„Poslala jsem ti dnes 230 000, jak jsem slíbila. ” Tuhle větu jsem slyšela vlastníma ušima. Stála jsem v obýváku a Kristýna, moje dvacetiletá sestra, si zrovna fotila selfíčka s mým novým telefonem za pětadvacet tisíc, zatímco do telefonu někomu sdělovala, že poslala peníze, které nebyly její. Začalo to minulé úterý, když mě táta zavolal do kuchyně.
Přede mě položil obálku s rovnými 350 000 Kč v hotovosti. Prodali jsme po babičce chatu, loďku, starý jídelní set a tátovu sbírku nářadí. Všechno šlo dohromady do téhle částky a táta potřeboval, abych peníze uložila do banky. Jenže jsem měla termín na velký projekt a šéf mě potřeboval celý den v práci.
Řekla jsem tátovi, že to stihnu zítra, protože mám volno, a strčila jsem obálku do skříně do svého starého kabelky. Když jsem se vrátila z práce, Kristýna se v obýváku obdivovala v zrcadle. Měla na sobě nové značkové oblečení a v ruce držela telefon, který vypadal povědomě. Můj nový telefon.
Zeptala jsem se jí, co to má na sobě a kde vzala peníze. Řekla, že si koupila pár věcí, protože jí „spadl” starý mobil. Pak zmínila, že si všimla mojí staré kabelky v mém pokoji a „jen se podívala”. A pak přišla ta věta o 230 000 korunách, které někomu poslala.
Ztuhla jsem. Zeptala jsem se jí, komu poslala peníze. Řekla, že kamarádce na účet, protože to byla „naléhavá záležitost”. Když jsem namítla, že to byly tátovy peníze, jenom mávla rukou.
„Vrátím je,” řekla klidně. „Táta se to nemusí dozvědět. ”
Jenže táta vešel do místnosti přesně v tu chvíli. Zeptal se, co se děje, a já jsem mu řekla o tom telefonátu, který jsem slyšela.
Kristýna zpanikařila. Začala křičet, že lžu, že jsem si to vymyslela ze závisti. Řekla, že je to moje vina, že jsem si měla peníze vzít do banky dřív. Táta se zeptal, kolik přesně poslala.
Kristýna točila čísly – nejdřív 23 000, pak 35 000, prý utratila za večeři s kamarády v drahé restauraci. Jenže já jsem slyšela přesně: 230 000. Táta zbledl. Řekl, že si to musí všechno promyslet, a odešel do ložnice.
Máma přišla a snažila se Kristýnu bránit. Říkala, že je mladá, že dělá chyby, že jí musíme dát šanci. Kristýna se pak obrátila na mě: „Mohla bys mi půjčit těch 350 000 Kč? Jsme přece sestry.
” Neřekla jsem ani slovo. Odešla jsem do svého pokoje a zamkla jsem se. Kristýna se rozhodla, že nejlepší obrana je útok. Začala všem říkat, že jsem jí záviděla, že jsem na ni donášela, že jsem zničila rodinu.
Našemu bratrovi Adamovi napsala, že jsem ji připravila o důvěru rodičů. Když se mě zastal, obvinila i jeho. O pár dní později si sbalila kufry a odstěhovala se ke kamarádce. Řekla, že s námi nechce mít nic společného.
Táta s mámou zůstali v prázdném domě. Táta mluvil málo. Máma plakala. Já jsem se odstěhovala asi o měsíc později do malého dvoupokojového bytu dvacet minut od nich.
Kristýna se na rodinných oslavách objevovala jen zřídka. Když přišla, tvářila se, jako by se nic nestalo. Při mých narozeninách poslala jen krátkou zprávu „Všechno nejlepší”. Jednou se máma zmínila, že Kristýna shání peníze.
Nikdy neřekla, na co je potřebuje. Táta už o tom nechtěl mluvit. Řekl jen, že to byla nejdražší lekce jeho života. Peníze se nikdy nevrátily.
Ani ty čtyři stovky tisíc. Ani důvěra. O rok později, když měla Kristýna narozeniny, jsem zašla do banky a vybrala dvanáct tisíc. Dala jsem je do obálky a přidala přání.
Poslala jsem jí to poštou. Nevím, jestli je použila na účty, na nájem, nebo je zase někam poslala. Ale věděla jsem, že jsem to udělala pro mámu, ne pro Kristýnu. A věděla jsem taky, že už nikdy nebude mezi námi jako dřív.
Někdy večer přemýšlím o tom, kolik hodin máma s tátou dřeli, aby těch 350 000 Kč vydělali. A taky přemýšlím o tom, jestli Kristýna někdy pochopí, co nám vzala. Ne jen ty peníze. Ale to, že jsme si přestali věřit.
A to se vrátit nedá.
