Jen to nebude malá oprava. ”
Šili na Silvestra.
Nevěsta se při poslední zkoušce rozplakala úlevou. Potom přišla další zakázka a další. Krejčovství se začalo zvedat. Na jaře potkali na nábřeží Pavla.
Vedle něj kráčela mladá žena, smála se, držel ji kolem ramen. Linda se neotočila. Tělo jí zradilo krátkým sevřením pod žebry. Kateřinu ze života nevyškrtla.
O víkendech za ní jezdila, přinesla nákup, pomohla s domácností. Babička se změnila – nekřičela, byla pozorná. A pokaždé nakonec přišla stejná věta: „Mohla by ses vrátit domů? ” Linda pokaždé odpověděla stejně klidně: „Ne.
”
Pak přišel telefonát z nemocnice. „Kateřina Vaňková je vaše příbuzná? Srazilo ji auto. Její stav je vážný.
”
Linda jela co nejrychleji. Kateřina ležela obklopená přístroji. „Přišla jsi? ”
„Samozřejmě, že jsem přišla.
”
Kateřina jí stiskla prsty. „Musím ti něco říct. Nejsi sama. ”
„Vždyť mám tebe.
Vrátím se domů, najdu si práci ve škole, nebudeme se hádat. Jen se z toho dostaň. ”
Kateřina sotva znatelně pohnula hlavou. „Nejsi sama.
”
Další slova nepřišla. Lékař k Lindě přišel na chodbu. Stačil jeho výraz, než řekl první větu. Kateřina Vaňková zemřela.
V hlavě jí pořád znělo „nejsi sama”. Jenže právě to jí připadalo jako největší nesmysl. Pavel byl pryč. Kateřina mrtvá.
Jediná rodina, kterou znala, zmizela. Jednoho dne ji Jitka dotáhla do kavárny. Seděly u skla a Jitka mluvila za obě. Pak před oknem prošel muž.
Drahý kabát, upravené vlasy, jistý krok. Podíval se dovnitř a jejich pohledy se zachytily. Za chvíli stál u jejich stolu. „Mám zvláštní pocit, že jsme se už někde viděli.
”
„Tohle už někdo použil přede mnou. ”
Když vyšly ven, mladík do Lindy prudce narazil a vyrval jí kabelku. Muž z kavárny bez zaváhání vyrazil za ním. Vrátil se s kabelkou.
Obsah byl kompletní. „Destal dost důrazné vysvětlení, že by to neměl opakovat. ”
Představil se jako David Nosek, přijel kvůli projektu hotelu. Odvezl je domů.
Nechal jí vizitku. Druhý den stál před domem s květinami. Pozval ji na večeři. Linda ho nechala chvíli čekat, pak souhlasila.
Večeře byla příjemná. David se nevyptával víc, než bylo pohodlné. Před domem se nepokoušel o polibek. Přišlo další setkání.
David se objevil i v dílně. „Když mluvíš o škole, zníš, jako bys celý život čekala na cizí souhlas. Tady řekneš jednu větu a všichni poslouchají. ”
David mluvil o hlavním městě, o větším prostoru pro její talent.
Linda cítila, jak je přitažlivá představa, že stačí říct ano a všechno se uspořádá. Teprve mnohem později si uvědomila, že David skoro každou debatu stáčel ke stejné věci – jak rychle by byla ochotná přestavět svůj život, aby se vešel do jeho. Jitka ji varovala: „Když někdo roky zamyká všechny dveře, první otevřené vypadají jako svoboda. Jenže i otevřené dveře nikam vedou.
”
Lindě se s Davidem dýchalo lehčeji. Po smrti babičky skoro nechtěla vstát z postele. Teď zase něco plánovala. O deset dní známosti ji požádal o ruku.
Linda řekla ano. Začala balit kufry. Dva dny před odjezdem se v dílně naklonila nad střih a čáry se jí slily před očima. Probrala se na zemi.
Záchranka ji odvezla do nemocnice. Hemoglobin měla nízký, některé hodnoty neodpovídaly. Lékař se ptal na léky. Linda vytáhla lahvičku vitaminů, které jí David koupil.
Lékař ji otočil v ruce. „Máte v krvi látky, které k tomu úplně nesedí. Dokud si nebudeme jistí, berte to jen po dohodě s námi. ”
David přicházel každý den.
Byl pozorný, nosil drobnosti, ujišťoval ji, že odjezd jen odloží. Lindě se ulevilo, že vedle ní někdo zůstal. V noci se vrátil starý sen. Holčička, kterou odváděli, se tentokrát zastavila a otočila.
Měla dospělou tvář. Téměř stejnou jako Linda. A řekla: „Uteč od něj. ”
Ráno si ji zavolal lékař.
„Přineste mi prosím tu lahvičku s vitamíny. Chci nechat zkontrolovat, co je skutečně uvnitř. ”
Linda zamířila do pokoje. David už seděl u postele.
Spolupacientka Alexandra ji odvolala na chodbu. „Tvůj snoubenec se ti hrabal v kabelce. Myslel si, že spím. Vytáhl z ní lahvičku, schoval ji do své tašky a do tvojí dal jinou.
Vypadala skoro stejně. ”
Linda se vrátila a poslala Davida pro kávu. Když odešel, sáhla do kabelky. Lahvička tam byla.
Linda palcem přejela po etiketě. Chyběl škrábanec, který si udělala nehtem. Otevřela Davidovu tašku. Uvnitř byla její původní lahvička.
Vyměnila je zpátky. Už chtěla tašku zavřít, když si všimla rohu fotografie. Vytáhla ji. David stál ve svatebním oblečení.
Vedle něj žena. Linda se nejdřív podívala na její oči, pak na nos, ústa. Fotografie jí klesla v ruce. Ta žena vypadala jako ona.
Téměř přesně. Ale jejich svatba se ještě nekonala. Fotografie byla svatební. Linda ji zasunula do své kabelky.
Za chvíli se David vrátil s kávou. „Jsi nějaká jiná. Je ti hůř? ”
„Jsem unavená.
”
Skutečnou lahvičku odnesla lékaři. Pak se rozhodla, že odejde z nemocnice. Proti doporučení. Zavolala Jitce, která pro ni přijela.
V autě ukázala fotografii. Jitka na semaforu snímek prohlédla, pak zastavila u kraje. „Tohle není obyčejná podobnost. ”
„Myslím, že je to moje sestra.
”
A pak vyrazily do Chebu. Tam, kde babička kdysi žila. Linda doufala, že najde někoho, kdo si pamatuje jejich rodinu. U malého obchodu potkaly starší ženu se psem.
Bohumilu Cihlářovou, skoro osmdesátiletou, celý život žijící v Chebu. Když Linda řekla, že její matka byla Tamara Prouzová, Bohumila si ji dlouho prohlížela. „A která jste? Z jakých dvou?
”
„Vy o té druhé nevíte? ”
Linda jen vydechla. „Nevím. Jak se jmenovala ta druhá?
”
„Ema. ”
Jméno dopadlo úplně tiše. Znamenalo dvojče. Tamara si Norberta vzala navzdory matce.
Když se narodila dvojčata, Kateřina byla vzteky bez sebe. Po smrti rodičů se řešila péče. Sociální pracovnice chtěly, aby sestry zůstaly spolu. Kateřina ale opakovala, že dvě nezvládne.
„Pak je rozdělili. Ty jsi zůstala u Kateřiny. Ema byla umístěna do dětského domova. Lidem tady vadilo, že sestry nakonec spolu nezůstaly.
Zdravější, silnější. Ta druhá bývala nemocná častěji. ”
Cestou zpátky Linda plakala tiše. Měla sestru a neví, kde je, co prožila, jestli vůbec žije.
Pak zazvonil telefon. Nemocnice. Lékařův hlas byl napjatý. „Mám předběžný výsledek toxikologického rozboru toho přípravku.
” Řekl název látky. Linda ji neznala. V běžném vitaminovém přípravku neměla co dělat. „Mám důvodné podezření, že vám někdo podával léčivo bez vašeho vědomí.
Doporučuju, aby se tím zabývala policie. ”
Linda se podívala na Jitku. „Souhlasím. Kontaktujte policii.
”
Hovor skončil. „Zavolej Pavlovi,” řekla Jitka. Linda chvíli váhala. Pak našla jeho číslo a zavolala.
„Potřebuju pomoc. ”
Pavel ji nepřerušil. Poslouchal o Davidovi, vitamínech, fotografii, cestě do Chebu, o Emině. V jejich hlasech nebylo nic osobního.
Jen fakta. „Až přijedete, nejezděte domů. Přijeďte ke mně. ”
U Pavla zůstaly obě přes noc.
Dopoledne Linda sepsala trestní oznámení. Pavel případ předal kolegům. „Nemůžu vyšetřovat případ, ve kterém jsem osobně zainteresovaný. ”
Za týden přišly zprávy, které nikdo nečekal.
David skutečně pracoval ve stavebnictví, ale firma mu nepatřila. Byla spojená s jeho manželkou – Emou Zikmundovou. Ema ten majetek získala po smrti adoptivních rodičů. „Ema se už skoro rok prakticky neobjevuje na veřejnosti.
Tvrdí, že se po smrti rodičů psychicky zhroutila. ”
V hlavním městě mezitím dorazil k domu starší muž, Emin adoptivní dědeček Bedřich Malý. Přijel dřív, než plánoval. „Ema by nezmizela bez jediného slova,” řekl kriminalistovi.
David nejdřív tvrdil, že Ema odešla s milencem. Když tlak sílil, přiznal víc. „Pohádali jsme se. Strčil jsem do ní.
Spadla tak nešťastně, že zemřela. Zpanikařil jsem. Schoval jsem ji. ”
Eminy ostatky zůstaly ukryté v uzavřené části domu.
Všechno ostatní byl plán, jak to utajit. Když se Bedřich chystal přijet, David potřeboval vysvětlit, proč Ema není doma. V jejich papírech našel zmínku o dvojčeti. Na sociální síti našel Lindu.
Téměř totožná tvář mu potvrdila, že nehledá náhodnou dvojnici. Mladík s kabelkou nebyl náhodný zloděj. David si ho najal, aby mohl zasáhnout a stát se Lindiným zachráncem. Kytice, restaurace, svatba – to vše byla lež.
„Nikdy jsem tam s ní nechtěl skutečně podat nic, co by vedlo k uzavření manželství. ”
Linda měla působit nemocně. Léčivo v tabletách mělo vyvolat únavu, zmatenost. Počítal s tím, že Bedřich přijede a uvidí Emu po zhroucení.
Poznal by svou vnučku? David doufal, že ne, pokud bude kontakt krátký a všechno svede na její stav. David byl zadržen. Soudce vydal příkaz k domovní prohlídce.
V uzavřené části suterénu našli lidské ostatky. Patřily Emě Zikmundové. Linda jela na pohřeb. Pavel nabídl, že pojede s ní.
Byla ráda, že sedí vedle ní. Bedřich seděl stranou a vypadal o mnoho let starší. Pak si spolu sedli a Linda mu vyprávěla všechno – o snu, o babičce, o cestě do Chebu, o Bohumile. „Vy dvě jste za nic nemohli,” řekl nakonec.
„A stejně jste za cizí rozhodnutí zaplatili celý život. ”
„Ema aspoň vyrůstala s lidmi, kteří ji chtěli,” řekla Linda. „Chtěli a milovali ji. ”
„Tak to měla.
”
S Pavlem se začali vídat pomalu. Nejdřív se týkali případu. Pak spolu vypili kávu, prošli se. „Tehdy jsem ti nevěřil,” řekl.
„Já zase čekala, že stačí vyslovit, že babička lže a ty všechno pochopíš sám. ”
„Eduard mi zavolal a znal detail, který jsem považoval za soukromí. Teď vím, že mu ho řekla Kateřina. A ta žena na nábřeží?
To byla sestřenice. Přijela na výletní lodi. ”
Linda se pousmála. „Já si tehdy taky doplnila všechno, co jsem nevěděla, aniž bych se tě zeptala.
”
Vrátili se k sobě pomalu. Nejedním rozhodnutím. Když něčemu nerozuměli, ptali se dřív, než si z ticha sestavili vlastní verzi. Bedřich nezapomněl.
Pomohl jim získat lepší prostory pro ateliér. „Jen vám otevírám dveře. Co uděláte potom, je na vás. ”
Linda se časem naučila, že vedle něj může mít příbuzenský vztah, který není postavený na dluhu a poslušnosti.
Později se Linda s Pavlem vzali. Znali už slabá místa toho druhého. Věděli, jak drahé může být mlčení, když si člověk začne místo otázky vytvářet vlastní verzi reality. A po čase se jim narodily dvě dcery.
Dvojčata. Když je Linda poprvé uviděla vedle sebe, nemohla několik vteřin mluvit. „Nikdo je nerozdělí proto, že jedna bude jednodušší než druhá,” řekla potom Pavlovi. „Nikdo nebude vybírat, která je zdravější, pohodlnější nebo méně náročná.
”
Starý sen se jí občas vrací i dnes, jen už není stejný. Dvě holčičky v něm nepláčou. Nikdo po nich nesahá, aby je od sebe odvedl. Obě spolu běhají, něco si šeptají, pak se rozesmějí a zase odběhnou.
Linda nikdy neví, koho v nich vlastně vidí – jestli sebe a Emu v dětství, které spolu nikdy nedostaly možnost prožít, nebo svoje vlastní dcery. Po takovém snu se už nebudí s bušícím srdcem. Sen pro ni přestal být znamením neštěstí. Zůstal místem, kde už nikdo nerozhoduje, která holčička smí zůstat.
Kde se dvě malé ruce konečně nemusí pustit.
