Vůně kávy mě udeřila do hrudi jako pěst zabalená do flanelu. Stála jsem v kuchyni své matky a ono to tam pořád bylo – ta vůně, která mi vždycky připomněla, že jsem tu nezvaná. A pak jsem uslyšela větu, která mi zmrazila krev: „Přestaň mi nosit životopis do kuchyně.
“
