Na nábřeží studený vítr táhl od řeky a večerní tma už rozpouštěla obrysy domů na druhém břehu. Zbyněk Říha šel k autu, když za sebou zaslechl hlas, který ho donutil zastavit. Ne kvůli slovům. Kvůli tónu dívky, která se nepokoušela křičet, jen se tiše snažila vykroutit z mužova sevření.
„Pusťte mě, strýci Marku. “
Starší muž ji držel pevně. „Půjdeš domů, zbalíš si věci. Zítra si pro tebe přijedou.
“
„Nikam nejedu. “
„Na tvůj názor se nikdo neptá. “
Zbyněk udělal krok zpět, i když sám nechápal proč. Dívka se narovnala a zvedla bradu.
Ten pohyb ho zasáhl podivně osobně, jako vzpomínka, kterou pozná dřív, než si vybaví, odkud ji zná. „Zajímá mě, kam ji chcete poslat,“ řekl místo, aby pokračoval v cestě. „Do toho vám nic není,“ odsekl muž. „Rodinná věc.
“
„Jestli je to rodinná věc, proč říká, že nikam jet nechce? “
Dívka se otočila. Nela Majerová, osmnáct let. Dlouhé tmavé vlasy, šedozelené oči.
Na Zbyňka hleděla napjatě a on cítil, jak se mu něco v hrudi svírá. Podoba s někým, koho si nedokázal zařadit. „Nekoukejte na mě tak,“ řekla ostře. „Jako byste zvažoval, jestli si mě vezmete.
“
Marek se uchechtl. „Má ostrý jazyk. To se dá napravit. “
„Ještě jednou řeknete, že jsem zboží, a domů se nevrátím vůbec,“ vyjela Nela.
„Uteč. Kam? Bez peněz, bez dokladů, bez střechy nad hlavou. “
„Co po ní chcete?
“ obrátil se Zbyněk na Marka. „Je tu člověk. Má prostředky. Vezme ji k sobě.
Nikdo na tom neprodělá. “
„Já ano,“ řekla Nela tiše. „Je jí osmnáct,“ namítl Zbyněk. „Je plnoletá.
O sobě rozhoduje sama. “
Marek se zasmál bez humoru. „Vy jste asi moc četl zákony. My to máme jinak.
“
„Můžete to mít jinak, jak chcete. Její svoboda tím nekončí. “
Marek si Zbyňka pomalu změřil – kabát, hodinky, auto. Když promluvil znovu, hlas měl klidnější.
„Dobrá. Řekněme, že jste se rozhodl hrát zachránce. Osmnáct let jsme ji živili. Vraťte nám náklady a může jít.
“
„Kolik? “
„Dvě stě padesát tisíc korun. Tak co, dáte je? “
„Ano.
“
Marek se nevěřícně zasmál. „Čtvrt milionu. Ještě dnes? “
„Během několika minut.
“
Nela couvla. „Ne! S vámi nikam nepojedu. “
„To vám nikdo nenabízí,“ odpověděl Zbyněk.
„Chci mu vzít poslední záminku, proč vás držet. Až dostane, co chce, můžete odejít, kam budete chtít. Ne se mnou. Kamkoli.
“
Zavolal asistentovi, aby přivezl hotovost z firemního trezoru, a spojil se se svým advokátem Richardem Dvořákem. Richard byl neoblomný: žádné předání bez písemného záznamu. „Tím, že Kotrbovi zaplatíš, nezískáváš vůči Nele žádné právo. Ani péči, ani závazek.
Je plnoletá. “
„To vím. “
„Chci, aby to věděl i Kotrba. A jestli jí odmítne vrátit doklady nebo začne vyhrožovat, peníze se nepředávají a volá se policie.
“
Když asistent dorazil s brašnou plnou bankovek, Nela zbledla. „Vy jste to myslel vážně. “
„Vypadá to tak. “
„Proč byste to dělal?
“
„Protože se mi nelíbilo, co jsem slyšel. “
Marek přepočítal peníze a podepsal potvrzení, že vůči Nele nebude uplatňovat žádné další nároky. Když se konečně uvolnila z jeho sevření, postavila se před něj. „Takže opravdu nejsem vaše krev?
“
Marek se zarazil. „Ve vzteku člověk řekne ledacos. “
„Řekl jste, že mě k vám někdo přinesl. Kdo?
“
„Nevím, odkud tě přinesli. Byla jsi mimino, skoro novorozenec. Přinesli tě s věcmi a s penězi. Nějaký muž.
Cizí. “
„A moje matka? “
„Žije. “ Otočil se k autu.
„Celou dobu jste mi tvrdili, že zemřela! “ vykřikla Nela a rozběhla se za ním. Zbyněk ji chytil dřív, než vběhla do vozovky. „Nechte ho jet.
On ví víc, ale pravdu z něj nedostaneme. “
Nela se mu vytrhla. „Jste všichni stejní! Jeden rozhodne, že mě prodá, druhý rozhodne, že mě zachrání.
Nikdo se nezeptá, co chci. “
„Tak se ptám teď. Co chcete? “
Nela mlčela, dokud zvuk odjíždějícího auta nezmizel.
„Nechci zpátky k nim. Ale s vámi se bojím jet. “
„To dává smysl. Můžu vám zaplatit hotel na týden, nebo vás odvézt na jakoukoli adresu, kterou řeknete.
“
„Žádnou nemám. Nikoho nemám. “
Zbyněk se zamyslel. Jeho matka, Magdaléna, nemocí zeslábla a odmítala už tři pečovatelky.
Chtěla někoho, kdo se nebude bát práce. „Nebojíte se práce? Moje matka potřebuje pomocnici. Ne zdravotní sestru – někoho, kdo jí přinese jídlo, pomůže jí s obyčejnými věcmi.
Mohla byste u nás pár týdnů bydlet, dostávat normální plat a pak se rozhodnout, co dál. “
„A těch dvě stě padesát tisíc? “
„Zapomeňte na ně. Představte si je jako cenu za moji dnešní impulzivitu.
“
„Vy často rozhazujete čtvrt milionu? “
„Dnes poprvé. “
Koutky se jí pohnuly v náznaku úsměvu. „Pokoj půjde zamknout zevnitř?
“
„Ano. “
„Občanku budu mít u sebe? “
„Samozřejmě. “
„A když budu chtít odejít?
“
„Odejdete. “
Nela přikývla. „Dobře. Zkusím to.
“
V autě seděla vzadu, občanský průkaz položený na kolenou, prstem se ho stále dotýkala. Když Zbyněk po třetí zachytil její pohled ve zpětném zrcátku, ozvala se: „Zase na mě koukáte. “
„Někoho mi připomínáte. “
„Tak s tím přestaňte.
“
„Je vám to nepříjemné? “
„Ano. “
„Promiňte. “
Čekala vysvětlování.
Přišlo jen to jediné. Zbytek cesty byli zticha. V domě Zbyňka a jeho matky bylo ticho. Nela se zastavila v hale a zvedla obočí.
„Tady někdo žije, nebo je to muzeum? “
„Moje matka tvrdí, že muzeum je jednodušší na údržbu. “
U dveří matčina pokoje zaklepal. „Mami, můžu dál?
“
„Jestli jsi přivedl další pečovatelku, tak ne. “
„Jsem tu sám. “
„Jako dítě jsi lhal přesvědčivěji. Tak pojďte oba.
“
Magdaléna seděla v křesle u okna. Sedmdesát dva let, nemoc jí vzala jistotu v chůzi, ale oči měla ostré. Nejprve si prohlédla syna, pak Nelu a přestala se hýbat. „Pojď ke mně blíž, děvče.
“
Nela udělala pár kroků. Magdaléna ji studovala od vlasů po bradu. „Kolik ti je? “
„Osmnáct.
“
„Rodiče? “
„Nevím. Tvrdili mi, že máma zemřela krátce po mém narození. Dnes večer jsem zjistila, že nejspíš nejsou moje pokrevní rodina.
“
Magdalena se na chvíli odmlčela. „Kdo tě k nim přinesl, ten člověk o tom nechce mluvit. A nic po tobě nezůstalo? Oblečení, taška, doklad?
“
„Nikdy jsem nic takového neviděla. “
Magdaléna zavřela oči. Když je znovu otevřela, bylo v nich patrné napětí. „Ráno přijď za mnou dřív než můj syn.
“ Nela se zeptala proč. „Protože chci slyšet přesně, co Marek řekl. Můj syn má jednu špatnou vlastnost. Umí dojít k závěru ještě předtím, než vyslechne všechny věty.
“
„Já jsem si ty věty napsala,“ řekla Nela. „Tak možná nejsi tak bezbranná, jak působíš. “
Nela se v pokoji zamkla a napsala si do poznámek: „Přinesli tě jako mimino. S věcmi a penězi.
Nějaký muž. Víc ti neřeknu. “ Byla to první noc po dlouhé době, kdy usínala s vědomím, že klíč od dveří má u sebe a nikdo jiný. Ráno Zbyněk odjel do práce.
Když se odpoledne vrátil dřív, zaslechl z matčina pokoje dva hlasy. Na posteli leželo otevřené fotoalbum. Magdaléna držela zažloutlý snímek. „Kde jste ji našla?
“ ptala se Nela. „Ve starém albu. To jste vážně vy? “
„Je mi tam osmnáct.
“
Zbyněk vzal fotografii. Mladá Magdaléna, tmavé vlasy, úzký obličej, bradu zvednutou s lehkou vzdorovitostí. Pak se podíval na Nelu. Podobnost nebyla jen v jednom rysu.
Stejná linie obočí, podobné oči, důlek na bradě. A hlavně výraz – ostražitost, jako by obě čekaly, že je někdo bude přesvědčovat o něčem, čemu nechtějí věřit. „Mami, už chápeš, proč jsem na ní včera zůstal zírat? “
„Cizí lidé si můžou být podobní,“ řekla Magdaléna a zavřela album.
„Odpověz mi na jednu věc, Zbyňku. Kdy přesně od nás zmizela Růžena Tomanová? “
To jméno otevřelo vzpomínku, kterou měl skoro dvacet let uloženou jako uzavřenou kapitolu. Růžena pomáhala v domácnosti.
Smála se tiše. Rozhovory s ní pravidelně utichaly, když do místnosti vstoupila jeho tehdejší manželka Božena. Pak zmizela. Božena mu řekla, že Růžena dala výpověď, odjela k příbuzným a vracet se nehodlá.
„Před devatenácti lety,“ řekla Magdaléna. Podívala se na Nelu. „A jí je osmnáct. “
„Co se mi snažíš říct?
“
„Zatím vůbec nic. Nejdřív si udělejte test DNA. “
Nela zůstala před domem v altánu, kolena u těla, oči upřené na cestičku. Magdaléna řekla synovi: „Netlač na ni.
Ještě s ní o ničem nemluv. “ Ale když Nela přišla k obědu, oznámila, že chce odejít. „Z pronajmu si pokoj. Najdu si práci.
“
„Nikdo vás tu nedrží. A ty peníze z vás nedělají mého dlužníka. “
„Co se snadno řekne člověku, který ty peníze měl? “
„Richard vám pomůže najít podnájem.
Smlouva bude jen na vás. “
„Celou noc jsem myslela na to, co řekl pan Kotrba. Jestli mě k nim přinesli jako mimino, musela jsem předtím někam patřit. Existovala žena, která mě porodila.
“
Zbyněk se nadechl. „Chtěl bych navrhnout genetický test. Existuje možnost, že jsme příbuzní. “
Nela se krátce zasmála.
„Včera jsem byla cizí holka z romské rodiny. Dnes mám být vaše příbuzná? “
„Netvrdím, že jste. Jenže to musíme prověřit.
Růžena Tomanová před devatenácti lety tady pracovala. Byla jste s ní něco? “ otázka Nele nebyla zvědavá. Byla obžaloba.
„Ano. “
„A byl jste ženatý? “
„Byl. “
Magdaléna natáhla ruku k Nele.
„Klidně se na něj zlob. Jen si nejdřív zjisti, kvůli čemu přesně. “
Test proběhl o několik dní později. Mezitím Richard dohledal v archivu Růženinu osobní kartu.
V nouzovém kontaktu stálo jméno: Ema Číšková, teta. Zbyněk a Richard za ní vyrazili. Ema bydlela v starším domě na okraji města. Když Zbyněk vyslovil své jméno, obličej se jí změnil.
„Jděte pryč. “
„Potřebuju mluvit o Růženě. “
„Na to jste si vzpomněl hodně pozdě. “
„Ještě včera jsem nevěděl, že mohla mít dítě.
“
Ema ztuhla. „Ta holčička je živá? “
„U mě doma je osmnáctiletá dívka. Máme důvod věřit, že Růžena byla její matka.
“
Ema otevřela dveře dokorán a pozvala je dovnitř. Seděli v malé kuchyni. „Jak se jmenuje? “
„Nela.
“
Ema si přikryla ústa dlaní. „Růžena pojmenovala svoji dceru Nela. Já jsem je vezla z porodnice domů. “
„Takže Růžena porodila?
“
„Ano. Holčičku před osmnácti lety. “
„A otec? “
Ema se na něj podívala s tak otevřenou nevraživostí, že mu otázka náhle připadala absurdní.
„Tohle na mě nehrajte. “
„O těhotenství jsem nic nevěděl. Přísahám. “
Ema mu dlouho hleděla do tváře, jako by se rozhodovala, jestli má cenu pokračovat.
„Božena věděla dřív než vy. Růžena jí to řekla sama, protože chtěla odejít z vaší domácnosti. Božena jí vyhrožovala, že když se dítě někdy objeví ve vašem okolí, zničí ji. Krádeží.
Říkala, že má dost peněz a vlivu, aby prosadila jakoukoli verzi. “
„Proč Růžena nešla přímo za mnou? “
„Šla. “ Ema vytáhla z kredence ošoupanou krabici.
Uvnitř byla fotografie mladé Růženy s miminkem. „Nele je dvanáct dní. To je ona. “
Zbyněk držel fotografii, jako by se bál ji poškodit.
„Co bylo dál? “
„Růženě zavolal muž. Představil se jako Dušan. Řekl, že přijel od vás.
Znal vaše jméno, znal podrobnosti z vašeho domu. Tvrdil, že jste se o dceři dozvěděl a chcete se s Růženou sejít bez Boženy. Vzala s sebou dítě. U starého autobusového nádraží ji odvezl za město.
Na prázdné silnici zastavil, udeřil ji do hlavy a vzal jí dítě. Vrátila se pěšky, potlučená. Křičela, že jste jí nechal vzít dceru. “
„To není pravda.
Já jsem ho neposlal. “
„Růžena šla na policii. Toho muže nenašli. Pamatovala si část registrační značky a jizvu na jeho ruce.
Pak jela za vámi do kanceláře. Ochranka ji nepustila dál. Dostala vzkaz, že o dítěti víte a setkat se s ní nechcete. “
„Takový pokyn ode mě nikdy nevyšel.
“
„Jenže Růžena to nemohla vědět. Tři roky tě hledala. Celé tři roky žila s tím, že vlastní otec možná stál za zmizením jejího dítěte. Pak vážně onemocněla.
Bylo jí dvacet sedm, když zemřela. Před patnácti lety. “
Zbyněk nemohl mluvit. Během pár minut se jeho vzpomínka na ženu, která odešla bez vysvětlení, převrátila v obraz ženy, která tři roky nosila představu, že ji zradil dvakrát.
Ema vytáhla zalepenou obálku. „Tohle napsala Růžena krátce před smrtí. Řekla mi, že jestli se její dcera někdy najde, mám jí dopis dát. Ne vám.
Jí. Přiveďte Nelu, a když test potvrdí, že je to ona, dostane dopis sama. “
Venku čekala Nela. Zbyněk jí ukázal fotografii v telefonu.
Nela se zadívala na mladou ženu, která drží dítě ve světlé dece. Položila si ruku na ústa. „Ona mě drží. “
„Ano.
“
„Takže mě neodložila. “
„Ne. “
„Jak jsem se tedy ocitla u Marka? “
Zbyněk se nadechl.
„Někdo tě unesl. Muž, který se představil jako Dušan, Růženě tvrdil, že jedná mým jménem. “
„Vaším jménem? “
„Já ho neposlal.
Ale ona mu uvěřila. Až do smrti si nebyla jistá, jestli jsem do toho zapletený. “
Nela zavřela oči. „Hledala mě tři roky.
Nepřestala. “ Po tvářích jí stekly slzy, které setřela skoro vztekle. „A vy jste nehledal mě. “
„Nevěděl jsem, že existuješ.
“
„Nevím, jestli tomu věřím. “
„Nemusíte se rozhodnout dnes. “
V tu chvíli vyšel Richard s telefonem v ruce. „Laboratoř poslala výsledky.
“
V pracovně Zbyněk otevřel soubor. Pravděpodobnost, že je Nelým biologickým otcem, byla vyšší než 99,99 procenta. Druhý posudek potvrdil příbuzenství s Magdalenou. Nela se otočila k Zbyňkovi.
„Takže jste můj otec. “
Instinktivně k ní vykročil. Nela zvedla ruku. „Ne.
Nechoďte ke mně. Ještě ne. “
Zastavil se. „Dobře.
“
„Potřebuju pochopit něco jiného. Jestli jste o mě opravdu nevěděl, kdo zařídil únos? “
Richardovi zazvonil telefon. Když hovor skončil, řekl: „Starý policejní spis našli.
Růžena uvedla, že muž se představil jako Dušan. Policie tehdy prověřovala jednoho muže – odpovídal popisu, jezdil autem se značkou, kterou si Růžena částečně pamatovala. Ale důkazy nestačily. “
„Jak se jmenoval?
“
„Dušan Havlíček. “
Magdaléna prudce spustila ruce z obličeje. „Havlíček. “
„Ty to jméno znáš?
“
„Znala jsem ho. Jezdil jako řidič pro jednu Boženinu známou. “
Nikdo se nepohnul. Nela si přitáhla oba posudky blíž.
„Chci obě kopie. Na papíře. “
„Dostaneš je. “
„A co policie?
“ zeptala se. „Dostane podklady související s podezřením na únos. Pokud bude potřeba tvoje výpověď, někdo ti řekne proč a co se od tebe čeká. “
„Nechci, aby to místo mě vyřizoval pan Říha.
“
„Nebude,“ řekl Zbyněk, aniž by protestoval. O dva dny později přišla za Magdalenou Nela s čajem a požádala ji o staré album. „Ukažte mi další fotky. “
Magdaléna otevřela album.
„Tady mi bylo devatenáct. “
„To obočí je skoro stejné. A bradu mám po Zbyňkovi. “
„Nevím, jestli v sobě chci hledat něco po něm.
“
„Tak to nehledej. Výsledky potvrdily příbuzenství, ne povinnost mít někoho ráda. Na člověka si nemusíš zvyknout během jednoho dne. “
Zbyněk se snažil.
Jednoho večera jí položil na komodu platební kartu. Ráno ji našel vedle svého talíře s vzkazem: „Potřebuju práci, ne kapesné. “ Kartu už jí nikdy nenabídl. Pak dorazila Ema Číšková.
V obývacím pokoji si obě ženy chvíli měřily pohledem. Ema vydechla první. „Bože, Růženiny oči. “
Vytáhla z kabelky malou obálku.
„Tohle patří tobě. “
„Je to od mámy? “
„Ano. “
Nela si vzala obálku oběma rukama a odešla do svého pokoje.
Dlouho nedokázala natrhnout okraj. Uvnitř byly dva přeložené listy. Rukopis byl drobný, místy se písmo chvělo. „Nelo, jestli tenhle dopis někdy držíš v ruce, stalo se něco, čeho jsem se bála až do poslední chvíle.
Našli tě, ale já u toho nejsem. Nevzdala jsem se tě. Neopustila jsem tě. Nevyměnila jsem tě za peníze.
Vzali mi tě, protože jsem uvěřila člověku, který vyslovil jméno tvého otce. Tvůj otec je Zbyněk Říha. Milovala jsem ho. Po tvém zmizení jsem ale dlouho nevěděla, čemu mám věřit.
Nevěř bez přemýšlení tomu, co ti o něm budou vyprávět ostatní. Zjisti si sama, co je pravda. A pak se sama rozhodni, jestli ho chceš mít za svého otce. A hlavně nezapomeň, že jsem tě hledala tak dlouho, dokud jsem ještě dokázala chodit.
“
Nela sešla dolů a zastavila se před Zbyňkem. „Máma mi napsala, že si mám sama rozhodnout, jestli vám budu věřit. Chci, abyste si ten dopis přečetl. “
Zbyněk četl mlčky.
U posledních řádků se otočil k oknu. „Myslela si, že jsem mohl dát pokyn, aby tě odvezli. “
„Měla důvody si to myslet. “
„Ano, měla.
“
„Zlobíte se na ni? “
Otočil se rychle. „Na Růženu? Ne.
Na sebe. “
Policie mezitím našla Dušana Havlíčka. Při výslechu se nejdřív držel sebejistě. Růženu prý nikdy neviděl, Marka neznal, před osmnácti lety měl jinou práci.
Kriminalistka Zuzana Richterová ho nechala domluvit. Před něj pak posunula kopii staré zaměstnanecké karty. Dušan se podíval jen krátce. „Ano.
Řidič u Ilony Konečné. Je to osmnáct let. “
„Ilona Konečná se tehdy stýkala s Boženou Pavlíkovou, manželkou Zbyňka Říhy. “
Když Zuzana položila na stůl fotografii Růženy s novorozenou Nelou, Dušan sklopil oči.
„Neznám je. “
„To dítě přežilo. A ta holčička vyrostla. “
„Říha ji našel.
“
Zuzana neodpověděla. Teprve v tichu mu došlo, že Zbynkovo jméno v téhle části výslechu nikdo nevyslovil. Po přestávce Dušan usedl jinak. „Když něco řeknu, stejně ze mě uděláte jediného viníka.
“
„Právní hodnocení bude stát na tom, co se prokáže. A váš obhájce je tady právě proto, aby se postupovalo podle pravidel. “
„Já to dítě nezabil. “ Chvíli mlčel.
„Měl jsem tu holku vzít a zařídit, aby ji nikdo nenašel. Odvezl jsem ji k Markovi. Dal jsem mu peníze. “
„Od koho jste je měl?
“
„Od ženy. Bála se, že jí manžel odejde za tou ženskou z domácnosti. “
„Jméno. “
„Božena Pavlíková.
“
Božena pochopila, že je konec, když před jejím domem ráno zastavilo policejní auto. Při výslechu nejdřív odpovídala klidně. Dušana prý neznala. „Možná bývalý řidič Ilony Konečné.
Ano, znali jsme se. “
„Převáděla jste mu peníze? “
„Půjčovala jsem mu. Lidé často žádají ty, o kterých vědí, že si to můžou dovolit.
“
Peníze, které posílala, označila za vyrovnání staré záležitosti. Když se jí zeptali za co, odpověděla jen přes svého zástupce. Pak se objevila u Zbyňkova domu. V hale se zastavila.
Na schodišti se objevila Nela. Božena k ní otočila hlavu. „To není možné. “
„Co není možné?
“ zeptal se Zbyněk. „Jen je neuvěřitelně podobná své matce. “
„Vy jste Božena Pavlíková? “ Nela sešla dolů.
„A ty jsi teda Nela? “
„Jak znáte moje jméno? “
„Dnes mi ho řekli. “
„Kdo?
“
Božena uhnula pohledem. „Nevyslýchej mě, děvče. “
„Tak mi neříkejte děvče. “ Nela vytáhla složený dopis.
„Nechala mi vlastní slova. Teta Ema řekla, že jste mámu zastrašovala. Vyhrožovala jste jí krádeží. “
„Růžena nebyla žádná bezmocná světice.
Zapletla se se ženatým mužem a otěhotněla. Mohla počítat s tím, že dítě použije, aby z něj dostala peníze. “
„Dost,“ řekl Zbyněk. „To se ti špatně poslouchá?
Snažila jsem se udržet svoje manželství. Já ji přece neunášela. “
Nikdo neodpověděl. Nela pomalu zvedla hlavu.
„Kdo tady mluvil o únosu? “
Božena zůstala stát. „Dnes se mě ptali na některé věci. Došlo mi, kam to míří.
“
„Kdo je Dušan Havlíček? “
„Ilonin řidič. Občas přivezl nákup, odvezl dokumenty. “
„Použil jméno mého otce, odvezl mámu za město a vzal jí dítě.
Růžena si ten příběh mohla vymyslet? “
„Mrtvý člověk se snadno promění v někoho, kdo nikdy neudělal chybu. “
Zbyněk otevřel vstupní dveře. „Odejdi.
“
Na prahu se Božena zastavila. „Pořád ji považuješ za svou velkou lásku? “
„Teď už je to úplně vedlejší. “
„Pro mě to vedlejší nebylo.
“
Pozdě večer našla Nela Zbyňka v knihovně. „Můžu se zeptat na něco nepříjemného? Kdyby vám máma tehdy řekla, že je těhotná, odešel byste od Boženy? “
„Myslím, že ano.
“
„Myslíte? “
„Rozvod jsem odkládal déle, než bylo rozumné. Ale dítě bych neopustil. A Růženu taky ne.
O konci manželství jsem přemýšlel už předtím. Jen jsem o tom nikomu neřekl. Chtěl jsem nejdřív vyřešit, co bude doma. “
„Božena to mohla poznat.
Poznala, že mezi vámi už skoro nic nezůstalo. Možná právě to jí vyděsilo. “ Nela si složila ruce. „Takže mámu vyhodila, ale vy jste se s Boženou stejně nakonec rozvedl.
O dva roky později. A při vypořádání dostala skoro polovinu majetku. “
„Chtěl jsem mít vypořádání rychle za sebou a přestat Boženu vídat. “
„Takže jestli mě opravdu nechala unést, ještě jste jí potom finančně zajistil.
“
Zbyněk se hořce pousmál. „Když to řekneš takhle, bohužel ano. “
Nela se vydala ke dveřím. U nich se zastavila, zády k němu.
„Pořád vám neumím říct ‚tati‘. “
„Já to po tobě nechci. “
„Jenže dneska jsem poprvé měla chuť to říct. “ Dveře za ní tiše zaklaply.
Následující den přišel Richard s kopií matričního zápisu. „Podle tohoto záznamu porodila Lucie Mikulová doma dvě dívky. Tebe a Natálii Fialovou. Vedly jste se jako dvojčata.
Zápis se opíral o údajný domácí porod a prohlášení svědků. “
„Takže mi někdo stihl ukrást i moje vlastní narození? “
Později zavolal Otakar, Nevlastní bratr z Kotrbovy rodiny. „Vzpomněl jsem si ještě na Natálii.
Máma mi kdysi říkala, že Lucie porodila jen jednu holku. Teprve potom táta přinesl tebe a všem nařídil, aby mluvili o dvojčatech. Lucie s tím souhlasila. Dostala peníze.
Její muž zmizel ještě před porodem. Táta jí namluvil totéž co nám – že tvoje matka zemřela a nikdo z příbuzných tě nechce. Lucie zemřela před šesti lety. Natálie žije a o ničem nevěděla.
Pro ni jsi vždycky byla příbuzná. “
Odpoledne Nele zavolala Božena. „Potřebuju se s tebou sejít bez Zbyňka. Vím něco o Růženě, co on neví.
“
V kavárně před Nelu posunula tenkou obálku. Uvnitř byl bankovní dokument s nabídkou vysoké částky. „Chci se dohodnout. Je ti osmnáct.
Jakmile se ten příběh dostane ven, budou kolem tebe novináři, cizí lidé, otázky. Nabízím ti možnost začít svůj život v klidu. Byt, studium. Už se nikdy neuvidíme.
“
„A co za to? “
„Nebudeš s nikým mluvit. Neobjevíš se v televizi. Nebudeš mě obviňovat.
“
Nela obálku zavřela a posunula zpět. „Zase jste dospěla k závěru, že člověk má cenu. “
„Nedělej ze sebe hrdinku. Ty vůbec netušíš, komu vděčíš za to, že jsi vyrostla živá.
“
„Co jste právě řekla? “
Božena vstala. „Tady jsme skončili. “ U východu se otočila.
„Růžena dostala možnost odejít. Rozhodla se vrátit sama. “
„Vrátit kam? “ Nela vstala.
Božena už neodpověděla. Večer Nela zopakovala celý rozhovor doma. Zbyněk zavolal Emě. Ano, Růžena se s Boženou setkala ještě jednou.
„Růžena se večer vrátila celá roztřesená. Řekla mi: ‚Teď už vím jistě, že Zbyněk o ničem nerozhoduje sám. ‘ Božena jí řekla, že tu holčičku už nikdy nedostane zpátky. A když se bude Růžena dál snažit dostat ke Zbyňkovi, příště to odnese někdo z rodiny.
“
„Proč jste tohle neřekla dřív? “
„Růžena mě prosila, ať mlčím. Myslela jsem, že je to jen výhrůžka žárlivé manželky. Nechápala jsem, co všechno už se stalo.
“
Policie mezitím zajistila telefonát mezi Dušanem a Boženou. Dušan jí volal: „Musíme se vidět. Našli tu holku. Aby naše verze byly stejné.
“ Božena odpověděla: „Měl jsi ji odvézt někam, kde ji Zbyněk nikdy nenajde. Právě za to jsem ti zaplatila. “ Dušan nahrávku předal policii sám. Trvalo měsíce, než bylo rozhodnutí o otcovství pravomocné a matrika mohla opravit zápis.
Když Nela držela nové desky s rodným listem, dlouho je neotevřela. Uvnitř stálo jméno Růžena Tomanová místo Lucie Mikulové. Otec: Zbyněk Říha. „Příjmení měnit nemusíš.
Rozhodnutí je jen tvoje. “
„Už jsem se rozhodla. Osmnáct let jsem žila uvnitř příběhu, který mi napsali jiní. Majerová je ale jméno, pod kterým jsem vyrostla.
Nechám si ho. Tentokrát ne proto, že to někdo zařídil, ale proto, že to chci já. “
Magdaléna se pousmála. „Tak tedy oficiálně vítej v rodině, Nelo Majerová.
“
Nela se otočila k Zbyňkovi. „Ale moc se neradujte. Rodný list není osvědčení o tom, že jste dobrý otec. “
„Počítám s tím.
Zkouška bude trvat dlouho. “
Jednou večer u stolu Nela řekla: „Na začátku toho všeho jsem stála na nábřeží mezi lidmi, kteří o mně mluvili jako o něčem, co lze odvézt, zaplatit a předat dál. Tehdy jsem byla přesvědčená, že mě jeden muž prodává druhému. “
„A já byl přesvědčený, že strkám nos do cizí rodinné věci.
Vrátil jsem se, protože jsi nekřičela. Vypadala jsi, jako bys už věděla, že křik nic nevyřeší. A pak jsi zvedla bradu. To stačilo?
Ne, ale něco na tom pohybu mi bylo povědomé. Teď už vím co – podoba s mladou Magdalenou, kterou jsem tehdy nedokázal pojmenovat. “
„Čtvrt milionu jste dal za osmnáct let vlastní nevšímavosti,“ řekla Nela. Magdaléna se rozesmála.
„Odpustit člověku a zároveň ho píchnout přesně tam, kde to bolí, to vaše rodina umí výborně. “
Zbyněk se zadíval na dceru. Na začátku stála mezi lidmi, kteří o ní rozhodovali. Teď měla opravené dokumenty, vlastní plán studia, rodinu, kterou si nemusela idealizovat, a hlavně možnost říct ano i ne, aniž by jí někdo sebral doklady nebo zavřel cestu.
„Pojedeme domů,“ řekl. Nela vzala Magdalénu pod paží, udělala dva kroky a přes rameno se podívala na Zbyňka. „Jo, domů, tati. “
Zbyněk se zastavil.
Nela už pokračovala k autu a podruhé se neohlédla. To jediné slovo zůstalo mezi nimi bez dalšího vysvětlování.
