Stačilo pár vět zaslechnutých za rohem nemocniční chodby. Dvě sestry si šeptaly o někom, kdo za mou nemocnou ženou chodí každou středu dopoledne, přesně když já sedím v bance a sháním peníze na…

Když vyšel z pokoje, nechal dveře dojet k rámu jen vlastní vahou a poslední centimetry přidržel prsty, aby západka necvakla. Stella konečně na chvíli usnula a Čeněk nechtěl být tím, kdo ji probudí. Za dveřmi zůstala bílá postel, infuze, průhledné hadičky a směs dezinfekce s nasládlým chemickým pachem, který po třech měsících přestal vnímat. Kvůli její léčbě prodal auto, zadlužil se a půjčil si od dvou přátel.

Přesto se její stav nelepšil. Měnily se hlavně částky na dalších vyúčtováních. . Noční chodbu drželo při životě jen několik tlumených lamp.

Linoleum s drobným vzorem bylo u dveří prošlapané do matné šedi. U zdě stála dřevěná lavice. Její tmavé područky vyhladily cizí dlaně lidí, kteří tu před ním čekali na zprávy, jež se nedaly vynutit ani uspíšit. Čeněk se posadil, lokty opřel o kolena a na chvíli si zakryl obličej dlaněmi.

Bylo mu čtyřiačtyřicet. Celý profesní život počítal, co konstrukce unese, kam se přenese zatížení. A co nastane, když jedna opora přestane plnit svou funkci. Jenže tady neměl výkres, tabulku ani bezpečnostní rezervu.

Měl chodbu, lavici a těžký tlak za hrudní kostí, který se nedal přepočítat ani podepřít. Stella mezitím slábla pomalu a bez ohledu na všechno, co už kvůli ní obětoval. Sebastián Havel, její ošetřující lékař, dokázal každé zhoršení podat v přesných odborných větách, které zněly uklidňujícím dojmem, aniž skutečně uklidňovaly. Ulízaný muž s drahými hodinkami mluvil o nestabilním vývoji, hraničních hodnotách a nutnosti rozšířit léčbu.

Čeněk si za tři měsíce vytvořil vlastní překlad. Stella při přijetí výslovně uvedla Čeňka mezi osoby, kterým smějí lékaři podávat informace o jejím zdravotním stavu. Souhlasila také, aby s ním řešili organizační a platební stránku následné péče. Sebastián proto před Čeňkem nemluvil o léčbě proti její vůli.

Naopak ho do rozhovorů sama vtahovala. U služeb, které měly být mimo úhradu z veřejného zdravotního pojištění, Sebastián pokaždé tvrdil, že Stella zná předem cenu i způsob úhrady a souhlasí s nimi. Jednotlivé cykly podle něj měly stabilizovat její stav a připravit ji na pozdější operaci. Čeněk dostával vyúčtování a platební údaje, takže celý postup působil formálně čistě.

Právě to v něm nejdéle tlumilo pochybnosti. Výsledek překladu býval pokaždé stejný. Budou potřeba další peníze a přitom pořád nebylo vidět, že by Stelе bylo lépe. V únoru prodal auto, skoro nové.

spolehlivé, takové, které člověk nekupuje s představou, že se ho za pár měsíců zbaví. Březnová schůzka v bance skončila spotřebitelským úvěrem na čtyři sta tisíc korun a úrokem osmnáct procent. Na vyšší částku už nedosáhl. Boris Mašek mu půjčil sto padesát tisíc, Max Svoboda osmdesát.

Max tehdy při předávání peněz uhnul očima. Kdyby bylo potřeba ještě něco, řekni. Čeňkovi tehdy vrtalo hlavou, proč se člověk, který pomáhá, dívá stranou. Teď už na podobné otázky neměl místo.

Seděl v tichu oddělení a poslouchal zvuky, které přicházely samy. Kolečka vozíku, vzdálené zavření dveří, krátké pípnutí přístroje. Za rohem se ozvaly dvě ženy. Mluvily potichu.

V noci ale chodba nesla hlas dál, než člověk čekal. Čeněk se nesnažil zachytit jejich rozhovor, jenže po několika větách už nešlo jednotlivá slova neposkládat. Je mi ho fakt líto. Mně taky.

Je tady den co den a mezitím obíhá banky a přitom se ničí zbytečně. Jak zbytečně? Kdyby věděl, kdo za ní chodí každou středu předpolednem, zrovna když on řeší ty svoje úvěry. Následovala krátká odmlka.

To myslíš vážně? Viděla jsem ho. Vysoký, tmavé vlasy, většinou kožená bunda, třetí týden po sobě. A ona ho chce vidět?

Čeká na něj. Předtím si upraví vlasy. Minule chtěla podat. Proboha.

A manžel nic netuší. Jak by mohl? Ve středu bývá pryč. Jako by přesně věděli, kdy tu nebude.

Čeněk zvedl hlavu. Ženy nepřestaly mluvit. Vůbec netušily, že za ohybem chodby někdo sedí. Ze sesterny do toho místa nebylo vidět.

Postavil se tak rychle, až lavice zaskřípala. Vydržel stát sotva vteřinu a pak se znovu posadil. Tentokrát pomalu. Čekal, že se v něm něco utrhne, že první přijde odpor, nevěřícnost nebo vztek.

Nepřišlo nic z toho. Uvěřil. Ne po minutě přemýšlení, ne po hledání důkazů. Hned.

Nejvíc ho zarazilo, že tomu uvěřil dřív, než stačil sám sobě namítnout jediný rozumný důvod. Protože tak rychlá víra znamenala jediné. Cizí rozhovor nenarazil na prázdné místo. V něm už dávno ležely drobnosti, které jednotlivě nestály za hádku a dohromady se jim vyhýbal.

Telefon zmizel pod polštářem. Sotva vešel do pokoje. Jednou Stella příliš rychle řekla jen známý, ačkoli se na nic neptal. Jindy zavřela zprávu přesně ve chvíli, kdy se přiblížil.

Samostatně nic. Dohromady už něco. Muž v kožené bundě, středy, banka. Jestli chodí právě v době, kdy je Čeněk pryč, někdo musí znát jeho rozvrh.

A jestli ten rozvrh zná, Stella mu ho nejspíš říká. Tři stejné středy se už nedaly odsunout pod slovo náhoda. Návštěvy někdo zasadil přesně do času, kdy měl Čeněk sedět v bance a řešit další peníze. Dlaně položil naplocho na kolena a díval se na zašedlé linoleum.

Během několika minut se mu v hlavě přesunula celá váha problému. Otázka už nezněla, jestli těm ženám věří. Zněla jinak. Co udělá, aby jednou nemusel hádat, co z toho byla pravda?

Vtrhnout do pokoje, zeptat se jí teď ve dvě ráno, kdo za ní ve středu chodí, zvednout hlas u postele vážně nemocné ženy. Představil si, jak rozrazí dveře. Stella sebou trhne, na chodbě se objeví sestra a během půl minuty se všechno utopí v křiku, slzách a vysvětlování. Žaludek se mu stáhl.

Stelu před otázkami chránit nechtěl, jen si nechtěl vlastní netrpělivostí zničit možnost zjistit, co se skutečně děje. Nejdřív zjistit, co je skutečnost. Všechno. Za rohem už ženy probíraly služby a někoho z lékařů.

Čeněk jejich slova přestal vnímat. Na druhé straně chodby svítila nad zákrokovou místností malá červená kontrolka. Díval se na ni a vracel se k hlasu ženy, která mluvila o návštěvníkovi. Byla mladší, to poznal.

Nebyla to vrchní sestra ani nikdo ze staršího personálu a v jejím tónu nebylo pobavení, spíš únava z něčeho, co vidí opakovaně a co už nechce nosit sama. Potřeboval od ní jedinou věc. Oddělit to, co opravdu viděla, od toho, co si teď jeho unavená hlava doplňovala sama. Tentokrát vstal bez prudkého pohybu, srovnal si bundu, přejel dlaní po tváři a vyrazil k sesterně.

Za pultem seděly dvě sestry. Starší žena v brýlích listovala v dokumentaci. Vedle ní byla mladší, něco přes třicet, se světlými vlasy schovanými pod pracovní čepicí. Když Čенěk přišel blíž, mladší zvedla oči.

Poznala ho okamžitě. Oči sjely k pultu, pak zpátky k němu. Krátké zaváhání bylo výmluvnější než omluva. Čeňkovi to stačilo.

Hlas za rohem patřil jí. Dobrý večer, řekl. Dobrý večer. Mohl bych prosím dostat trochu vody?

Stačí kelímek. Mladší sestra přikývla a vstala. Cestou k automatu se otočila bokem a Čенěk měl čas přečíst jmenovku. Šárka Doubková.

Když mu podávala vodu, soustředila se víc na kelímek, než na něj. Děkuju. Vzal si ho, ale neodešel. Počkal, až se starší sestra skloní nad papíry a ztišil hlas.

Slyšel jsem, o čem jste se před chvílí bavili. Šárce zůstala ruka na hraně pultu. Nešel jsem vás poslouchat. Seděl jsem za rohem.

Neodpověděla. Stížnost podávat nechci, pokračoval. Potřebuju spíš pomoc. Teprve teď se na něj podívala, jako by mu dávala poslední možnost být jiný, než si právě začala myslet.

Nemusím vědět, co je zač, řekl tiše. Stačí, když mi dáte vědět, kdy přijde a kdy odejde. A já už si to pohlídám. Peníze nemám moc, ale pár tisíc bych dal.

V jejím výrazu se objevily rozpaky. Ne úlek. Možná dokonce úleva, že už nemusí předstírat, že předchozí rozhovor neexistoval. Ne tady, řekla tiše.

Zítra končím v osm. Počkejte u hlavního vchodu. Budu tam. Kelímek postavil na pult a odešel.

Po cestě zpátky mu v kapse zavibroval telefon, oznámení z bankovnictví. Z účtu odešla další platba. Na částku se nepodíval. Ještě včera by ji otevřel okamžitě a začal počítat, co zbývá.

Teď ho poprvé napadlo, že problém možná není jen v tom, kolik peněz odchází, ale komu vlastně věří, když je posílá. Čенěk se nezastavil. V hlavě mu zůstaly tři jednoduché údaje. Zítra osm ráno, hlavní vchod.

Po týdnech, které měřil jen návštěvami a platbami, to byl první bod, který si určil sám. Domů přišel pozdě, ale do postele nešel. Seděl v kuchyni před sebou hrnek čaje, který postupně vystydl a díval se na lednici. Na dveřích držel magnet s Karlovým mostem.

K pátému výročí manželství si se Stelou udělali víkend v centru Prahy. Bydleli na okraji města. Přesto tehdy dva dny chodili po vlastní Praze jako turisté. Bez nákupů, bez práce, bez běžných tras.

Stala si koupila svařené víno do papírového kelímku. Napila se moc rychle a spálila si ret. Začala se smát dřív, než stihla zakrýt. Čенěk si pamatoval zakloněnou hlavu i ruku s horkým kelímkem odtaženou daleko od kabátu.

Po dvanácti letech znal stovky jejich drobných vzpomínek, ale právě tahle se mu vracela v detailech. Papírový kelímek, pára, její ruka odtažená od kabátu a smích. Dřív než nadávka. Vstal, magnet z lednice sundal a otevřel zásuvku psacího stolu.

Nezlomil ho, nevyhodil, jen ho uklidil dovnitř a zásuvku zavřel. V půl osmé ráno vyšel z domu. Nemocnice ležela uvnitř bloku za řadou starých lip. Za tři měsíce znal Čенěk cestu až příliš dobře.

Věděl, kde je prasklý obrubník, kde se po dešti drží voda, u kterého domu ráno vyjíždějí popeláři. Auto už neměl, takže chodil pěšky. Osmnáct minut od domu ke vchodu, když člověk nezrychluje. Nezrychlil ani dnes.

Šárka vyšla pět minut po osmé. Bez pracovní čepice vypadala jinak. Světlé vlasy měla rozpuštěné, přes ramena modrou bundu, na zádech obyčejný batoh. Uviděla ho hned.

Přesto k němu nezačala spěchat. Došla posledních pár metrů stejným tempem a zastavila se kousek před ním. Dobrý den. Dobrý den.

Šárka si přehodila popruh batohu výš na rameno. Čенěk otevřel ústa, zase je zavřel. Ani jeden neměl chuť začínat s dvořilostmi, které by jen zakryly důvod jejich setkání. Čенěk se nakonec ujal slova.

Jsem Čенěk. Když už se máme bavit takhle, klidně mi říkejte Čeňku. Šárka, přikývla. A ještě něco, řekla.

Peníze nechci. Dobře, včera jste je nabídl, jen ať je jasno, že kvůli nim tady nejsem. Tak kvůli čemu? Šárka si posunula popruh batohu.

Odpověď zjevně neměla připravenou. Vidím vás tady každý den tři měsíce. Nosíte jí jídlo, ovoce, krabičky. Jednou jste dotáhl deku, protože si stěžovala, že je jí pořád zima.

Čенěk čekal. A pak přijde středa. Vy tu nejste? A místo vás přijde on.

Ten muž. Ano. Kolik mu může být? Něco přes čtyřicet.

Je vysoký, tmavé vlasy, nejčastěji kožená bunda a světlé dny. Příbuzný. Šárka zavrtěla hlavou. Příbuzní se k sobě obvykle nechovají takhle.

Co přesně tím myslíte? Neodpověděla hned. Způsob, jak se na sebe dívají. Jak se na něj připravuje a zavírá si dveře.

Čенěk dal ruce do kapes. Jméno znáte? Ne, nepředstavuje se. Do knihy návštěv píše něco jako rodinný známý.

Podpis nebo jméno je skoro nečitelné. Jednou jsem se na to šla podívat schválně. Takže se ani nesnaží dostat dovnitř bokem. Ne, chodí hlavním vstupem.

Jak dlouho bývá na pokoji? Zhruba čtyřicet minut, někdy skoro hodinu. Na asfaltu mezi nimi byla stará olejová skvrna. Čенěk daní chvíli hleděl, než znovu promluvil.

Šárko, jestli jste mi to chtěla jen říct, tím pro vás věc může skončit. Nebudu vás do ničeho tlačit. Podívala se na něj. Ale potřebuju zjistit, kdo to je.

Nechci po vás, abyste ho sledovala po městě nebo dělala něco, co vám může způsobit problém. Jen vědět, kdy přijde a dostat se k jeho jménu nebo aspoň k tváři. Šárka si palcem přejela po hraně telefonu, který držela v ruce a podívala se k nemocničnímu vchodu. Příští středu mám směnu.

Chodí opravdu každou středu poslední tři týdny. Takže byste mi mohla napsat, až se objeví. Můžu, vytáhla telefon. Nadiktujte mi číslo.

Čенěk ho řekl pomalu. Ona si ho uložila a pro jistotu ho krátce prozvonila. Děkuju. To si nechte na potom, řekla.

Pořád existuje možnost, že všechno vypadá hůř, než to je. Existuje. Věta zůstala mezi nimi bez pokračování. Šárka ji ničím nepodpořila a Čенěk se jí nechytil.

Šárka se rozloučila a odešla. Čенěk zůstal před nemocnicí. Bylo čtvrt na devět. Za Stelou běžně chodil až v deset po ranní vizitě, takže měl skoro dvě hodiny.

Místo, aby se vracel domů, sešel do nemocničního bystra, objednal si kávu, vzal papírový kelímek k oknu a vytáhl telefon. Dosud si celou věc skládal jako manželskou nevěru. Jenže při čekání na Šárku mu v hlavě znovu naskočilo poslední vyúčtování. Dvě stě osmdesát tisíc.

Sebastián Havel mu částku předložil jako náklady na doplňkovou léčbu, kterou podle něj veřejné zdravotní pojištění nehradí. Vždycky přitom odkazoval na písemné vyúčtování a na to, že Stella s nehrazenou částí souhlasila. Dokument vypadal přesvědčivě. Název výkonu, názvy přípravků, položky v několika řádcích a platební údaje poskytovatele.

Jenže Čенěk byl člověk, který automaticky kontroloval čísla. Před dvěma týdny bez zvláštního důvodu si dvě položky zkusil dohledat. U přípravku za devadesát tisíc narazil na něco, co ho už tehdy zarazilo. Veřejně dohledatelná cena samotného balení se držela kolem osmnácti tisíc.

Věděl, že to není přímé srovnání. Nemocniční podání může zahrnovat jinou sílu přípravku, jinou velikost balení, přípravu, materiál i práci personálu. Samotný rozdíl proto nic nedokazoval. Tehdy si ho tím také vysvětlil.

Dnes už ho ale chtěl ověřit v souvislosti s ostatními položkami, ne posuzovat podle jedné ceny z internetu. Otevřel fotografie starších vyúčtování. Fotografoval je vždycky, stejně jako si schovával pracovní podklady. Jedno po druhém přibližoval prsty na displeji.

Na třech dokumentech se opakovala stejná položka. Osobní konzultace externího odborníka se zvláštní specializací na oddělení. Pětačtyřicet tisíc, tři návštěvy, sto třicet pět tisíc dohromady. Čенěk si nedokázal vybavit jediný okamžik, kdyby mu Stella řekla, že za ní přijel nějaký externí specialista.

Ani jednou takového člověka neviděl. Sebastián o něm při rozhovorech nemluvil. Dopil kávu a až potom si všiml, že kelímek svírá příliš pevně. Muž v kožené bundě byl jedna věc, peníze druhá.

Mohli spolu nesouviset. Jenže jeho zkušenost ze staveb mu říkala, že když několik drobných nesrovnalostí ukazuje stejným směrem, není rozumné čekat, až se konstrukce sama vysvětlí. V deset vyjel výtahem do patra. Stala měla zavřené oči, ale podle rytmu dechu poznal, že nespí.

Když přisunul židli k posteli, otevřela je. Dneska jsi přišel dřív? Vyšel jsem z domu dřív. Na tváři se jí objevil slabý úsměv.

Za poslední měsíce výrazně zhubla a v bledém obličeji jí byly oči ještě větší. Čенěk si sedl a díval se na ni o něco déle, než bylo běžné. Dvanáct let, pomyslel si. Věděl, jak Stella nechává boty u dveří, jak si sladí kávu a kterou stranu postele si vybírá v hotelu.

Po dvanácti letech přesto netušil, co dělá každou středu, když on sedí v bance. Jak ti je? Sebastián nechce s dalším cyklem čekat déle než dva týdny. Řekl už cenu.

Ještě ne, ozve se ti, ale levné to nebude. Stella se podívala k oknu, Čенěk na její profil. Středa, kožená bunda, tři faktury a konzultace, o kterých nikdy neslyšel. Počkáme, co pošle, řekl.

Sám se divil, jak přirozeně klidně ta věta zněla. Zůstal ještě hodinu. Stella chtěla, aby četl, a tak vytáhl detektivku, kterou jí přinesl před několika dny. Detektivní příběhy měla ráda vždycky.

Čенěk četl nahlas a vnímal zvláštní ironii. Sedí u postele vlastní ženy, obrací stránku za stránkou a přitom se snaží zjistit, co se děje v jejím skutečném životě. Při odchodu se neohlédl. Schůzku v bance, kterou měl ten den, zrušil.

Beátě Valáškové zavolal ráno a řekl, že mu není dobře. Bankovní poradkyně mu bez komplikací nabídla pátek. Když hovor skončil, Čенěk si uvědomil, že za celé tři měsíce je to první vědomá lež, ke které se uchýlil, aby získal čas. Malá, praktická, přesto lež.

Následující středu byl u nemocnice už před jedenáctou. Tentokrát nezamířil k hlavnímu vchodu. Zůstal u boční strany budovy poblíž služebního vchodu, kde personál chodil kouřit a kde stály kontejnery. Odtud viděl parkoviště i oba vchody a zároveň na něj nebylo od příjezdové cesty dobře vidět.

Kávovar za ním dvakrát zabzučel. Někdo si odnesl kelímek a dveře se znovu zavřely. Čенěk zůstal na místě s prázdnýma rukama. V jedenáct dvacet dvě ucítil Čенěk v kapse krátké zavibrování telefonu.

Zpráva od Šárky. Přišel. Šedá bunda, dnes bez kůže. Vysoký, krátké tmavé vlasy, něco přes čtyřicet.

Jde dovnitř hlavním vchodem. Napíšu, až bude odcházet. Čенěk se posunul blíž k rohu budovy. Ještě téměř čtyřicet minut se nic nedělo.

Pak se ve skleněných dveřích objevil muž, zastavil se na horním schodu a podíval se do telefonu. Zkontroloval něco na displeji, schoval přístroj a zamířil k parkovišti. Čенěk na něj měl nerušený výhled, přibližně čtyřicet metrů. Nejdřív poznal jen tvar obličeje a způsob chůze.

Jméno se vynořilo až o pár kroků později spolu se vzpomínkou na jeden narozeninový večer. Luboš Matějka, Stelin někdejší spolužák. Viděli se na jejich čtyřicátých narozeninách před třemi lety v restauraci v centru Prahy. Luboš tam přišel s ženou, kterou Čенěk neznal.

Držel se spíš stranou a za celý večer spolu prohodil jen pár slov. Luboš se nezastavil u orientační tabule, ani se nerozhlížel po budovách. Přes parkoviště šel rovnou ke svému autu trasou člověka, který tu není poprvé. Nastoupil do tmavě modrého Nissanu Qashqai.

Čенěk si do telefonu poznamenal registrační značku a sledoval, jak auto mizí z parkoviště. Pak zavolal Šárce. Viděl jste ho? Ozvala se tiše.

V pozadí zněla chodba. Ano. Čенěk přitiskl palec k hraně telefonu a až potom odpověděl: A znám ho. Kdo?

Luboš Matějka, starý známý rodiny. Stelin spolužák. Šárka chvíli neřekla nic. Ještě něco, dodala potom.

Dnes se do knihy návštěv napsal jako bratranec. Šla jsem si to ověřit. Slovo bratranec mělo proti nečitelnému podpisu jednu nepříjemnou výhodu. Nedalo se svést na nedbalost.

Někdo si ho vybral. Čенěk se podíval směrem, kde před chvílí zmizel Qashqai. Bratranec. Ne nejasný podpis, ne rodinný známý, konkrétní lež.

Děkuju. Telefon schoval a obešel budovu k hlavnímu vchodu. Nešel rychle. Chtěl vypadat tak, jak vypadal každé jiné dopoledne.

Pozdravil ostrahu, vyjel výtahem do třetího patra a otevřel dveře Stelina pokoje. Ležela s telefonem v ruce. Jakmile ho zahlédla, zasunula přístroj pod přikrývku. Pohyb byl rychlý, ale ne panický, spíš naučený.

Ty jsi dneska nějak brzo, řekla. Banka odpadla. Posadil se. Jak ti je?

Docela dobře. Trochu mě bolí hlava. Mám něco přinést? Ne, všechno mám.

Stella se na něj dívala tak otevřeně, jako stovkykrát předtím. Čенěk v duchu počítal jinak. Před několika minutami odjel Luboš. Před několika minutami schovala telefon.

Stačilo sedm minut a jeden pokoj, aby vedle sebe existovaly dvě naprosto odlišné skutečnosti. Sebastián se už ozval? Zeptal se. Ještě ne.

Má se ozvat tento týden. Dobře. Potom spolu mluvili o běžných věcech, o její neteři, kterou vzali na vysokou školu, o klimatizaci, která jednou chladila moc a podruhé vůbec, o ovoci, po kterém jí bylo těžko. Čенěk odpovídal, kdy měl,a přitom se na ni díval jinak než dřív.

Ne jako muž, který hledá v obličeji milované ženy ujištění, spíš jako inženýr při prohlídce stavby, na které se objevila trhlina. Neví ještě, co znamená, ale už ji nemůže nevidět. V jednu hodinu odešel. Stele řekl, že banka přesunula schůzku na odpoledne.

Venku vytáhl malý papírový zápisník, který nosil od studentských let. Napsal do něj Lubošovo jméno, vztah ke Stele, šedou bundu, tmavě modrý Qashqai a registrační značku. Pod to připsal návštěvní kniha: bratranec. O několik řádků níž si poznamenal třetí vyúčtování.

Návštěva externího specialisty na oddělení, pětačtyřicet tisíc, specialista neuveden, třikrát. Teprve když viděl obě skupiny poznámek na stejné stránce, rozhodl se, komu zavolá. Maxovi Svobodovi. Ne kvůli půjčce.

Max pracoval v pojišťovnictví a pohyboval se mezi lidmi, kteří uměli číst zdravotnické účty jinak než pacient nebo jeho rodina. Čенěk mu nevyprávěl o Lubošovi ani o Stele. Položil úzkou otázku, jestli se dá ověřit, zda specialista účtovaný přes nemocnici nebo propojenou soukromou firmu skutečně existuje a zda účtované výkony dávají smysl. Na druhém konci se ozvalo šustění papírů a pak ticho.

Max odpověděl až ve chvíli, kdy Čенěk čekal, že hovor spadl. Něco jsi našel? Chci vědět, za co platím. Pošli mi všechno, co máš.

Zvládneš to prověřit? Zkusím to přes někoho, komu věřím. Dej mi pár dní. Čенěk mu poslal fotografie tří vyúčtování.

Za chvíli přišla stručná odpověď. Tři dny. Čенěk položil telefon na stůl displejem dolů. Tři dny.

Po měsících čekání bez pevného konce mu i taková lhůta připadala téměř snesitelná. Tentokrát alespoň věděl, kdy se má znovu nadechnout a otevřít další zprávu. Tu noc si Čенěk lehl před půlnocí, ale spánek nepřišel. Ležel na zádech a díval se do stropu, který ve tmě téměř neviděl.

Vybavoval si Luboše na schodech nemocnice. Žádné rozhlížení, žádná nervozita. Telefon v ruce, krátká kontrola displeje, klidná cesta k autu. Tak se pohybuje člověk, který má pocit, že všechno probíhá podle domluvy.

Středa, banka. Přesný čas. Znáš můj rozvrh, pomyslel si Čенěk. Někdo ti ho musel dát.

Otevřel v telefonu konverzaci se Stelou a projel několik posledních týdnů. Léky, jídlo, prosba o nabíječku, fotografie obalu, přípravku. Kup, prosím, banány. Dnes přijď až po vizitě.

Nic, co by vyčnívalo. Posunul se do února, pak do ledna. Stejné. Jestli s Lubošem komunikovala, používala něco jiného.

Jinou aplikaci, jiný účet, možná jiný telefon. Čенěk přístroj odložil, pořád čekal na vztek. Myslel si, že se musí dostavit, protože člověk přece nemůže zjistit něco takového a zůstat chladný. Jenže chlad zůstával.

Připomínal stav, kdy den před odevzdáním projektu objeví chybu ve výpočtu. Je nepříjemná, možná vážná, ale dokud se dá dohledat, není čas bouchat do stolu, nejdřív přepočítat. Ráno chtěl napsat Šárce, že jedno jméno nestačí. Potřeboval něco pevnějšího.

Max ho předběhl. Ozval se už ve čtvrtek, tedy po jediném dni. Čенěk právě stál ve frontě v lékárně pro Steliny vitamíny. Když se na displeji objevilo Maxovo jméno, vyšel z řady a zamířil ven.

Lékárnice na něj zavolala, že už bude na řadě, ale jen zvedl ruku na omluvu a otevřel dveře. Maxi, na druhém konci nebyl obvyklý Maxův rychlý tón. Opravdu chceš vědět, co jsme našli? Protože jsem ti to poslal.

Tak se sejdeme. Nemůžeš mi to říct teď? Ne, tohle ne. Hovor skončil dřív, než se Čенěk stačil zeptat, proč.

Zůstal před lékárnou s prázdnou rukou. Vitamíny zůstaly uvnitř na regálu a Maxova věta mu najednou připadala důležitější než všechno, pro co přišel. Jako místo schůzky vybrali malou kavárnu kousek od nemocnice, ale dost daleko na to, aby nebyli přímo před oddělením. Max dorazil s kartónovou složkou převázanou šňůrkami, položil ji mezi ně, objednal si americano, ačkoli jindy pil čaj,a nechal dlaň položenou na deskách.

Když čišnice odešla, složku stále neotevřel. Pomáhala mi Emílie Řezničková, řekl. Studovali jsme spolu. Dělá na revizním oddělení zdravotní pojišťovny, ale hned mě zastavila, když jsem se ptal na jiné pacienty.

Řekla mi, že cizí zdravotní ani pojistné údaje mi dát nesmí. Vzala jen tvoje vlastní vyúčtování, veřejné registry poskytovatelů a údaje, které mohla ověřit bez toho, aby mi otevírala cizí spisy. A Max složku pustil. Dvě ze tří položek jsou problematické už na první pohled.

Otevřel desky. Ten přípravek v posledním vyúčtování je za dvaadevadesát tisíc. Čенěk zachytil rozdíl oproti staršímu dokladu, kde viděl devadesát, ale nepřerušil ho. V dostupných podkladech k nemocničním dodávkám za to období není dohledatelný, pokračoval Max.

Ani jednou. Takže ho nemocnice nekoupila. Podle toho, co Emílie mohla ověřit, ne. Neříkám, že neexistuje nějaký jiný doklad, ke kterému neměla přístup.

Říkám, že v tom, co je dohledatelné, není. Ukázal další stránku. A externí specialista se jmenuje Kamil Kadlec. Je to skutečný zdravotník a v dostupném registru má platné oprávnění.

Čенěk čekal. Jako sídlo uvádí adresu bytu v Jihlavě. To samo o sobě nic neznamená. Sídlo nemusí být ordinace.

Problematičtější je, že na tvých podkladech není jasně uvedeno, u kterého poskytovatele a na jakém oprávněném pracovišti měla být ta osobní konzultace v pražské nemocnici provedena. Max další list jen odsunul stranou. Tady mě Emílie stopla podruhé. Řekla, že podle toho, co viděla při své práci, má důvod podat interní revizní podnět.

Kolika lidí se to může týkat a jaké částky jsou v jiných případech, mi odmítla sdělit. Pokud si ty údaje bude chtít vyžádat policie, půjdou oficiální cestou. Takže o dalších pacientech teď nevíme nic. Přesně tak.

A bylo by špatně dělat, že víme. Kávovar zasyčel, u baru cinkla lžička o porcelán a od dveří dovnitř táhl studený vzduch. U vedlejšího stolu někdo řešil pracovní e-mail. Čенěk všechny ty obyčejné zvuky slyšel ostřeji než Maxův hlas, přestože se snažil soustředit právě na něj.

A Sebastián Havel, Max našel správný papír. Kadlecovy položky jsou navázané na účty, které Havel potvrzoval. U dvou je spojení přímé. U třetího jde o jinou společnost s ručením omezeným.

Kdo za ní stojí? Max se na něj podíval. Chceš to jméno opravdu slyšet? Ano.

Luboš Matějka. Čенěk se opřel o opěradlo. Telefon ležel na stole displejem dolů. V kalendáři na pátek pořád čekala další schůzka v bance.

Ještě před minutou to byla jen další povinnost. Teď vypadala jako součást rozvrhu, který někdo jiný znal až příliš dobře. Tentokrát nemusel nic skládat. Muž, který ve středu zavíral dveře Stelina pokoje, byl zároveň spojený s firmou, přes kterou procházely částky za údajné zdravotní služby.

Od té chvíle už nešlo oddělit nevěru od peněz. Obě linie, které si Čенěk dosud násilím držel vedle sebe, se spojily v jediném místě. Kolik už jsem podle těch účtů poslal? Max prošel součet.

Přibližně sedm set tisíc. Čенěk si v duchu položil vedle čísla jednotlivé věci. Auto, úvěr. Sto padesát tisíc od Borise, osmdesát tisíc od Maxe.

Max držel šálek oběma rukama, i když už z něj nepil. Palcem pomalu přejížděl po oušku. Maxi. Hm.

Ty s tím nemáš nic společného. Ty peníze jsi mi dal na moji žádost. Rozhodnutí bylo moje. Já vím.

Max si promnul čelo. Jen se mi to blbě poslouchá. Stella tam opravdu leží. Ano.

A opravdu je nemocná. Diagnóza je skutečná. Čенěk si přitáhl složku blíž. Jen částky zřejmě nejsou skutečné.

Nebo ne všechny. Něco z toho, co platím, odchází jinam. Něco, zopakoval Max. Max sklopil oči k papírům a dodal: Možná hodně.

V deskách byly výpisy z veřejných registrů, údaje o společnostech, sídla, vztahy mezi firmami a přehled pouze těch účtů, které Čeňkovi skutečně přišly. Emílie u několika veřejně ověřitelných míst připsala poznámky a odkazy na zdroje. Z interních systémů pojišťovny nepředala Maxovi žádný cizí zdravotní záznam, ani kopii cizího vyúčtování. Nejsem právník, řekl Max.

A Emílie si dala pozor, aby nelezla nikam, kam pracovně nesmí. Kontrolovala jen to, co může ověřit oficiálně,a zbytek pošle interní cestou. Ani ona netvrdí, kdo spáchal jaký trestný čin. Ale tohle už není jedna divná účtenka.

Je to dost na to, aby se na ty vazby podíval někdo, kdo má pravomoc vyžádat si zbytek. Čенěk listoval. Na papíře nebyla žádná emoce, která by ho mohla svést k unáhlenému závěru. Jen data, názvy společností, částky a vazby.

Čенěk tomu paradoxně rozuměl lépe, než tvářím lidí. Číslo buď sedí, nebo nesedí. Vztah mezi dvěma firmami buď dohledatelný je, nebo není. Co teď?

Zeptal se Max. Budu sbírat dál. Dál? Co ještě potřebuješ?

Přímé spojení mezi Lubošem a Stelou. Firma sama nestačí. Dá se tvrdit, že o ní nevěděla, že Luboš jen přišel na návštěvu, že všechno ostatní je náhoda. Max se zamračil.

Tak co by ti stačilo? Něco, co se vysvětluje mnohem hůř. Ty jsi až nepříjemně klidný. Čенěk složku zavřel.

Na vztek bude čas. Teď potřebuju, aby mi nic neuteklo. Sám si nebyl jistý, proč je schopen takhle fungovat. Možná proto, že uraženost patří do manželské hádky, zatímco tady před ním ležely účetní vazby a položky, které připomínaly vadný rozpočet.

Falešný protokol o provedené práci člověk nevyřeší tím, že na něj zakřičí. Musí ukázat, kde je lež. Po schůzce napsal Šárce. Potřebuju vás ještě jednou.

Můžeme se sejít? Odpověď přišla asi za dvacet minut. Dnes v šest budu v nemocnici. Večer se potkali u služebního vchodu.

Šárka přišla přímo ze směny. Bundu měla přehozenou přes pracovní oděv a tentokrát s sebou nenesla batoh. Čенěk jí nevysvětloval, jak se cítí. Řekl fakta v pořadí, v jakém je dostal.

Luboš, společnosti, Kamil Kadlec. Vyúčtované přípravky, sedm set tisíc. Šárka poslouchala bez jediné otázky. Teprve, když skončil, opřela se zády o zeď.

Takže to není jen nevěra. Ne. A Havel. Jeho potvrzení jsou na účtech.

Co přesně věděl, nevím. Šárka se zahledila přes parkoviště. Potřebuju ještě něco, řekl Čенěk. Časy Lubošových návštěv.

Návštěvní kniha je jedna věc, ale dá se ověřit, kdy skutečně přišel a odešel. Na chodbě jsou kamery. Jak dlouho se záznam drží? To nevím přesně.

A běžná sestra k němu přístup nemá. Odlepila záda od zdi. Ostraha ale při incidentu umí část záznamu uchovat, aby se automaticky nepřepsala. Znáte tam někoho?

Ano. Myslíte, že by zachoval minulou středu a příští návštěvu? Nic nechci zveřejňovat, jen aby se to nesmazalo dřív, než se na to podívá právník. Šárka se na něj podívala způsobem, kterým mu už jednou dala najevo, že některé věci nejsou drobnost.

Víte, že mě to může stát problém v práci? Vím. A přesto se ptáte? Ano, protože jinou cestu zatím nemám.

Když řeknete ne, vezmu to. Nebudu vás přesvědčovat. Šárka vytáhla zip bundy až pod bradu. Kovový jezdec krátce cvakl a teprve potom odpověděla: Na ostraze je Alois Kabelka.

Je spolehlivý a umí držet jazyk za zuby. Ale jestli řekne ne, dál na něj tlačit nebudu. V tomhle už nejde jen o vás a o mě. Zkusíte s ním mluvit?

Zkusím. Čенěk chtěl poděkovat, ale ona ho předběhla. A ještě něco. Nedělám to proto, že je mi vás líto.

Proč tedy? Šárka si na chvíli prohlédla rozsvícená okna oddělení. Sebastián Havel umí s rodinami pacientů mluvit tak, že mají pocit, že pro ně zařizuje něco mimořádného. Umí to velmi dobře.

A vy mu nevěříte. Řekla bych to jinak. Některé věci kolem něj mi už delší dobu nesedí. Jen jsem neměla nic, s čím bych rozumně přišla za vedením.

Pak se rozloučila a vrátila se dovnitř. Čенěk zůstal venku ještě chvíli. Šárka tedy také něco zaznamenávala. Jen tomu dosud nemohla dát název.

Nechtěla riskovat bez podkladů a potřebovala práci. Té logice rozuměl. Byli si v tom podobní. Oba uměli mlčet dlouho, ale ne vždycky.

Následující středu ho Šárka dovedla na stanoviště ostrahy dvě hodiny před dobou, kdy obvykle přicházel Luboš. Alois Kabelka seděl za stolem a četl na tabletu. Bylo mu něco přes padesát a na rukou měl drobné jizvy a mozoly, které nepatřily člověku, jenž celý život držel propisku. Šárka Čeňkovi už řekla, že dřív pracoval jako řidič.

Aloi, to je Čенěk Fiala. Mluvila jsem o něm. Alois tablet položil. Čeňka si chvíli prohlížel bez nepříjemné zvědavosti.

Manželka leží na trojce, pokoj tři sta dva. Ano. Vítám vás. Konstatování.

Nic víc. Šárka mu vysvětlila, že potřebují ověřit a pokud možno uchovat záznam z minulé středy a dneška. Alois si prsty promnul obočí a nejdřív se podíval na Šárku, ne na Čeňka. Běžný záznam z téhle chodby se u nás po několika dnech přepisuje.

Minulá středa tam ještě nejspíš bude. Jenže jedna věc je záznam zachovat a druhá rozdávat ho rodině pacientů. Takže mi ho nemůžete dát, řekl Čенěk. Nemůžu vám slíbit ani kopii, ani to, že vás posadím k monitoru.

Přístup je evidovaný. Kdybych vám pustil cizí lidi na chodbě jen proto, že jste mě požádal, byl by problém na mojí straně. Šárka sklopila oči. Čенěk cítil první záblesk netrpělivosti, ale nechal ho přejít.

Co tedy můžete udělat? Alois se opřel. Jestli mi řeknete konkrétní důvod, můžu to nahlásit jako bezpečnostní incident a požádat vedoucího služby, aby se příslušný úsek uchoval. Když pak přijde oficiální žádost od policie, nemocnice bude mít co předat.

Jde o podezření, že přes návštěvy pacienta mohou být propojené peníze za údajnou léčbu, řekl Čенěk. Právník, možná policie. Nechci z toho dělat scénu na oddělení. Alois otočil tablet displejem dolů a podíval se ke dveřím technické místnosti.

Když znovu promluvil, už nezněl jako člověk, kterého Šárka žádá o laskavost, ale jako někdo, kdo si právě počítá vlastní odpovědnost. To už je důvod, který dokážu napsat do záznamu, ale bude tam moje jméno a nadřízený uvidí, že jsem to otevřel. Když řeknete ne, pochopím to. Neřekl jsem ne.

Alois otevřel dveře do malé technické místnosti. Čeňkovi ale rukou naznačil, aby zůstal venku. Vy dva tady. Já se nejdřív podívám sám.

Dveře se zavřely. Čенěk zůstal se Šárkou na chodbě. Za dveřmi občas cvakla klávesnice, potom se rozběhl ventilátor počítače a zase ztichl. Ani jeden nemluvil.

Tentokrát nešlo čekání urychlit otázkou. Alois vyšel s malým papírem v ruce. Minulá středa. Muž odpovídající popisu vstoupil do chodby v jedenáct čtyři.

Do pokoje tři sta dva šel bez zastavení. Odešel v jedenáct padesát sedm. Padesát tři vteřin, řekl Čенěk. Ano.

A záznam? Pošlu interní žádost o uchování toho úseku a zapíšu důvod. Kopii vám nedám. Jestli to bude chtít právník nebo policie, ať si ji vyžádají od nemocnice.

Čенěk přikývl a ruku, kterou už málem sahal po telefonu, nechal podél těla. Kopii by nejraději odnesl Matějovi hned. Aloisovo odmítnutí mu však poprvé ukázalo i druhou stranu hranice. Někdy právě to, co člověk nedostane do ruky, může později chránit věrohodnost celé věci i jeho samotného.

Dnešek taky? Zeptal se. Pokud ten člověk přijde, ověřím čas a udělám totéž. Přijďte v šest.

Alois zvedl tablet, odemkl obrazovku a vrátil se ke své práci. Dal tím jasně najevo, že víc dnes probírat nebude. Na schodišti se Šárka zeptala: Stačí vám to? Čенěk se podíval zpátky ke dveřím ostrahy.

Musí. Jestli to má být použitelné, nechci, aby první problém vznikl tím, že jsme si z nemocnice odnesli cizí záznam. Šárko, ještě jedna otázka. Ty platby za léčbu?

Nezaslechla jste někdy, jak se o nich Havel baví? S někým zvenku, s dodavatelem, s kýmkoli? Opřela se o zábradlí. Čенěk už poznal její dvě různé pauzy.

Jedna znamenala, že nechce odpovědět. Druhá, že v paměti hledá přesný detail. Tentokrát hledala. Před měsícem šla kolem lékařského pokoje.

Dveře byly pootevřené a Havel telefonoval. O čem? Slyšela jsem jen kus. Řekl něco o další tranši a potom něco jako, že to proběhne, jak se dohodli.

Použil slovo tranše. Ano, tím jsem si jistá. Čенěk si položil ruku na zábradlí. A nepřišlo vám to divné?

Trochu. Jenže lékaři řeší dodavatele, soukromé partnery, platby. Nechtěla jsem z jedné věty stavět příběh. Slovo tranše ale zní spíš finančně než medicínsky.

Právě. Dokázala byste napsat datum, místo a přesně to, co si pamatujete, vlastní rukou a podepsat. Šárka se zamračila. Co to bude mít za hodnotu?

Nevím. To ať řekne právník. Chci jen, aby to nezůstalo v paměti a za měsíc jsme se nehádali, jestli to znělo trochu jinak. To dává smysl, přikývla.

Napíšu to dnes. Tím z obyčejné vzpomínky vznikl závazek. Jakmile Šárka tu větu sepíše a podepíše, nebude už jen větou, kterou si dva lidé řekli na schodišti a mohli si ji později vysvětlit každý jinak. Čенěk se pak vrátil ke Stele stejně jako každý jiný den.

Tentokrát byla neobvykle dobře naladěná. Mluvila víc než poslední týdny a při zavádění kanyly si dokonce dobírala sestru, která se napoprvé netrefila do žíly. Čенěk seděl na obvyklé židli. Usmál se, když se to od něj čekalo.

Vnitřní chlad už nepovažoval za něco, proti čemu musí bojovat. Stal se pracovním prostorem, ve kterém se dalo přemýšlet. Sebastián mi včera volal, řekla Stella později. Mě psal.

Za další cyklus po nás chce tři sta dvacet tisíc. Ta částka přišla přesně ve chvíli, kdy už měl v poznámkách jméno Luboše, časy návštěv a sporné položky. Dřív by podobná věta spustila shánění peněz. Teď spustila jen další otázku.

Čенěk položil knihu na koleno. Dobře, podívám se, odkud by se to dalo vzít. Stella si ho chvíli prohlížela. Ty jsi poslední dobou strašně klidný.

Jsem unavený. Dřív si po každé částce okamžitě začal počítat, kolik je na účtu, co prodáme, komu zavoláš. Asi jsem se naučil nepočítat nahlas. Stella sklopila oči k přikrývce.

Už si nepůjčuj od Maxe. Proč? Je mi to trapné. Čенěk v ní hledal stopu ironie, ale žádnou nenašel.

Dobře. Mohla se opravdu stydět za další půjčku. Mohla současně vědět, že část peněz skončí u Luboše. Jedno nemuselo rušit druhé.

Lidé nebyli položky v tabulce. Právě to na nich bylo složité. V šest se znovu zastavil u Aloise. Alois tentokrát nevytahoval žádný disk, ani neukazoval obrazovku.

Jen otevřel služební zápis a ukázal Čeňkovi řádky, které se týkaly času. Dnešek je uložený stejným způsobem jako minulá středa. Příchod v jedenáct osm, odchod ve dvanáct jedna a záznam se nepřepíše. Vedoucí služby potvrdil uchování obou úseků kvůli oznámenému podezření.

Víc vám bez oficiální žádosti dát nemůžu. Čенěk si časy opsal do svého zápisníku. To mi stačí. Když odešel, měl v kapse jen vlastní poznámky.

Samotný obraz zůstal tam, kde vznikl. Dvě středy zachycené nemocničním kamerovým systémem, finanční podklady od Maxe, Šárčino svědectví o telefonátu, registrační značka Lubošova auta, údaje o firmách. Měl toho už dost na to, aby šel za právníkem. Přesto mu chyběla ještě jedna věc.

Ne pro policii, pro sebe. Chtěl vědět, co si Stella s Lubošem píše. Nechtěl její telefon brát, ani si doma plánovat, jak obejít zámek. V pátek ráno ale přišla situace bez jakékoliv přípravy.

Stella odešla do koupelny a přístroj zůstal na nočním stolku displejem dolů. Stella ho požádala o jogurt. Ten broskvový už nechci. Neměli by borůvkový?

Podívám se. Než odešel, všimla si, že položila telefon na noční stolek displejem dolů. Stejný automatický pohyb jako několikrát předtím. Čенěk sešel do bystra, koupil borůvkový jogurt a vrátil se nahoru.

Pokoj byl prázdný. Ze zavřené koupelny se ozývala voda. Telefon ležel přesně tam, kde ho Stella nechala. Čенěk se zastavil u stolku, pak přístroj vzal.

Displej se rozsvítil a požadoval čtyřmístný kód. Zkusil datum jejich svatby. Chyba, její narozeniny. Chyba, za dveřmi pořád tekla voda.

Rok narození Steliny matky. Znovu chyba. Na displeji se objevilo upozornění na další blokaci po opakovaných chybných pokusech. Čенěk držel telefon ještě dvě vteřiny.

Pak ho položil stejně jako předtím, displejem dolů. Voda se zastavila. Stella vyšla z koupelny právě ve chvíli, kdy rozbaloval jogurt. Borůvkový.

Děkuju. Vzala si lžičku a začala jíst. Nevšimla si ničeho,a nebo ano. Čенěk už si netroufal tvrdit ani jedno.

Večer napsal Šárce, že telefon je zamčený a že se k ničemu nedostal. Odpověď přišla rychle. Něco jsem zjistila. Zítra ráno.

Ano. Čенěk položil svůj telefon na stůl a několik vteřin sledoval zhasnutý displej. Jestli existuje další zařízení, další účet nebo další tajemství, nebude kvůli němu překračovat každou hranici, která se mu postaví do cesty. Rozhodnutí znělo rozumně.

Horší bylo, že si zatím nebyl jistý, co udělá, až se před ním otevře skutečná příležitost. Na schůzku druhý den Šárka vybrala kavárnu Oblouk dál od nemocnice. Čенěk pochopil důvod ještě dřív, než mu ho řekla. Potkávat se opakovaně přímo před jejím pracovištěm už začínalo být nápadné.

Ona si objednala čaj, Čенěk dvojitou kávu bez mléka. Když položil kelímek na stůl, všimla si, že se mu lehce třesou prsty. Únava, ne strach. Poslední týdny spal po úsecích,a už nemělo cenu předstírat, že to na něm není vidět.

Šárka začala bez úvodu. Včera jsem mluvila s Veronikou Majerovou. Čенěk už věděl, že tohle je její způsob. Žádné dlouhé náběhy, když má konkrétní informaci.

Veronika bývá na pokojích brzy ráno, uklízí tam a pomáhá s běžnými věcmi kolem pacientů. Několikrát si všimla, že má Stella dole v nočním stolku ještě jeden telefon. Čенěk přestal zvedat kávu k ústům. Ještě jeden starší tlačítkový přístroj.

Viděla ho pod papíry, když přihrádku utírala. Včerejší tři chybné pokusy o kód k chytrému telefonu najednou dostaly jiný význam. Možná se snažil otevřít dveře, za nimiž vůbec nic podstatného nebylo. V hlavě se Čeňkovi okamžitě přestavilo několik posledních dní.

Kód k chytrému telefonu. Tři špatné pokusy, zprávy, ve kterých nebylo nic podezřelého. Možná hledal na zařízení, které pro Luboše vůbec nepoužívala. Ví Veronika přesně, kde je?

Jenže dole ve stolku pod dokumenty. Nehrabala se v tom. Samozřejmě. Čенěk sevřel kelímek.

Horko mu pronikalo přes papír do dlaně, ale tentokrát ho pustil dřív, než se popálil. To už je jiná hranice, řekla Šárka. Vím, ne, myslím opravdu jiná. Naklonila se lehce dopředu.

Jestli ten telefon vezmete bez Stelina souhlasu, nemusí být problém jen v tom, jestli se zprávy dají použít jako důkaz. Je to soukromé zařízení, soukromá komunikace. Právník vám může říct, co přesně to znamená. Já ne, ale minimálně si zaděláte na další spor.

Čенěk se díval ven přes sklo. Tramvaj zastavila na křižovatce. Lidé vystupovali a nastupovali. Dveře se zase zavřely.

Máte kamerové záznamy? Pokračovala. Máte Maxovy podklady. Máte to, co jsem slyšela a jsem připravená o tom vypovídat.

Možná už nepotřebujete lézt do telefonu. Možná ne. Tak proč ho chcete? Otázka byla příliš jednoduchá na to, aby ji zakryl dalšími technickými důvody.

Ne kvůli policii. Šárka na něj chvíli hledla a potom přikývla. Nepotřebovala další vysvětlení. Čенěk ho ale slyšel sám v hlavě.

Jak dlouho to trvá? Kdo začal? Milovala Luboše? Byl to návrat k něčemu starému, útěk z manželství, nuda, strach z nemoci nebo všechno dohromady?

Tyhle otázky by v trestním spise mohly být úplně nepodstatné. Pro něj nebyly. Bál se, že pokud nenajde odpověď, bude se celé roky vracet k drobným scénám z manželství a zkoušet v nich zpětně odhalit, kde byl slepý. Jenže důvěřovat člověku a být slepý není totéž.

Čенěk odsunul kelímek. Nevezmu ho. Šárka lehce vydechla. Ten druhý telefon?

Ne, nechám ho tam. Dobře. A jestli jednou budu potřebovat vědět, co v něm je, tak přes člověka, který mi řekne, jestli na to mám vůbec právo. Šárka sáhla do kapsy bundy.

Pak pro vás mám tohle. Vytáhla několikrát přeložený papír. Ten telefonát Sebastiána Havla. Čенěk list rozložil.

Tři krátké odstavce psané drobným rovným písmem. Datum, místo, popis situace, věta o další tranši a o tom, že všechno proběhne podle dohody. Dole podpis Šárky Doubkové a datum sepsání. Ukázala jsem to člověku, kterého znám, řekla.

Je v posledním ročníku práv. Neříkám, že je právník, jen jsem chtěla vědět, jestli takový papír není úplně k ničemu. A co řekl? Že sám o sobě nic nedokazuje, ale může být užitečný jako záznam toho, co jsem si pamatovala ještě před oficiální výpovědí.

Pokud pak budu říkat totéž. Čенěk dokument znovu prošel. Žádné domněnky. Šárka nenapsala, že Havel kradl peníze, ani že byl součástí podvodu.

Jen přesně to, co slyšela. Je to správně, řekl. To musí posoudit někdo jiný. Stejně děkuju.

Za ten papír. Na chvíli mezi nimi zůstalo ticho. Venku se rozjela tramvaj a kovový zvuk na okamžik rozechvěl sklo ve výloze. Čенěk složil list zpátky.

Šárko, nemáte strach? Mám, odpověděla tentokrát okamžitě. To Čeňka překvapilo víc než jakákoliv statečná věta. Kdyby se Havel dozvěděl, že mi pomáháte, může vám to zkomplikovat práci.

I kdyby se nakonec ukázalo, že se ničeho nedopustil. Vím. A Alois taky riskuje. Taky to ví.

Šárka držela šálek oběma rukama. Mám strach. Jenže strach není jediná věc, podle které se rozhoduju. Čенěk čekal.

Tři měsíce vás vídám v nemocnici, najednou za týden. Každý den. S krabičkou, s taškou, s ovocem. Někdy jen sedíte na chodbě a čekáte.

Viděla jsem, jak jste řešil peníze. U věty o penězích se zarazila. Nechala ji bez dovědku a prstem setřela z hrany šálku kapku čaje. A přitom jsem věděla, že ve středu přichází někdo jiný.

Nejdřív jsem si říkala, že do toho nic není. Pak jsem slyšela Havla, pak ty účty. Zvedla k němu oči. V určitou chvíli mi začalo připadat horší dál mlčet, než nést riziko, že se mě někdo zeptá, proč jsem promluvila.

Čенěk se na ni podíval a poprvé mu došlo, že o ní dosud uvažoval hlavně podle směn, jmenovky a toho, co mohla vidět na chodbě. Věděl její jméno, odhadoval ji na něco kolem čtyřiatřiceti let. V nemocnici se pohybovala s jistotou člověka, který tam není první rok. Znala zkratky v provozu, kolegy, lidi z ostrahy.

Zároveň na ní bylo něco, co nesouviselo s únavou ze směn. V jejím způsobu, jak oddělovala fakt od domněnky a soucit od rozhodnutí, bylo znát, že podobné situace se v nemocnici neodkládají spolu s pracovním oblečením. Potřebujeme právníka, řekl. Šárka přikývla.

Ať se na to podívá někdo, kdo pozná, co je důkaz, co jen stopa a co nemáme dělat vůbec. Můžu přijít taky? Počítal jsem s tím, kdybych týden nenašel někoho a ozvu se. Dopili, zaplatili a vyšli ven.

Na rohu se jejich cesty rozdělily. Šárka zamířila zpět k nemocnici. Čенěk šel opačně. Několik minut myslel jen na starý tlačítkový telefon ve spodní přihrádce Stelina stolku.

Věděl, že by mohl příště počkat na vhodný okamžik. Věděl i to, že ho tam nechá. Správnost některých rozhodnutí člověk nepozná podle úlevy. Někdy jen podle toho, že se sám sobě nepřestane podobat.

Právníka našel Boris Mašek. Zavolal v neděli večer bez předchozí zprávy. Nevím, co přesně se u tebe děje, spustil Max,a něco naznačil. Nechtěl jsem z něj nic tahat.

Čенěk čekal. Znám jednoho člověka. Matěj Zigmund. Je dobrej.

Na co? Na situace, kdy potřebuješ někoho, kdo ti nebude vyprávět pohádky. Zavolej mu. Dobře.

A Čeňku, co? Nedělej nic sám, dokud s ním nebudeš mluvit. Boris hovor ukončil dřív, než se Čенěk stačil zeptat, co přesně Max řekl. Otázku nechal být.

Boris mu dal kontakt a nic za ní nevyjednával. Pro tu chvíli to bylo přesně dost. Matěj je přijal v pondělí. Jeho kancelář sídlila ve druhém patře staršího činžovního domu.

Schodiště bylo dřevěné a při cestě nahoru zavrzal skoro každý druhý stupeň. Na dveřích nebyl název kanceláře vyvedený zlatým písmem, ani seznam služeb, jen malá tabulka se jménem. Uvnitř stál pracovní stůl, dvě židle pro klienty a vysoký regál plný šanonů. Vzduch voněl kávou a papírem.

Čенěk čekal, že u právníka uvidí diplomy, kožené křeslo nebo aspoň jednu fotografii před soudní budovou. Nebyl tam ani jeden takový předmět. Na stěně visela starší mapa Prahy na několika místech počmáraná tužkou. Matějovi bylo kolem šedesáti.

Menší postava, svetr s vytahanými lokty, brýle s výraznější obrubou. Nevypadal jako člověk, který chce klienta přesvědčit vzhledem, že všechno vyhraje, spíš jako někdo, kdo už dávno zjistil, že dojem není pracovní nástroj. Šárka přišla s Čeňkem. Po cestě tvrdila, že nervózní není.

V kanceláři ale držela lehkou složku oběma rukama pevněji, než bylo potřeba. Matěj jim nabídl vodu, sedl si a vyzval Čeňka, aby začal od začátku. Čенěk mluvil téměř dvacet minut. Nemoc, vyúčtování, půjčky, Lubošovy návštěvy, Maxovy dokumenty.

Kamil Kadlec. Kamerové záznamy, které nemocnice na základě interního zápisu uchovala. Šárčin telefonát s informací o další tranši. Matěj ho během vyprávění téměř nepřerušoval.

Nedělal povzbudivé zvuky, neříkal chápu. Nepsal si každou druhou větu. Díval se mírně vedle Čeňka, jako by si jednotlivé informace rozmísťoval na neviditelnou plochu. Teprve, když Čенěk skončil, natáhl ruku po složce.

Dokumenty prošel pomalu. U některých stránek se vracel nahoru. Zvlášť si přečetl Čeňkovy poznámky s přesnými časy a Šárčino ručně psané prohlášení. U kamer se zastavil.

Samotnou nahrávku nemáte? Ne, řekl Čенěk. Alois ji odmítl vydat. Nechal oba úseky uchovat v nemocničním systému a zapsal důvod.

Matěj poprvé zvedl obočí. Dobře, tohle bylo správně. Do oznámení dáme přesné časy a identifikaci chodby. Pokud bude záznam potřeba, policie si ho může vyžádat přímo od nemocnice a bude jasnější, kdo s ním nakládal a jak.

Pořád nic dalšího neříkal. Čенěk cítil, že Šárka vedle něj zadržuje otázku. Matěj si složku nechal před sebou. Nezačal tím, co by mohlo vyjít.

Začal přesně opačně. Nejdřív si řekneme, co z toho zatím není. Čенěk zvedl oči. Čekal seznam možností.

Matěj mu místo něj začal jednu po druhé zavírat cesty, které v posledních týdnech považoval za samozřejmé. Právě to bylo nepříjemné a zároveň poprvé bezpečné. Není to hotový případ. Není to balík, který položíte na policii a druhý den máte vinníka.

A hlavně to není pozvánka k tomu, abyste dál sám sháněl cizí telefony, další záznamy nebo soukromou komunikaci. Tady je hranice, za kterou už vás nepustím bez jasného právního důvodu, ukázal na Čeňkovy poznámky s časy. Kamerový záznam je důležitý, ale ne proto, že byste ho měl doma na flashdce. Důležité je, že víme, jaký úsek má policie případně zajistit u provozovatele systému.

O jeho použití pak rozhodne další postup. Ne my tady u stolu. Pak si přitáhl Maxovy podklady. Tohle je zajímavější.

Listoval v údajích o společnostech. Jestli se potvrdí vazba mezi firmami napojenými na Luboše Matějku a účty, které vám byly předkládány jako náklady na léčbu, je to podstatně víc než manželská nevěra. Podvod? Zeptal se Čенěk.

Matěj zvedl ruku, ne jako zákaz, spíš jako brzdu. Podezření na podvod. Slovo podezření teď potřebujeme. Dobře.

O právní kvalifikaci, výši prokázané škody a roli jednotlivých lidí rozhodnou orgány činné v trestním řízení. Tady u stolu vám nebudu slibovat paragraf ani sazbu. Čенěk přikývl. Matěj pokračoval.

Pokud se prokáže vysoká škoda a úmysl, následky samozřejmě mohou být vážné, včetně nepodmíněného trestu. Ale mezi tímhle materiálem a rozsudkem je dlouhá cesta. Čенěk si všiml, že Matěj zatím nepoužil jediné slovo, které by znělo jako slib vítězství. Pokaždé, když se Čенěk snažil dojít o krok dál, právník ho vrátil k tomu, co je skutečně doložitelné.

Co Sebastián Havel? Právník vytáhl jeden z účtů. To, že účet podepsal nebo potvrzoval, je důležité. Nestačí to ale automaticky k závěru, že znal celý mechanismus.

Podepisoval to? Ano. Jenže podpis sám ještě neříká, co měl v hlavě. Může tvrdit, že vycházel z podkladů jiného poskytovatele, že věřil v provedení služby nebo že externí specialista konzultoval případ způsobem, který z vašich materiálů nevidíme.

Jestli vám teď řeknu, že podpis rovná se vina, budu vám lhát. Čенěk se mírně předklonil. Takže se z toho dostane. To jsem neřekl.

Matěj si sundal brýle. Řekl jsem, že se bude samostatně dokazovat, co věděl a s jakým úmyslem jednal. To je rozdíl. Brýle očistil okrajem svetru a obrátil se ke Šárce.

Stejně tak vaše svědectví. Protistrána se může ptát, jestli jste slyšela celý rozhovor. Může tvrdit, že jste si slovo špatně vyložila, že máte s lékařem osobní konflikt, že jste se nechala ovlivnit panem Fialou. Nemám s ním osobní konflikt.

Já nemám důvod vám nevěřit, jenže tohle není zkouška mé důvěry. Musíme předem počítat s tím, co může někdo namítnout proti vaší výpovědi a co z toho půjde ověřit. Šárka pomalu přikývla. Pokud budu vypovídat, řeknu přesně to, co jsem slyšela.

Nic navíc. Matěj se na ni podíval o něco pozorněji. To je nejlepší způsob. Čенěk ukázal na složku.

Má smysl už teď podat trestní oznámení? Ano, má. A peníze? To je druhá věc.

Matěj přisunul židli ke stolu. Náhrada škody se může řešit v návaznosti na trestní řízení nebo samostatně. K tomu ale máte ještě manželství, společné jmění, závazky a byt. Chci rozvod.

Ta věta překvapila Čeňka svou vlastní hotovostí. Nezněla jako rozhodnutí, které právě dělá, spíš jako něco, co už několik dní existovalo a teprve teď dostalo hlas. Šárka se vedle něj ani nepohnula. Matěj jen krátce přikývl, jako by si právě zařadil další úkol.

Dobře, máte nějakou smlouvu opravující společné jmění? Ne. Pak vycházíme z běžných pravidel. Výchozí je rovnost podílů, ale při vypořádání lze zohledňovat konkrétní okolnosti.

Čенěk položil dlaň na koleno. Nechci, aby potom všem automaticky dostala polovinu, jako by se nic nestalo. Automaticky se nic nestane, ale ani já vám neslíbím, že byt zůstane celý vám. Co můžeme tvrdit?

Že část společných prostředků odešla bez vašeho skutečného vědomí o účelu. Jestli se prokáže, že peníze směřovali k třetím osobám v souvislosti s tímto schématem, je to při vypořádání relevantní. Takže máme argument. Ano.

Záruku ne. Přesně. Matěj si nasadil brýle. Právo není statický výpočet.

Nemůžete dosadit známé hodnoty a čekat jeden výsledek. Čенěk se téměř pousmál. Ani statika není vždycky tak čistá. Dobře, tak tomu rozumíme.

Matěj vzal čistý papír. Pokud chcete, případ převezmu. Budu účtovat pevnou odměnu za jednotlivé úkony, ne procento z toho, co se podaří získat. Přesnou kalkulaci vám pošlu večer, až to celé projdu.

Beru. Ještě jedna věc. Matěj se opřel a podíval se na Čeňka přímo. Trestní řízení znamená, že se věci, které jste možná chtěl celý život držet doma, budou vysvětlovat cizím lidem, policii, právníkům, možná soudu.

Budou se probírat převody, zprávy i rodinné vztahy. Neříkám to proto, abych vás odrazoval. Jen abych s tím počítal. Ano.

Čенěk se podíval k oknu. Ve vnitrobloku se ve větru pohybovala prázdná houpačka a z horního patra někdo stáhl roletu. Běžný pohyb domu mu připomněl, že rozhovor u Matějova stolu je jen začátek něčeho mnohem delšího. Počítám.

Když vyšli z domu, Šárka několik kroků mlčela. Pak řekla: Je dobrý. Taky mám ten pocit. Hlavně vám nic nesliboval.

Právě proto. Pokračovali ulicí. Šárka se chvíli dívala před sebe a pak poznamenala: Když jsme spolu mluvili poprvé, asi jste nečekal, že skončíte u právníka s účty a přesnými časy z nemocničních kamer. Čенěk si promnul palcem kloub ukazováku, než odpověděl: Čekal jsem něco mnohem jednoduššího.

Nevěru. Ano, zasmál se jedním krátkým výdechem bez veselí. Myslel jsem, že zjistím, že Stella někoho má. Bude to bolet, pohádáme se, něco skončí.

Hrozné, ale lidsky srozumitelné. A místo toho účty. Místo toho jsem zjistil, že tři měsíce platím systém, který funguje jen proto, že se bojím o nemocnou manželku. Šárka zpomalila.

Řekl to stejným tónem, jakým před chvílí mluvili o právníkovi. Šárka ale zpomalila a pár kroků už nic nepřidala. Po několika metrech se zeptala: Až to celé skončí, myslíte, že vám bude líp? Čенěk se nemusel dlouho rozhodovat.

Nevím. To je poctivá odpověď. Jinou nemám. Možná mi nebude líp, jen jinak.

Došli na roh, kde se měli rozejít. Šárka si posunula batoh na rameni. Matěj bude chtít, abych vypovídala oficiálně. Určitě.

Tak budu. Jste si jistá? Ano. Tentokrát v její odpovědi nebyla žádná pauza.

Čенěk ji sledoval, jak odchází směrem k tramvajové zastávce. Ještě před několika týdny pro něj byla jen hlasem za rohem nemocniční chodby. Teď znala Lubošovo jméno, účty, kamerové záznamy, jeho dluhy i to, že chce rozvod. Bylo zvláštní, jak rychle se dva cizí lidé mohou dostat k věcem, které člověk neřekl ani některým dlouholetým známým.

Ale okolnosti někdy přeskočí běžné pořadí seznamování. Neznamená to blízkost, jen společné místo, ze kterého už nejde dělat, že se nic neděje. Dalších deset dnů se nedělo nic, co by zvenku vypadalo dramaticky. Matěj si vyžádal kopie převodů, doplnění k některým účtům a přesný časový přehled Lubošových návštěv.

Čенěk mu posílal dokumenty, odpovídal na otázky a jednou se zastavil v kanceláři, aby podepsal plnou moc a několik dalších listin. Právník nevolal každý večer s ujištěním, že na tom pracuje. Když něco potřeboval, ozval se, když ne, mlčel. Čeňkovi to vyhovovalo.

Po měsících Sebastiánových uhlazených vysvětlení Čенěk ocenil, že Matěj nemluví jen proto, aby vyplnil mezery. Když nic nového neměl, telefon zůstal zticha. Dvanáctý den ráno se Matěj ozval krátce po půl deváté. Pane Fialo, mám to připravené.

Můžete přijet? Za hodinu jsem u vás. Na Matějově stole tentokrát ležely dvě složky. Jedna byla silnější a měla několik barevných záložek, druhá byla tenčí.

Matěj ukázal na první. První složku jsem sestavil pro trestní oznámení. Uvnitř je i přesný seznam toho, co k němu přikládáme. Originály si necháte u sebe.

Policii předáme kopie, pokud si něco nevyžádá v originále. Pak položil ruku na druhou složku. Druhá složka se týká rozvodu a toho, jak budeme řešit společný majetek. Čенěk si složku nepřitáhl.

Co přesně v tom majetku uvádíte? Že část prostředků ze společného jmění odcházela bez vašeho informovaného souhlasu do platebního řetězce napojeného na Luboše Matějku a další osoby. Neříkáme víc, nejsme schopni podložit. A byt?

Matěj se opřel. Máme argumenty, aby zůstal vám. Pořád vám ale neřeknu, že to tak určitě dopadne. Já vím.

Dobře. Matěj položil propisku napříč přes složku a podíval se na něj přes horní okraj brýlí. Kdy chcete mluvit s manželkou? Dnes sám.

Ano. Pak si do nemocnice vezměte jen kopie toho, co jí chcete ukázat. Žádné originály a nic důležitého tam nenechávejte. Rozumím, řekl Čенěk.

Matěj ještě jednou prošel seznam příloh, jednu kopii vrátil na správné místo a potom připravil dva svazky kopií prostelu do silných bílých obálek bez nápisů. Podklady určené pro policii zůstaly zvlášť v deskách. Nechtěl Čeňkovu důvěru v paměť. Každou důležitou věc kontroloval před ním.

Když Čенěk vyšel na schodiště, zůstal stát na podestě. Dole někdo otevřel domovní dveře. Průvan prošel domem a dřevěné schody tiše zapraskaly. V pravé ruce nesl desky s podklady pro policii, v levé dvě bílé obálky s kopiemi prostelu.

Na podestě si desky i obálky přehodil do jedné ruky a napadlo ho, jak administrativně obyčejně vypadají věci, které mají rozdělit dvanáct společných let. Uvnitř nebyly dovolené účty za elektřinu, nákupy nábytku, narozeniny, hádky kvůli hloupostem, ranní káva, ani víkend v centru Prahy s magnetem z Karlova mostu. Byly tam jen převody, kopie a návrhy. Právě s těmi ale teď musel udělat další krok.

Chuť křičet nepřišla ani cestou ze schodů. Místo ní cítil únavu, která už nesouvisela s jednou špatnou nocí. Nasbíral ji za tři měsíce na nemocničních židlích, v bankách, při prodeji auta, při poslouchání Sebastiánova soucitného hlasu i pokaždé, když Stelin telefon zmizel pod přikrývkou dřív, než se stačilo zeptat proč. Čенěk sešel dolů.

K nemocnici jel tramvají. Obě obálky držel celou cestu na klíně a při každém zabrzdění přes ně položil dlaň, aby mu nesklouzly na podlahu. Na oddělení bylo nezvykle ticho. U sesterny nikdo nestál a z jednoho pokoje zněla tlumená televize.

Stella četla knihu, kterou jí Čенěk přinesl minulý týden. Když otevřel dveře, zvedla oči. Stella se nejdřív podívala na bílé obálky a desky, které nesl. Žádná taška s jídlem, žádná kniha.

Nic z obvyklé výbavy. Pak teprve zvedla oči k jeho tváři. Poznala změnu ještě dřív, než promluvil. Knihu položila do klína.

Čeňku? Zavřel dveře. Židli nepřitáhl vedle postele jako obvykle. Postavil ji na druhou stranu malého nemocničního stolku a sedl si naproti.

Mezi židlí a postelí zůstal malý nemocniční stolek. Jindy ho Čенěk automaticky odsouval stranou. Dnes ho nechal přesně tam, kde byl. Nebyla to překážka, kterou by nešlo obejít.

Jen ji tentokrát obejít nechtěl. Potřebuju, abys mě chvíli nepřerušovala. Stella sevřela prsty kolem hřbetu knihy. Co se stalo?

Nejdřív mě vyslechni. Mluvil potichu, aby přes dveře nebylo nic slyšet. První obálku položil na stolek. Stella sledovala jeho ruku.

Čенěk řekl: Luboš Matějka. Čенěk jméno nevyslovil hlasitěji než cokoli předtím. Stella přesto znehybněla tak náhle, že mu její reakce řekla víc než první odpověď. Vím, že za tebou chodí ve středu.

Vím, že si vybírá dobu, kdy bývám v bance. Vím, že se v návštěvní knize zapisoval jako rodinný známý a jednou jako bratranec. Stella neřekla nic. Mám časy jeho příchodů a odchodů opakovaně.

A nemocnice má uchované příslušné úseky chodby pro případ oficiální žádosti. Její oči klesly k bílé obálce. Čенěk pokračoval. A mám údaje o firmách, přes které šly platby za tvoji léčbu.

Jedna z vazeb vede k Lubošovi. Stella konečně zvedla hlavu. Čeňku, ještě ne. Položil dlaň vedle obálky.

Přípravek účtovaný za dvaadevadesát tisíc není za příslušné období dohledatelný v podkladech, které se podařilo ověřit. Kamil Kadlec má sice platné oprávnění a sídlo v Jihlavě, jenže na mých vyúčtováních není jasně doložené, u kterého poskytovatele a na jakém pracovišti měla jeho osobní konzultace tady v nemocnici proběhnout,a přes jeho jméno vedou další finanční vazby. Stella pomalu odložila knihu na matraci. Kdo ti tohle řekl?

Na tom teď nezáleží. Záleží? Ne, záleží na tom, jestli je to pravda. Čенěk počkal.

Kolik peněz si předávala Lubošovi v hotovosti? Stella odvrátila pohled. Za oknem bylo nízké šedé nebe. Roh sousedního pavilonu vypadal v zataženém dni skoro bezbarvě.

Není to tak, jak si to skládáš. Tak mi to slož ty. Dlouho mlčela. Čенěk jí nenutil další otázkou.

Uměl čekat. V práci někdy člověk získal víc tím, že přestal vyplňovat ticho. Luboše znám dávno, řekla nakonec. To vím.

Chodili jste spolu do školy. Ještě před tebou jsme spolu byli. Čенěk zůstal nehybný. Rozešli jsme se.

Pak jsem poznala tebe a myslela jsem, že to mám uzavřené. Neměla. Stella sevřela okraj přikrývky. Před třemi lety se znovu ozval.

Čенěk si okamžitě vybavil její čtyřicáté narozeniny a vysokého muže, který přišel s jinou ženou. Takže od té oslavy. Ne hned. Jak dlouho?

Stella neodpověděla přímo. Neplánovala jsem, že se to rozjede. Co přesně se nemělo rozjet? Vztah s Lubošem nebo peníze?

Pohnula rty, ale žádná věta nepřišla. Čенěk si její mlčení uložil stejně jako dřív čísla do zápisníku. Sebastián Havel Luboše zná. Stella chvíli hladila vlastní ruku, pak téměř neznatelně přikývla.

Jak dlouho? Dlouho. A věděl o vás dvou? Další pauza.

Ano. Čенěk se opřel. V tu chvíli se něco, co dosud stále mohlo mít několik vysvětlení, zůžilo. Takže jste byli propojení všichni tři.

Čeňku, já jsem skutečně nemocná. To jsem nikdy nezpochybnil. A ta léčba stojí peníze. Ano, jen ne všechno, co jsem platil, byla léčba.

Stella sevřela rty. Čенěk vytáhl druhou obálku a položil ji vedle první. Teď se na ni podívala hned. Co je to?

Rozvod. Stella se po tom slově nepohnula. Jen její prsty, které dosud držely okraj přikrývky, povolily a zůstaly ležet na látce. Matěj Zigmund připravil návrh a podklady k vypořádání společného jmění.

Budeme požadovat, aby se zohlednilo, že ze společných peněz odcházely částky, jejichž skutečný účel jsem neznal. Stella chvíli sledovala obě obálky, pak se podívala na Čeňka. Ty na mě vůbec nekřičíš? Ne.

Stella se na něj zadívala téměř nedůvěřivě. Proč? Čенěk se zamyslel dřív, než odpověděl. Nechtěl jí dát větu, která by zněla chytře.

Protože křik neumí vrátit peníze, důvěru ani poslední tři měsíce. Stella byla pořád nemocná. To se nezměnilo tím, že lhala. Diagnóza byla skutečná.

Tři měsíce jí Čенěk sedával u postele, četl detektivky, nosil jídlo, kupoval ovoce, sháněl peníze a jednou přinesl deku, protože si stěžovala na zimu. Ani to se nezměnilo. Čенěk už pochopil, že jeden člověk může být současně nemocný, vyděšený a schopný lhát někomu, kdo se o něj stará. Mohly vedle sebe existovat chvíle skutečné blízkosti i dlouho ukrývané věci.

Křik by z té směsi neudělal jednu pohodlnou pravdu. Jen by ji přehlušil. Čенěk se dotkl první obálky. Tyhle podklady dnes předám policii České republiky.

Stella zvedla oči. Poprvé od začátku rozhovoru se nepodívala na obálky, ale přímo na něj. Dnes ano, je tam i moje jméno. Je tam všechno, co víme.

Luboš, Sebastián, firmy, účty, potřebné k vyžádání kamerových záznamů, svědecké informace. Kdo svědčí? To ti neřeknu. Stella se nadechla, ale Čенěk jí předběhl: Neříkám ti to jako výhrůžku a nechci tě přimět, abys mi teď něco slíbila.

Jen potřebuješ vědět, že to dnes předám dál. V jejích očích se konečně objevil výraz, který neuměl zařadit. Nebyla to čistá lítost, ani vztek, spíš okamžik, kdy člověk očekává výbuch, připraví se na něj a místo něj přichází klidný postup, který nejde zastavit hádkou. Stella promluvila až po chvíli.

Operaci pořád potřebuju. Vím. Od začátku se mluvilo o tom, že tyhle cykly mají vést k tomu, aby ses k ní vůbec dostala. Opravdu ji potřebuju.

Já ti věřím, že zdravotní problém je skutečný. Jen už nevěřím částkám, které mi kolem něj někdo předkládá. Co budu dělat? Čенěk se postavil.

Nechal jsem si prověřit účty. Co je dál medicínsky potřeba, musíš řešit se svým zdravotnickým týmem a pojišťovnou. Ale zařídit to už není moje odpovědnost. Stella se na něj dívala.

Čенěk židli zasunul tak, aby nepřekážela personálu. Obě bílé obálky nechal na stolku jako kopie, přesně jak mu Matěj poradil. Desky s podklady pro policii si nechal u sebe. Nerozloučil se.

U dveří se zastavil, ale neotočil se. Dvanáct let. Páté výročí. Praha, svařené víno, spálený ret a její smích.

Bylo by snadné říct, že všechno byla lež. Jenže Čенěk tomu nevěřil. Ten smích tehdy skutečný byl. Možná byly skutečné i další roky, možná méně, než si myslel.

U dveří si uvědomil, že tentokrát nemusí další roky strávit vyšetřováním vlastního manželství zpětně. Některé otázky mohl nechat Stele. Otevřel dveře a vyšel na chodbu. Lavice, na které před několika týdny vyslechl první rozhovor, stála pořád na stejném místě.

Tentokrát kolem ní prošel. Venku vytáhl telefon a napsal Matějovi: Mluvil jsem s ní. Jedu podat oznámení. Pak otevřel konverzaci se Šárkou.

Hotovo. Odpověď přišla téměř okamžitě. Tečka. Nic jiného.

Čенěk přesně věděl, co tím myslí. Na služebně policie České republiky ho nečekal žádný okamžik, který by vypadal jako vyvrcholení. Žádné okamžité zatýkání, žádná věta o tom, že je všechno jasné. Jen stůl, formuláře a nutnost znovu oddělit to, co ví, od toho, co si myslí.

Policista, který s ním sepisoval základní údaje, vypadal po dlouhé směně unaveně. Měl zarudlé oči a několikrát si posunul židli. Přesto Čeňka zastavil pokaždé, když v jedné větě smíchal vlastní závěr s ověřeným faktem,a vracel ho k přesnému pořadí, v němž se k jednotlivým podkladům dostal. Matěj ho připravil dobře.

Čенěk nepřeskakoval. Vysvětlil nemoc, platby, podezřelé položky, Lubošovy návštěvy, Maxovy podklady i údaje o uchovaných kamerových záznamech. U každého dokumentu rozlišoval, co má v originále, co v kopii a co získal přes jiného člověka. Policista si prošel seznam příloh.

Budeme vás znovu kontaktovat, řekl. Je pravděpodobné, že budeme chtít doplnit podrobnosti k převodům a k tomu, kdy jste se o jednotlivých věcech dozvěděl. Dobře, kamerové záznamy budeme řešit zvlášť. Jestli jsou v nemocnici stále uchované, vyžádáme si je od provozovatele systému.

Vy už si žádnou kopii sám neshánějte. Čенěk si vzpomněl na Aloisovu ruku, která ho tehdy zastavila před dveřmi technické místnosti. To odmítnutí, které ho v nemocnici na okamžik rozčílilo, teď drželo jednu z důležitých stop mimo dosah pochybnosti, že s ní sám manipuloval. Rozumím.

Čенěk podepsal, co měl, vzal si potvrzení a vyšel ven. Teprve na chodníku před budovou zjistil, že neví, kam má jít. Tři měsíce se každý den skládal z dalšího úkolu. Nemocnice, banka, lékárna, Matěj.

Teď žádný další úkol nenásledoval. Čенěk stál u ulice s potvrzením v kapse, zkontroloval čas na telefonu a automaticky hledal, kam má pokračovat. Nemocnice už nebyla na dnešním seznamu, banka také ne a Matěj nic dalšího nepotřeboval. Zůstal jen obyčejný večer, pro který neměl připravený plán.

Kolem projížděla auta, pouliční lampa na okamžik problikla a pak zůstala svítit. Z nedalekého bystra voněl kebab. Obyčejný večer. Čенěk se rozhodl pro jediné místo, kam poslední měsíce chodil jen spát.

Domů. V předsíni si pověsil bundu. V kuchyni zůstal od rána neumytý hrnek. Zapnul rychlovarnou konvici, stál u linky a sledoval, jak se pod sklem tvoří první bubliny.

Co teď? Nebyla to dramatická otázka. Opravdu nevěděl. Nejdřív měl cíl zjistit, kdo za Stelou chodí, potom získat jméno, pak propojit návštěvy s penězi, najít právníka, předat věc policii.

Všechny ty body měl za sebou. Za posledním nebyl další. Prázdno ho neděsilo, jen mu bylo cizí. Poslední měsíce žil podle seznamu naléhavých úkolů.

Teď seznam skončil uprostřed dne a po něm nepřišel další bod. Čенěk najednou slyšel i obyčejné ticho v bytě, kterého si dřív nevšímal. Konvice vypnula, Čенěk si udělal čaj. Tentokrát ho vypil teplý.

Krátce po půl deváté večer si lehl a usnul téměř okamžitě. Tak brzy nešel spát snad dvacet let. Následující tři týdny byly překvapivě tiché. Policie si Čeňka pozvala dvakrát.

Jednou chtěla upřesnit převody a návaznost jednotlivých vyúčtování. Podruhé probírali, kdy získal informace od Maxe a co přesně věděl o Lubošovi předtím, než začal návštěvy ověřovat. Při druhé návštěvě už měl vyšetřovatel na stole také podklady, které si policie vyžádala oficiální cestou od nemocnice a dalších institucí. Čeňkovi neukazoval cizí zdravotní dokumentaci.

Potvrdil mu ale jednu věc, kterou Max dřív vědět nemohl. Obdobný vzorec účtování se prověřoval ještě u čtyř dalších pacientů a součet sporných položek přesahoval milion dvě stě tisíc. Tohle už není informace od známé známého, řekl policista. Je to součást prověřování a vy se držte jen toho, co se týká vás a co jste osobně zjistil.

Čtyři další případy změnily měřítko celé věci, ale ne Čeňkovu roli. Čím větší případ před ním vznikal, tím užší byla hranice toho, co směl sám tvrdit. Čенěk odpovídal stejně, jako si vedl zápisník, bez domýšlení. Když něco nevěděl, řekl, že neví.

Šárka vypovídala oddělaně. Neviděl jí tam. Dozvěděl se o tom až z její krátké zprávy. Dnes jsem byla na výpovědi.

Řekla jsem všechno tak, jak jsme se bavili. Čенěk napsal: Děkuju. Odpověděla jen: Není zač. Matěj mezitím vedl rozvod a připravoval majetkové vypořádání.

Od Stelina advokáta přišlo vyjádření, že Stella s rozvodem souhlasí. Nepřišla s dalšími majetkovými požadavky nad rámec toho, co už právníci řešili. Čенěk čekal odpor. Když nepřišel, zeptal se Matěje, proč.

Její advokát vidí stejnou situaci jako my, řekl právník. Možná jí prostě doporučil, aby nevytvářela další spor, který by jí nepomohl. Takže je rozumný. To je u advokáta obvykle výhoda.

Sebastián Havel přestal pracovat s pacienty na oddělení. Nemocnice ho dočasně stáhla z přímé péče a spustila vlastní prověřování. Čенěk si hlídal, aby si z toho nedělal závěr, který ještě nikdo oficiálně nevyslovil. Odstranění z provozu nebylo rozsudek.

Od Matěje se Čенěk dozvěděl, že Luboše Matějku zastupuje zkušený obhájce. Popírá, že by věděl o fiktivních nebo nadhodnocených položkách, vysvětloval Matěj. A jeho obhájce rozporuje, co se rozporovat dá. Přesně to má dělat.

Takže to bude dlouhé. Ano. Jak dlouhé? To vám neřeknu.

Čенěk se pousmál. Aspoň jste konzistentní. To je levnější než falešná jistota. Když se přes advokáty shodli na rozvodu, bydlení i majetkovém vypořádání, Matěj připravil podklady tak, aby šlo věc dokončit dohodnutou cestou bez dalšího osobního vyjednávání mezi Čeňkem a Stelou.

Kde byla potřeba jejich vůle nebo podpis, proběhlo to formálně přes právníky. Samotné manželství pak ukončil soud. Nic se neuzavřelo pouhým telefonátem. O společném majetku se dohodli písemně.

Změna vlastnického práva k bytu se dokončila až vkladem do katastru nemovitostí. Po povolení vkladu zůstal byt Čeňkovi. Když si večer odemkl, klíč se v zámku otočil stejně jako vždycky. Jen poprvé nebylo třeba přemýšlet, komu bude byt právně patřit zítra.

Praktická jistota přišla dřív než jakákoli radost. V dohodě se promítly doložené částky, které odešly ze společných prostředků do systému propojeného s Lubošem a dalšími lidmi. Když Matěj potvrdil dokončení zápisu, Čенěk necítil nic, co by připomínalo vítězství. Auto, které Čенěk prodal, se nevrátilo.

Úvěr nezmizel. Sto padesát tisíc Borisovi stále dlužil, osmdesát tisíc Maxovi také. V listopadu si sedl ke kuchyňskému stolu s papírem, kalkulačkou a výpisy. Sepsal splátky do sloupce, stejně jako si kdysi na škole rozepisoval mezi výsledky.

Čísla byla nepříjemná a některé měsíce vycházely těsně. Tentokrát ale končila konkrétní částkou, ne dalším neurčitým vyúčtováním. Rozložil splátky do měsíců a u každé si napsal, co zvládne poslat bez další půjčky. Najednou měl před sebou dluh, ne propast.

Pro začátek mu to stačilo. Jednoho večera právě probíral věci v komoře, když zavolal Max. Čенěk měl před sebou krabici se společnými fotografiemi. Vytáhl ji z horní police, otevřel a po několika snímcích nevěděl, jestli ji chce prohlížet dál.

Telefon zazvonil právě v tu chvíli. Jak se držíš? Zeptal se Max. Normálně.

To zní jako lež. Čенěk se podíval na fotografii, na které se Stelou stáli před horským penzionem. Tak napůl. Max zůstal chvíli ticho.

S tím dluhem nespěchej. Myslím to vážně. Budu spěchat. Proč?

Protože mi je příjemnější něco splácet, než něco dlužit. To zní přesně jako ty. Asi jo. Max si odfrkl.

Dobře, ale kdyby ses kvůli tomu měl zase zadlužit jinde, naštvu se. To neudělám. Tak platí. Po hovoru Čенěk krabici nezavřel hned.

Prošel ještě několik fotografií, pak ji vrátil do komory. Nevyhodil ji. Ne proto, že by se nedokázal přinutit. Spíš mu připadalo, že vyhodit společných dvanáct let jedním pohybem je gesto, jehož význam ještě nechápe.

A dělat velká gesta jen proto, že se od člověka očekávají, mu nikdy nešlo. Se Šárkou se po výpovědích osobně neviděl. Občas si napsali, většinou o případu. Ona se zeptala, jestli policie něco sdělila.

On odpověděl, že zatím ne. Jednou jí napsal, že Matěj očekává dlouhé prověřování. Pak přišla zpráva od ní. Dnes Havel odcházel z oddělení, prošel kolem mě a nepozdravil.

Dřív zdravil vždycky. Čенěk chvíli přemýšlel, co odepsat. Nakonec napsal: Takže tuší, že jste mluvila? Šárka odpověděla: Asi ano.

Tím konverzace skončila. Čенěk přesto občas myslel. Ne při dramatických chvílích, spíš při činnostech, které nevyžadovaly soustředění. Když myl talíře, čekal na výtah, zavazoval si boty před odchodem do práce.

Pokoušel se najít slovo, které by jí vystihovalo. Slovo statečná mu znělo příliš slavnostně. Dobrá bylo tak široké, že neříkalo skoro nic. A zvláštní by bylo nespravedlivé.

Šárka nezažila žádnou velkou scénu a ani si o ní neřekla. Jednou promluvila, potom kvůli tomu šla za Aloisem, napsala vlastní záznam, seděla u Matěje a nakonec vypovídala policii. Každý z těch kroků byl malý a žádný se nedal vzít zpátky. Právě tahle řada obyčejných kroků mu na ní připadala důležitější než jakékoli velké gesto.

Nezavolal jí. Několikrát vzal telefon do ruky a otevřel její kontakt. Vždycky ho zase zavřel. Děkuju, už řekl.

Jak se máte? Mu připadalo prázdné. A cokoli dalšího ještě neuměl pojmenovat. Tak uběhlo několik měsíců.

Do práce se vrátil bez velkého oznámení. Když na začátku podzimu žádal o delší volno, řekl v práci jen tolik, že Stella leží v nemocnici a doma se mu rozpadl běžný režim. Teď už nebyla jeho manželkou, ale kolegům podrobnosti nevykládal. První den přišel dřív.

Zapnul počítač, otevřel rozpracovaný projekt a zjistil, že několik minut jen zírá na známé tabulky, aniž by četl jediný řádek. Pak se chytil. Jedna poznámka, druhý výkres, třetí soubor. Kolegové ho zdravili normálně.

Nikdo si k němu nepřisunul židli a neptal se, co přesně se stalo. Někteří možná něco zaslechli, jiní nejspíš vůbec nic. Hlavní bylo, že se nikdo nepostavil vedle jeho monitoru s opatrným hlasem a otázkou, na kterou by musel vymýšlet odpověď. Tobiáš Nosek, jeho vedoucí, ho potkal u tiskárny.

Jsem rád, že jste zpátky, řekl. Z tiskárny právě vyjížděl výkres, který Čенěk před měsíci nechal rozpracovaný. Tobiáš se na něj nepodíval a nezeptal se, proč trvalo tak dlouho, než se k němu Čенěk vrátil. A krátce ho poplácal po rameni.

Žádné. Držte se. Žádná otázka na Stelu. Čенěk zjistil, že přesně takhle mu to vyhovuje.

Práce se vracela po částech. Nejdřív přes odpor. Každý delší úkol ho unavoval víc, než si pamatoval. Potom se rytmus obnovil.

Projekty, rozpočty, kontroly, výjezdy na stavby. Jednou stál u rozestavěného objektu a před betonáží procházel armování v bednění. Přikrčil se u jednoho spoje, rukavicí přejel po vázacím drátu a porovnal skutečnost s výkresem. Železo sedělo, distanční prvky byly na místě, nikde žádná skrytá improvizace.

Napadlo ho. Tady se aspoň dá ověřit, jestli něco drží. Když ne, najde se chyba. Myšlenka mu připadala trochu směšná.

Přesto mu udělala dobře. Začal ráno běhat. Nikdy předtím nebyl člověk, který by si dával sportovní předsevzetí. Nešlo mu o výkon, rychlost ani kilometry.

Potřeboval jen zaměstnat prvních třicet minut po probuzení. V té době se myšlenky vracely nejčastěji. Nemocniční chodba, bankovní oznámení, Luboš na parkovišti, obě bílé obálky. Když běžel, nezmizely.

Jen se s nimi dalo lépe existovat, protože tělo mělo vlastní práci. Na Stelu myslel také, někdy s lítostí, jindy se stejným chladným odstupem, který se v něm poprvé usadil na nemocniční lavici. Dlouho měl nutkání rozhodnout, která z těch emocí je správná. Pak toho nechal.

Stella byla nemocná. To byla pravda. Stella ho podváděla a podílela se na systému, který z něj tahal peníze. To byla také pravda.

Jedna skutečnost nevymazávala druhou. Nemusel je spojovat do elegantní věty. Mohli vedle sebe zůstat tak nepohodlně, jak opravdu byli. Začátkem jara se ozval Boris.

Tentokrát nezačal penězi. Hele, mám jednu kulturní povinnost, řekl do telefonu. Kolega mě nutí jít na výstavu fotografií. Prý mladší autoři, prý to stojí za to.

Já tomu nerozumím vůbec. Čенěk čekal, kam míří. Nechceš jít se mnou? Aspoň tam nebudu vypadat, že jsem přišel omylem.

První reakce byla odmítnout. Čенěk už skoro řekl, že má práci, pak se zarazil. Žádný důvod ve skutečnosti neměl. Dobře, fakt.

Fakt. Tak to si zapíšu. Dobrovolně jdeš na výstavu fotografií. Neprovokuj.

Vernisáž vypadala úplně jinak, než si Čенěk pod tím slovem představoval. Žádný velký kulturní dům, vysoké bílé stěny, ani člověk v černém roláku, který u dveří hodnotí návštěvníky pohledem. Výstavní sál vznikl v přízemí staršího obytného domu. Stropy byly nízké.

Pod okny zůstaly staré radiátory natřené stříbrnou barvou a dřevěná podlaha u vstupu vrzala na dvou místech. Ve vzduchu se mísil pach rozpouštědla s kávou z termosky, kterou někdo otevřel na malém stolku v rohu. Lidí přišlo kolem třiceti, možná o něco víc. Mluvili tlumeně, ne tak slavnostně, spíš jako by nikdo nechtěl rušit fotografie.

Boris vydržel vedle Čeňka sotva několik minut. Pak zahlédl svého kolegu, zamával mu a zmizel s ním mezi lidmi. Čенěk zůstal se sklenicí vody, kterou mu u vstupu podala žena z pořadatelského týmu. Neměl představu, jak se má na výstavě správně chovat, tak prostě začal chodit podél stěny.

Většina fotografií byla černobílá a velká, takže se před nimi člověk musel zastavit. Nebyly na nich naleštěné tváře, ani lidé naaranžovaní do póz. Na první, která Čeňka přiměla zpomalit, stál muž kolem šedesáti u zavřeného kiosku. V jedné ruce držel obyčejnou nákupní tašku a díval se na jízdní řád.

Nebylo jasné, jestli opravdu hledá spoj. Možná jen stál před tabulí, protože potřeboval chvíli zůstat někde, kde od něj nikdo nic nechce. O pár snímků dál seděla žena na lavičce v metru. Na klíně držela spící dítě.

Jeho hlava jí padala do ohbí paže, ústa lehce pootevřená. Žena nespala, dívala se někam za objektiv,a v obličeji měla tak soukromý druh únavy, že Čенěk po chvíli odvrátil oči. Připadal si, jako by se díval do cizího bytu otevřenými dveřmi. Další fotografie byla zdánlivě obyčejnější.

Starý muž v parku krmil holuby. Motiv, který by si Čенěk předem označil za banální. Jenže ptáci nebyli tím, co na snímku přitahovalo pozornost. Nejdůležitější byly mužovy ruce.

V jedné držel drobky, druhou měl otevřenou, opatrně, téměř obřadně, jako by každé malé zrno mělo svou váhu. Čенěk pokračoval dál. Po několika fotografiích si Čенěk všiml něčeho, co neuměl pojmenovat jako fotografický styl. Nikde žádná pohlednicová představa štěstí,a přesto žádná snaha přesvědčit diváka, že svět je beznadějný.

Žádné moře, žádné skupiny lidí smějících se do objektivu, žádné západy slunce. Přesto mu ty snímky nepřipadaly smutné. Byly o drobných způsobech, jak lidé pokračují, i když zrovna nemají co ukázat světu jako vítězství. Někdo drží tašku a čeká.

Někdo nese spící dítě. Někdo sype holubům drobky. Nic hrdinského, žádná gesta, jen život, který se nezastavil. U fotografie ženy stojící u okna se Čенěk zastavil úplně.

Byla vyfocená zezadu. Tvář nebyla vidět. Oběma rukama držela hrnek a stála před velkým oknem. Za sklem se město rozpíjelo do neostrých světel a hranomů.

Na snímku se zdánlivě nic nedělo. Žádné gesto, žádný příběh vysvětlený jedním výrazem. Právě proto od něj Čенěk nedokázal odejít. Žena nevypadala opuštěně, ani jako někdo, kdo na něco čeká.

Nebyla v tom ani zjevná bolest, jen určitý způsob, jak stát pevně na místě, i když člověk neví, co bude za chvíli. Čенěk před fotografií zůstal několik minut, pak sklopil oči k malé kartičce. Drží. Pod názvem bylo jméno autorky: Šárka Doubková.

Do té chvíle byl ten snímek jen cizí obraz, který ho držel na místě. Jméno pod ním z něj udělalo pokračování příběhu, o kterém si Čенěk myslel, že už skončil. Čенěk se naklonil o něco blíž, jako kdyby se písmena mohla při druhém přečtení změnit. Nezměnila.

Šárka Doubková. Podíval se znovu na ženu u okna. Pak se pomalu rozhlédl po sále. Prostor nebyl velký.

Pokud člověk věděl, koho hledá, mohl ho přehlédnout jen stěží. Šárka stála u protější zdi. Mluvila s ženou kolem čtyřiceti. V ruce měla stejnou jednoduchou sklenici vody jako Čенěk.

Vlasy měla rozpuštěné, tak ji viděl zatím jen jednou, ráno před nemocnicí. Když mluvila, používala ruce mnohem víc než v jejich rozhovorech o Lubošovi a účtech. Něco vysvětlovala, pak se zasmála. Čенěk její smích přes ostatní hlasy neslyšel.

Viděl jen, jak se jí změnila tvář. Čeňka dosud znal hlavně z nemocničních chodeb, ze stanoviště ostrahy, z Matějovy kanceláře a z krátkých zpráv o případu. Tady měla na starosti něco úplně jiného. Vlastní fotografie, hosty, otázky lidí, kteří po ní nechtěli svědectví ani pomoc.

Čенěk k ní nešel hned. Ještě chvíli zůstal u fotografie. Drží. Najednou mu připadalo, že název může znamenat deset různých věcí a že žádnou z nich není potřeba vysvětlovat nahlas.

Žena s dítětem se drží, muž u kiosku se drží, starý muž s drobky se drží, možná i fotografka, možná ten, kdo se dívá. Čенěk tu myšlenku nechal být dřív, než z ní vytvořil příliš pěknou větu. Šárka by nejspíš také nic podobného neřekla. Prostě fotografovala lidi.

Zbytek si do nich člověk vložil sám. Přešel přes sál. Šárka právě domluvila s druhou ženou a otočila se. V první chvíli se na něj podívala stejně jako na kteréhokoli návštěvníka.

Pak ho poznala. V její tváři se objevila rychlá, těžko zařaditelná změna. Překvapení, možná radost, možná obojí v míře, kterou se nesnažila skrýt ani zdůraznit. Čeňku, dobrý večer.

Čенěk se rozhlédl, jako by potřeboval ověřit, že opravdu stojí před ní. Nevěděl jsem, že vystavujete. Já zase nevěděla, že přijdete. Boris mě vytáhl.

Šárka se podívala přes sál. Boris, ten hlučný člověk, co mě už opustil,a našel si lepší společnost. Lehce se pousmála. Praha umí být malá.

Poslední dobou až moc. Na pár vteřin oba hledali, jaký tón se vlastně hodí mimo nemocnici. Nebyla v tom trapnost, spíš neobvyklá situace. Znali navzájem dluhy, výpovědi a věci z manželství, ale nevěděli třeba ani to, co si ten druhý běžně objednává k večeři.

Tento druh známosti neměl běžné pořadí. Čенěk ukázal ke snímku u okna. U té fotografie jsem stál dlouho. Šárka sledovala směr jeho pohledu.

To je moje máma. Čенěk se otočil zpátky k fotografii. Vážně? Ano.

Věděla, že ji fotíte? V tu chvíli ne. Šárka se postavila vedle něj. Ne těsně, ale tak, aby na snímek viděli oba.

Přijela jsem k ní jednou ráno. Měla odemčeno. Čekala mě později, neslyšela mě vejít. Stála u okna s hrnkem přesně takhle.

A vy jste vytáhla telefon? Ano. Nezlobila se? Nejdřív jsem jí ten snímek neukázala.

Šárka se napila vody. Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli je vůbec fér ho zveřejnit. Je osobní. Čенěk přikývl.

Je. Pak jsem jí ho ukázala a zeptala se. Souhlasila. To byla drobnost, kterou Čенěk ocenil víc, než by před několika měsíci čekal.

Šárka pokračovala. Líbí se mi okamžiky, kdy lidé ještě nevědí, že se na ně někdo dívá. Ne proto, abych je nachytala, spíš proto, že na chvíli přestanou něco předvádět. Čенěk znovu pohlédl na fotografii.

Bez kulis. Přesně. Chvíli stáli vedle sebe. Pak se Šárka zeptala, jak to pokračuje?

Nemusela říkat co. Pomalu. Luboš má dobrého obhájce. Matěj říká, že zpochybňuje všechno, co se zpochybnit dá.

A Sebastián? Nemocnice ho zatím nepustila zpátky k pacientům. Víc nevím. Policie?

Občas něco doplňuju, jinak ticho. Šárka přikývla. A rozvod? Čенěk se na ni podíval.

Hotový. Kdy? Před třemi měsíci. Šárka jen krátce kývla.

Nevyslovila. To je dobře. Nevyslovila ani to mě mrzí. Čенěk byl rád, že z jeho rozvodu nedělá ani úspěch, ani tragédii, kterou by za něj musela pojmenovat.

Šárka po chvíli ukázala sklenicí na fotografii. Takže jste tu stál dlouho kvůli ní. Kvůli ní jsem zjistil, že jste tady. To nebyla odpověď.

Dobře. Ano. Něco na ní mě drželo. To jsem ráda.

Čенěk si přejel palcem po hraně sklenice. Šárko. Ano. Na rozdíl od něj nevypadala, že by potřebovala hledat správnou větu.

Čенěk jí hledal. Několikrát jsem vám chtěl zavolat. Šárka jen čekala. Vzal jsem telefon, našel kontakt,a pak ho zase zavřel.

Proč? Nevěděl jsem, co bych řekl. To se někdy stává. Děkuju, už bylo málo.

Jak se máte? Mi připadalo hloupé. A volat vám jen proto, abych vyplnil ticho. To jsem nechtěl.

Šárka se na něj dívala klidně, či někdo dal. Neříkám to jako omluvu. Jen abyste věděla, proč jsem se neozval. Nemusela jsem vědět, proč.

Já vám to ale chtěl říct. Krátce se podíval k podlaze a potom zase na ni. Jsem rád, že vás vidím. Šárka neuhla očima.

Šárka tu větu nijak nepřikrášlila, ani po ní neuhnula k jinému tématu. Já vás taky ráda vidím. Po její odpovědi zůstali chvíli stát u stejné fotografie. Čенěk tentokrát neměl potřebu dodávat nic chytřejšího ani bezpečnějšího.

Právě v té chvíli se mezi nimi objevil Boris. V ruce držel sklenku vína, přestože Čенěk nikde neviděl stůl, ze kterého by ji mohl vzít. Počkej, řekl a podíval se nejdřív na Čeňka, potom na Šárku. Vy dva se znáte?

Známe, odpověděl Čенěk. Boris přimhouřil oči, přehodil pohled z jednoho na druhého a koutkem úst se usmál. Otázky si očividně nechal na jindy. Výborně.

Už se ale díval někam za ně. Čeňku, já za půl hodiny mizím. Jedeš se mnou nebo si poradíš? Čенěk se na Šárku podíval jen na okamžik.

Poradím si. Tak jo. Boris zvedl sklenku místo rozloučení a okamžitě se vrátil k lidem v zadní části sálu. Šárka sledovala jeho odchod.

Je vždycky takový, když je mezi lidmi, tak ano. A jindy? Jindy trochu míň. Oba se zasmáli.

Podlaha u vchodu znovu zavrzala pod ničími kroky. Starý radiátor za nimi pravidelně cvakal, jak se v něm rozpínal kov. Káva a rozpouštědlo pořád tvořily podivnou směs, která ke galerii ku podivu začala patřit. Čенěk si uvědomil, že od oběda nic nejedl.

Podíval se na Šárku. Máte hlad? Šárka se podívala ke dveřím, pak na prázdnou sklenici v ruce, jakoby teprve teď zjišťovala, kolik je hodin. Ano, před vernisáží jsem nestihla jíst.

Je tu někde ještě otevřeno? Určitě. A znáte něco, kde se dá normálně sednout a najíst? Jedno místo znám.

Čенěk kývl ke dveřím. Tak půjdeme. Šárka položila prázdnou sklenici na stolek u stěny. Půjdeme.

Nebyla to velká věta. Právě proto se Čeňkovi líbila. Po měsících, kdy každé rozhodnutí otevíralo další problém, tahle věta znamenala jen to, že oba vyjdou stejnými dveřmi. Vyšli ze sálu.

Dveře za nimi zavrzaly, stejně jako při příchodu. Venku bylo chladněji, než Čенěk čekal. Na chodníku se držela vlhkost a světla aut ji rozmazávala. Šárka si zapnula bundu až ke krku.

Čенěk nechal zip zatím rozepnutý. Vykročili stejným směrem. Zpočátku mezi nimi zůstával přirozený odstup dvou lidí, kteří spolu jdou poprvé na místo, které nesouvisí s nemocnicí, policií ani právníkem. Čенěk nevěděl, co bude za hodinu.

Nevěděl, jestli se příště uvidí za týden, za měsíc nebo vůbec. Ještě před několika měsíci by ho taková neurčitost nutila hledat plán. Teď ne. Šel vedle Šárky noční Prahou.

Nevěděl, kam přesně ten večer povede, ani co z něj bude zítra. Po dlouhé době jeho neurčitost neprovokovala k výpočtu. Stačilo mu, že tentokrát nemusí nic zachraňovat, dokazovat ani předem uzavírat.