Máma mi tehdy nabídla byt po tetě Markétě, když jsem zrovna končila školu a dostala místo učitelky. Byt byl jen dva bloky od práce a máma mi ho pronajala o dvacet procent levněji, než byla tržní cena. Šestnáct tisíc měsíčně, to se neodmítá. Bydlela jsem tam pět let a dala do toho úplně všechno.
Zrekonstruovala jsem koupelnu, nechala položit dřevěné podlahy, žulovou kuchyňskou desku. Postupně jsem kupovala pořádný nábytek, rohovou sedačku, jídelní stůl, postel s matrací z paměťové pěny, velkou chytrou televizi. Máma si občas přišla byt vyfotit a ukazovat ho kamarádkám. „Podívejte, co Aneta dokázala,“ říkávala.
Byla jsem pyšná, že to ocenila. Do bytu jsem za ta léta dala skoro tři sta tisíc. Problém byla moje mladší sestra Ema. Je jí třiadvacet, bydlí pořád u rodičů, nepracuje a máma říká, že hledá sama sebe.
Vlastně to znamená, že spí do oběda a utrácí peníze, o které ji občas sama požádala. Kupovala jsem jí věci, dávala peníze na výlety, dokonce i ten drahý iPhone, protože brečela, že jinak vypadá jako zoufalec. Měla jsem ji ráda, ale vždycky jsem byla ta, co se musí starat. Poslední měsíce Ema pořád dokola opakovala, jak potřebuje vlastní prostor a jak je unavená z toho, že ji rodiče pořád hlídají.
Řekla jsem jí, ať si najde práci a odstěhuje se, ale ona jen krčila rameny, že zvažuje možnosti. Nechtěla jsem do toho moc mluvit, měla jsem svůj život a své problémy. Až jednou. Sobotní ráno, šest hodin.
Spala jsem nejlíp za celej tejden, když najednou slyším, jak se otevírají vchodový dveře. Srdce mi bušilo. Myslela jsem, že se někdo vloupal. Potichu jsem se plížila ke dveřím ložnice a koukla škvírou ven.
V předsíni stála Ema se dvěma kufry. Vykřikla jsem: „Co tady děláš? K smrti jsi mě vyděsila! “ Ona se na mě jen usmála, jako by se nic nedělo.
„Máma mi dala klíč. Řekla, že se k tobě můžu nastěhovat jako spolubydlící. “
Nechápala jsem. „Proč jsi nejdřív nezavolala?
“ Ema pokrčila rameny a táhla kufry do obýváku. „Hlavní ložnici si beru já, má větší skříň a lepší výhled. Ty se můžeš přesunout do pokoje pro hosty, pro tebe bude stačit. “
Chtěla jsem jí říct, ať přestane, ale ona už mi prohrabávala skříň, jako by jí to patřilo.
Vytočila jsem mámu. „Mami, Ema je tady a tvrdí, že se ke mně může nastěhovat. Co se děje? “ Máma odpověděla klidně, jako by to byla nejnormálnější věc na světě: „Ema se potřebuje postavit na vlastní nohy.
Je to dokonalé řešení. Vždyť byt je stejně můj, já ho vlastním. “
A pak mi oznámila, že Ema nebude platit nájem vůbec. Já budu platit za ni.
A od příštího měsíce se nájem zvyšuje na dvaatřicet tisíc. „Mami, to je víc než tržní cena,“ řekla jsem. „Klidně si najdu byt jinde. “ Máma se zasmála: „Tak si ho najdi.
Ema má dvě kamarádky, který zaplatí plných třicet dva tisíc bez keců. “
Zavěsila jsem. Ruce se mi třásly. Pět let jsem si z toho bytu dělala domov a ona byla připravená mě vyměnit za Emu a její kamarádky.
Ema mezitím vystrčila hlavu z ložnice a zeptala se, kdy si přestěhuju věci do pokoje pro hosty. Zbytek soboty jsem strávila hledáním bytů na internetu. Ema si v mém bývalém pokoji pouštěla hudbu a plánovala večírky. Nebylo možné tam zůstat.
K večeru jsem našla tři místa a na neděli si domluvila prohlídky. První byl katastrofa, druhý předražený. Ale třetí byl jiný. Klidná čtvrť patnáct minut od školy, starší ale udržovaná budova, sympatická paní Černá.
Dvoupokojový byt s dřevěnými podlahami a kuchyní zalitou ranním světlem. Třiadvacet tisíc měsíčně. „Beru to,“ řekla jsem bez váhání. Jenže když jsem jela domů, došlo mi, co se chystám nechat za sebou.
Veškerý nábytek, na který jsem šetřila měsíce. Tu sedačku, jídelní set, postel, televizi. Všechno to mělo zůstat Emě a jejím kamarádkám jen tak. To jsem nemohla dopustit.
Zavolala jsem kamarádovi Kubovi, co dělá u stěhovací firmy, a domluvila se na středu. Ema každý den kolem desáté odcházela za kamarádkama a vracela se až večer. To nám dávalo dost času. Ve středu jsem se v práci omluvila, že jsem nemocná.
Z okna jsem čekala, dokud Ema nezmizí, pak jsem zavolala Kubovi. Lucka a Marek přišli pomoct. Balili jsme všechno, co jsem si koupila. Sedačku, jídelní stůl, postel, konferenční stolek, televizi, dokonce i kuchyňské spotřebiče.
Lucka se ptala, jestli chci vzít i mikrovlnku. „Koupila jsem ji já,“ řekla jsem. „Ema si poradí sama. “
Nechali jsme jen starý nábytek, co skutečně patřil tetě Markétě.
Za tři hodiny bylo naloženo. Naposledy jsem prošla prázdný byt. Vypadal smutně, ale já jsem se cítila svobodně. V novém bytě na mě čekala paní Černá a celý večer jsme s Luckou a Markem stěhovali a zařizovali.
Dali jsme si pizzu a bylo mi dobře. Kolem deváté začal zvonit telefon. Ema. Nechala jsem to být.
O pět minut později znovu. Pak ještě jednou. A nakonec volala máma. Tohle jsem zvedla.
„Cos to provedla?! “ křičela. „Přestěhovala jsem si svůj nábytek do nového bytu,“ řekla jsem klidně. „Nemůžeš si všechno vzít!
Ema nemá na čem spát! “ Máma ztichla a pak řekla, že jsem sobecká a pomstychtivá. Odpověděla jsem jí, že jsem jen praktická, a že jsem si našla byt přesně tak, jak poradila. Na konci mi řekla, že je ráda, že jsem pryč, protože Eminy kamarádky zaplatí plný nájem bez dramat.
„Mami, ty jsi vždycky dávala přednost mně,“ řekla jsem. „Já s tímhle končím. “ A zavěsila jsem. Zablokovala jsem mámu, Emu i tátu.
Osm měsíců jsem žila klidně. Nový byt se stal mým útočištěm. Ranní káva ve slunné kuchyni, žádná hlasitá hudba, žádné dramatické večeře. Bylo mi dobře.
Až jednou jsem v supermarketu potkala tetu Karolínu, tátovu sestru. Objala mě a pak nervózně navrhla, ať si sedneme do kavárny. „Tvoje máma má problémy s tím bytem,“ řekla tiše. „Eminy kamarádky pořádají večírky každý víkend.
A před dvěma týdny vytopily byt paní Patočkové pod sebou. Někdo nechal puštěnou vanu a voda jí zničila nábytek i sbírku vzácných knih. Škoda čtyři sta tisíc. Paní Patočková hrozí žalobou, protože tvoje máma je pronajímatelka.
“
Svíralo se mi srdce, protože paní Patočková na mě byla vždycky hodná. Ale taky jsem cítila hořkou ironii. Máma chtěla víc peněz a skončila s účtem pětadvacetkrát vyšším, než byl můj měsíční nájem. Za pár dní mi volala z neznámého čísla.
„Aneto, potřebuju tvoje pomoc, máme finanční potíže,“ řekla. Neřekla mi o paní Patočkové, ale já jsem věděla. „To není můj problém,“ odpověděla jsem. „Ty jsi ten zmatek vytvořila, když jsi dala přednost Emě a jejím kamarádkám.
Já jsem si vybrala odejít. “ Máma mě nazvala krutou. „Co sis nadrobila, to si taky sněz,“ řekla jsem a zavěsila. Zablokovala jsem i to číslo.
Měsíce plynuly a já jsem nevěděla, jak to s nimi dopadlo. Jednou jsem v nákupním centru kupovala šaty na konferenci a uviděla Emu. Stála za pultem v obchodě s oblečením, na sobě měla jmenovku a skládala svetry. Všimla si mě, ale rychle odvrátila pohled a dělala, že mě nezná.
Prošla jsem kolem bez jediného slova. Konečně měla práci. Možná to pro ni byl budíček, možná jí máma musela finančně odstřihnout. Ať tak či onak, vidět ji, jak si vydělává na živobytí, byla svým způsobem spravedlnost.
Nechala jsem je všechny za sebou. Vybudovala jsem si nový život. Mám svou důstojnost, svou nezávislost a klid. Jestli se naše vztahy jednou napraví?
Možná. Ale jen pokud přiznají, co udělali, a upřímně se omluví. Nehodlám předstírat, že je všechno v pořádku, jen abych udržela zdání rodiny.
