Švagrová Meline se ještě pokoušela něco namítat, ale já jsem se otočil k oknu a nechal její hlas, aby se rozplynul v dunivém šumu krve ve vlastních uších. V kapse jsem svíral dopis, který mi Rosemary nechala u Arthura. Druhý vzkaz, který podle jejích slov měl přijít na svět až tehdy, když bude řečeno pravdy víc, než jsem schopen unést. Její ruka byla jasná, i když se jí třásla, když tu slova psala v jednom z mála klidných poledne toho podzimu, stále jako by zářila posledním teplým odleskem slunce, které jsme si spolu užívali na zahradě, než ji nemoc začala brát.
Meline mezitím přešla k útoku. Vytáhla z kabelky dopis od nějaké advokátní kanceláře, kde se psalo o nutnosti zřízení opatrovnictví. O tom, že jsem podle nich zanedbal vlastní péči, že se o sebe nedokážu postarat, že jsem ohrožením pro sebe i pro ostatní. Že je v mém nejlepším zájmu, abych se podrobil psychiatrickému vyšetření.
Ale už jsem ji neposlouchal. Viděl jsem jen ty ledové oči mé vlastní snachy a znovu se mi vybavila slova mé ženy, Rosemary, která mi před lety vyprávěla o svém prvním manželovi. O muži, jehož jedinou chybou bylo, že žil tolik, kolik chtěla i jeho rodina, ne tolik, kolik chtěla ona. „Ty jsi to celé zosnovala,“ řekl jsem nahlas a všichni v místnosti ztichli.
„Nešlo ti nikdy o Nathanův klid ani o ten dům. Jenom o to, co se dá vytěžit, když bude pryč. “ Usmála se a já v úsměvu spatřil, jak se její matka Patricia učí deset let staré techniky, jak si je Meline osvojila a jak v téhle ženě nikdy nebylo ani trochu soucitu. „Nechte toho blábolení, Waltře.
Rosemary je tři roky po smrti a my se bavíme o vaší budoucnosti. A tu potřebuje někdo řídit. “
Vytáhl jsem z kapsy právě ten dopis. „Tohle mi nechala Rosemary.
“ Sklopila oči k obálce a já viděl, jak se jí v očích na okamžik mihla nejistota. „A já jsem si jistý, že i vy dva se v tom najdete. “ Než mi dopis vytrhla z ruky, stihl jsem zahlédnout tátův podpis. O dva dny později jsem ji nechal předvolat do kanceláře Arthura.
Seděl jsem proti ní, mlčky, a do otevřené složky na stole jsem položil druhou kopii dopisu. „Přečtěte si to. Někdo to možná vysvětlí líp než já,“ řekl jsem tiše. „Ať už je ten vztah mezi vámi a mojí ženou jakýkoli, měla byste vědět, že Rosemary mluvila o vaší rodině víc, než jsem kdy tušil.
Bohužel pro vás ne v tom světle, v jaké jste doufali. “
Meline přejela očima první řádky a najednou ztuhla. „To je podvod! Nikdy jsem –“ „Nepřerušujte mě!
“ okřikl jsem ji. „Já jsem tenhle dopis nenašel náhodou. Rosemary si ho uložila do bezpečnostní schránky, k dokumentům, o kterých mluvila až do konce. Věděla o vašem jednání víc, než jsem si kdy myslel, a než si kdokoli z nás dokázal představit.
Chápu to tak, že jste se svojí matkou plánovaly, že se mnou do konce života zařídíte, jak se vám zachce. Jenom vás nenapadlo, že Rosemary byla po celou dobu o krok před vámi. A že když jsem přišel o byt, nebyla to jen tak nějaká přestřelka s pohledávkami, ale promyšlený plán, jak mě nechat bez prostředků a donutit mě, ať se podřídím vaší celkové péči. “ Meline se smála, ale smích jí zněl nepřirozeně.
„Dokonale jste si to nahrála. “ Otevřel jsem šuplík svého stolu a vytáhl ten samý „pár týdnů“ starý paměťový modul. „Zní to jako začátek ničivé nahrávky, že? “ řekl jsem a sledoval, jak jí ve tváři hrne krev.
„A je. Jenom to není začátek Rosemaryiny nahrávky. Je to nahrávka vašeho vlastního hlasu, jak se bavíte s matkou o tom, jak snadné bude nechat Rosemary “odejít v klidu” neboli zařídit, aby se u ní doma tak rychle neobjevila žádná indiskrétní historie. Jenže vy jste se s matkou shodla, že nesmíte ani na chvíli polevit, a hlavně nesmíte dopustit, aby se do toho pletla moje žena.
Jenom jste netušila, že Rosemary je nahrála, a to mnohem dřív, než jste tu svou vůbec začala. Říká se tomu, Meline, dokonale jste se do toho zamotala. “ Zvedl jsem dálkový ovladač k obrazovce v obývacím pokoji. „Jsem si jistej, že tohle bude chtít vidět celej náš malej rodinnej kruh, že?
“ a zmáčkl tlačítko. Tvář Meline úplně pobledla. Ústa se jí otevřela a zavřela, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Věděla, co na té nahrávce je, i když jsem ji ještě nespustil.
A já jsem viděl, že už chápe tu strašlivou ironii. Vybudovala celý svůj život na tajemstvích, na kontrolování informací, na tom, že ví víc než ostatní. A Rosemary, žena, kterou považovala za slabou, nemocnou, tak nějak neškodnou, ji celou dobu sledovala, poslouchala ji a zaznamenávala si každé podlost, každou skrytou urážku, každý plán. Meline byla přesvědčená, že Rosemaryino místo je pouze někde v minulosti, že už nikdy nebude mít žádný vliv.
Ale Rosemary se svým tichým, pečlivým, systematickým způsobem, připravovala Waltera na okamžik, na který se Meline v téhle místnosti nikdy necítila připravená. „Ne,“ vypravila ze sebe konečně šeptem, ale v jejím hlase nebylo ani trochu lítosti, jen čistý, nefalšovaný strach. „To není možný. Žena po mně to nemůže udělat.
Tohle jsem jí dokázat nechtěla. “ „Ale chtěla, Meline. A hlavně jsi to chtěla dokázat mně. Jenom jsi netušila, že s tvým plánem, s tvým vlastním otcem, s tvým vlastním dítětem, jsem ti už dávno přestala věřit.
Proto jsem tě nechala jít si pro ty svoje dokumenty sama a sama jsem si nechala od Rosemary vysvětlit, co obnáší a co všechno jsi připravená udělat. Snad nejsi tak naivní, abys myslela, že jsem jako chůva zapomněla, jak se pozná, když někdo ze svého okolí dělá jenom užitečného blázna. “ dořekla můj hlas pevně, i když jsem v tu chvíli cítil, jak se mi třesou kolena. Sledoval jsem, jak se celá ta léta budovaná sebejistota Meline rozpadá na kusy.
Její matka, která tu byla celou dobu tiše, beze slova, jenom aby se v jednu chvíli otočila a beze slova odešla do jiné místnosti, sebou trhla, když zazněla její vlastní nahrávka, kde vysvětluje, jak Rosemary “zpracovat”, a taky jak si na svého tchána připravila předem promyšlenou kampaň dalšího “nepochopení”. Meline, která do téhle chvíle byla středem pozornosti a pevně přesvědčená, že všechno je podle jejích představ, teď stála uprostřed obývacího pokoje, kde bydlela posledních šest let, a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Zdálo se, že od chvíle, kdy vyšla ta nenápadná černá skříňka, uplynula celá věčnost, když do místnosti vstoupil Arthur, klidně a bez spěchu. Držel v ruce desky a vypadal spíš jako spokojený pedagog než jako otec, který ve svém obývacím pokoji sledoval rodinnou tragédii.
„Omlouvám se, jestli jsem něco nepřeskočil,“ řekl hlasem, ze kterého čišela ledová slušnost. „Tchán mi vysvětlil, že se tady řeší otázka péče o Waltera. A mě jenom zajímá jako právníka, jestli jste si, Meline, byla vědomá toho, že vaše vlastní svatební darovací smlouva, kterou jste ve snaze mě ohromit podepsala pár dní před svatbou, obsahuje doložku o tom, že pokud se pokusíte napadnout duševní způsobilost kteréhokoli člena naší rodiny, automaticky přicházíte o jakýkoli nárok na majetek, o kterým jste se zmiňovala. A že veškeré dokumenty, na který se tady odvoláváte, teda to vaše psychiatrický vyšetření a zbytek, pocházejí z dílny, o jejíž pečlivosti a hlavně o jejíž právní bezchybnosti dokážeme my dva s Walterem zaručeně dodat důkazy na stránkách za poslední dva roky.
Nebo si myslíte, že náš rodinný syndikát ustanovil nestranný dohled, aby se o to, co se děje tady, někdo mohl zajímat až moc? “
Meline zalapala po dechu. „To by neprošlo soudem. “ „Ale prošlo, Meline.
Už prošlo. “ otevřel Arthur desky a vytáhl z nich dokument s úředním razítkem. „Tady mám předběžné opatření Okresního soudu v Houstonu, kterým se pozastavuje výkon vaší poručnické pravomoci nad Walterem, dokud se nezjistí, nakolik důvodné je vaše obvinění ze strany Meline ohledně zhoršení duševního stavu Waltera. A zatím se zjistila spousta dalších věcí.
“ Věnoval jí pohled, který byl o to děsivější, že v něm nebylo ani trochu zášti. „Například že vaše vlastní matka, Patricia, celá léta systematicky nahlodávala duševní zdraví svého otce, Walterova strýce, a že existuje soudně schválená dohoda o tom, že se k vaší rodině vztahuje zákaz, který se vás obou týká. “ pokýval hlavou a mlčel tak dlouho, až se po něm ohlédla i Meline. „Ale o tomhle se bavit nemusíme, protože vy dva jste ryby jedné vody.
“
„To je lež! “ vykřikla Meline. „Já nikdy nikoho o jejich majetek nepřipravila! “ „Jenomže tady o to nikdy nešlo,“ pokračoval Arthur klidně.
„Šlo o to, kdo u Waltera vyhrál důvěru. A ta vaše nahrávka, kde přesvědčujete matku, že odborník na duševní zdraví nepozná rozdíl mezi skutečnou demencí a… třídnickou hrou na nemocného staříka, ta vaše matka sice nezahrnuje, ale myslím, že by zaujala nejednoho soudce. Ostatně.
“ otočil se k němé ženě v květovaných šatech. „Patricie má vaši vlastní, jak, řekněme, nedbale uschovanou nahrávku, kde jí vysvětlujete, že až Rosemary “přestane dělat problémy”, až bude ten byt alespoň částečně prázdný, že by se konečně mohla přestěhovat do domova pro seniory. To vám něco říká? “
Meline zbledla jako stěna.
„To nikdy… “ „Viděla jste to video, jak točila na mobilu. Když jste mluvila o tom, že nechápete, proč se váš tchán tak upnul na starý dům a na nemocnou ženu, a napadla jste ji, že je to možná skrytá clona pro to, aby se nemusela dívat na pravdu o Nathanově a vašem vztahu. Možná by vás zajímalo, že si vaše tchyně nechává posílat záznamy ze všech vašich hovorů, a že vás jeden z nich usvědčuje z toho, že jste se o Arthurův majetek, o Waltera samotného, zajímala s takovou intenzitou, až jste si objednala zfalšování jedné výpovědi u soudu.
Jenomže Rosemary, a díky bohu za to, že to udělala, byla chytřejší a naštvala vás a vaši matku natolik, že jste si myslely, že se vás nemá proč bát, a netušily jste, že Rosemary se s tou svojí ochotou obětovat svůj klid na oltář rodinné pohody předem pojistila tak, že si jí teď vážíme ještě víc. Protože jste si všichni tři mysleli, že nahrávky, o který se Walter před pár dny opřel, jsou to jediný, čím disponuje. Hluboce se mýlíte. Rosemary byla, a omlouvám se jí za ten výraz, jenom tak trochu paranoidní.
A to je na tom to nejlepší. “
Arthur se usmál, když otevíral dveře na chodbu, z níž do pokoje vstoupili dva muži v oblecích. „Lidé z okresního státního zastupitelství, oddělení pro vyšetřování finančních trestných činů v oblasti péče o seniory a nezpůsobilé osoby, by si s vámi a s vaší matkou chtěli promluvit o tom, komu a jakým způsobem jste oba chtěli uzmout Walterovi svědectví. Respektive ho nechat odvézt do ústavu v domnění, že do něj nikdo nebude vidět.
“ obrátil se k Walterovi a jeho výraz na okamžik změkl. „Omlouvám se, žes to celé nenechal být, tchánu. Jenom jsem ti chtěl dokázat, žes na to nikdy nebyl sám, a hlavně, že už nejsi. “ Meline se napřímila.
„To všechno je nesmysl. Můj tchán… “ „Váš tchán byl svědek, ne účastník, slečno Bennettová. Svědek, který se za vás postavil, i když vy jste se snažila připravit ho o to poslední, co mu ještě zbývalo.
Na rozdíl od vás a vaší matky, ale doufám, že vám jednou dojde, že to nebyly jenom jeho peníze, který jste chtěly. “
Když státní zástupce s Arthurem odešli i s Meline a její matkou, která celou dobu mlčela, a v domě se po nich zavřely dveře, Nathan ke mně přistoupil a beze slova mi položil ruku na rameno. Stál jsem v tom opuštěném obývacím pokoji, kde se toho za poslední týden tolik změnilo, a cítil jsem, jak ze mě spadává strašlivý, léta se táhnoucí tíha. Zbytek odpoledne jsme s Nathanem a Arthurem mlčky poseděli v kuchyni u kávy a já jsem si najednou uvědomil, že je po všem.
Že už nemusím bojovat sám, že tu se mnou stojí lidi, který si vybrali moji stranu, i když to pro ně bylo nepohodlný a možná i ztrátový. Nešlo o to, kdo vyhrál, ale o to, komu jsem mohl věřit, až na to dojde. A konečně jsem věděl odpověď. Ti dva, co odešli s úředníky, jsou ztráta.
Ale my tři, co tu zůstáváme, jsme to, co mám. To je moje rodina. V následujících týdnech se naše domácnost změnila k nepoznání. Uklidil jsem Rosemaryiny šátky z křesla u okna, abych udělal místo čerstvým květinám, které teď každý den přinášela do kuchyně.
Mélininy věci jsme nechali sbalit a odvézt na charitu, na dopis od ní jsem ani neodpověděl. Netoužil jsem po dalším vysvětlování a už vůbec ne po pomstě. Po všem tom tlaku, po všech těch lžích, jsem chtěl jenom klid. A víceméně se mi ho dostávalo.
Vracel jsem se do starých kolejí, k opravám na zahradě, ke čtení novin v tichém ránu, k dlouhým procházkám, při kterých jsem se učil vnímat svět kolem sebe novýma očima. Našel jsem si pár přátel, se kterými si člověk mohl v klidu popovídat o čemkoli a kdo neznali mou rodinu a ani netušili, koho jsem kdysi znala. Můj vztah s Nathanem byl opatrný, ale zlepšoval se. Po té noci, kdy jsem ho viděl poprvé v životě jednat, jsem mu konečně začal věřit, že se z něj nestal bezpáteřní zbabělec, ale že ho někdo dlouhá léta drtil, až jsem mu tolik let věřil i to nejhorší.
Možná to bylo tím, že jsem byl sám tak zoufale závislý na tom, abych si z téhle situace nějak pomohl, že jsem si jeho slepotu vysvětloval líp, než ve skutečnosti byla. Možná jsem jenom potřeboval uvěřit, že existuje naděje, že někteří lidé se dokážou vzpamatovat i vlastní vinou. Arthur za mnou jednou odpoledne přišel a chvíli mlčky pozoroval, jak přesazuju růže, které Rosemary tolik milovala. Nakonec se posadil na opěrku židle, kde jsem ho viděl sedět stokrát, když jsme řešili, co s naší společnou minulostí.
„Víš, že jsem ti dal všechno, že jo? “ řekl k mému překvapení bez úvodu. Vytáhl jsem si z ruky hlínu zpocenou. „Myslím, že mi to Arthur dneska ráno řekl celkem jasně.
Bez něj bychom… “ „Ne,“ pokýval hlavou. „Nemyslím jenom takhle. Myslím, že jsem ti dal svoje svědectví.
Můj čas. Tvoje tchyně byla moje sestra, kterou jsem toho už tolik let nechal, aby měla ve všem pravdu. Ne kvůli tobě, ale z věrnosti k ní. A dneska jsem ti konečně řekl i to, co jsem celou dobu věděl a na co jsem se tě bál na rovinu zeptat.
Protože jsem si byl až moc jistej, že kdyby ses to dozvěděl dřív, o Meline, o tom, co se tehdy stalo, že bys ode mě odešel a už se nevrátil. “ Cítil jsem, jak mi po tvářích tečou slzy, které jsem už neovládal. „Já ti to nikdy neřekl,“ řekl Arthur a položil mi ruku na rameno. „Celou dobu jsem věděl, že nejsem nijak dokonalej člověk.
Ale jediná věc, kterou jsem za celej svůj život udělal správně, bylo, že jsem vždycky věděl, který člen naší rodiny za to stojí. A já si dodnes pamatuju, jak ses na mě usmála, když bylo nejhůř, i když jsem ti za to nestál. Tys ve mně viděla víc, než jsem dokázal vidět já sám. A já jsem ti to chtěl aspoň jednou říct.
“
Seděli jsme spolu do setmění, dva staří muži, kteří se nesmířili o nic rychleji. Jenom jsme si najednou měli o čem bydlet, aniž bychom museli předstírat, že zapomínáme, co se stalo. Dny ubíhaly klidnějším tempem. Z jara se mi na zahradě ujal keř šeříku, na který Rosemary nedala dopustit a který se po letech konečně rozhodl, že jí odpustí tu bezmoc, kterou u něj Vždycky vyvolávala představa, že ji má někdo chtít umlčet.
Někdy si se mnou šla sednout na lavičku a dlouze se mnou mlčela. Až přišel jedna jediný den, kdy jsem měl pocit, že se konečně stalo všechno, co se stát mělo, a já jsem mohl začít žít i s tím, že část mého srdce navždy patřila jinam. Stál jsem před jejím hrobem a po tvářích mi stékaly horké slzy, které jsem tentokrát nedokázal zastavit. Ale to už nebyly slzy beznaděje.
Byly to slzy vděku za to, že jsme měli to štěstí se potkat, a za to, že navzdory všemu, co nám chtěli ukrást, nám nedokázali vzít vůbec nic, co jsme sami nebyli ochotní odmítnout. Strčil jsem si ruce do kapes a otočil se od hrobu Rosemary, který se mi v průběhu let stal mým nejklidnějším místem na světě. Z dálky se ozýval smích Nathana a malého kluka, který k nám patřil stejně jako vzduch, co jsme dýchali. Usmál jsem se a vykročil jim vstříc.
Tohle byl můj život a já ho konečně nehodlal prožít. Konečně jsem to dokázal. Rosemary by byla ráda. Udělal jsem to, o čem jsem si myslela, že je nemožný – našel jsem si cestu zpátky k bytí, i když jsem přijal fakt, že některé šrámy se nikdy nezahojí a že to tak má být.
Protože to nejdůležitější, co jsem se za tenhle rok naučil, není to, že se dá žít sám, ale že sama ze sebe nejsi nikdy víc sama. Ne, pokud jsi ochotný tát víc sám a hlavně míň soudit. A že i ta nejsilnější pouta, která se přetrhla, po sobě můžou zanechat jizvy, které tě naučí mít rád sám sebe, aniž bys musel být pořád za všech okolností středem cizího světa. Vlastně jsem se divil, že mě to ještě může takhle bolet.
Ale ono to nezmizí jenom proto, že jsem mu konečně dovolil, aby mě měl rád takový, jakej jsem byl, a já jsem se mu konečně naučil věřit, že tohle je to, co po mně chtěl. A v tenhle večer, když jsem stál jako kluk, kterej poprvý pochopil, že součástí dospělosti je bejt schopnej nést tíhu vlastní odpovědnosti a přitom bejt schopnej se taky radovat z toho, že už konečně vím, kam patřím. Odložil jsem si pár kapek Rosemaryiny tinktury, kterou mi kdysi dávno nechala, protože jsem byl po tom náročném roce přesvědčenej, že si ji nechám na oslavu, že jsem to konečně zvládnul. Ale najednou jsem si ji nechtěl dávat.
Najednou mi přišlo, že to není na oslavu, ale že je to trochu jako sám sebe pohřbít. Tak jsem ji položil na zem k ostatním věcem, co jsem si za ta léta od ní nechával, a konečně jsem si uvědomil, že to vůbec nebylo o tomhle. Že to celou dobu bylo o tom, jako bych sám sobě dokazoval, že se mnou nikdo nemusel vycházet a nemusel mě mít rád, abych měl právo na štěstí. Tak jsem na dopis, co jsem jí nikdy neposlal, zahodil.
Protože jsem jí už neměl, co napsat. Protože ona se už dávno o všem rozhodla sama. A já jsem konečně pochopil, že je načase, abych taky sám sebe nechal žít. Seděl jsem na verandě, když k domu došel Nathan.
Nevypadal unaveně, spíš jako by mu někdo ulevil, jako já před pár hodinami. V ruce svíral dopisní obálku, na kterou jsem byl zvědavej. Ale nezeptal jsem se. On si sedl vedle mě a po dlouhý chvíli, kdy do sebe oba dva jen tak jako bychom dokončovali ten samej pohyb, který jsme začínali a kterej jsme se učili dokončovat až teď, řekl: „Je po všem.
Konečně jsem se jí podepsal pod rozvod. “ To jsem nečekal, ale ani jsem se nedivil. Jen jsem kývl a nechal ho na pokoji. „Mám pocit, že jsem jí to dlužil už dlouho.
Stejně jako si myslím, že ty víš, že jsem ti to nikdy neřekl“ – vytáhl z kapsy druhou, zmačkanou obálku, ale podal mi ji, ne jako by se omlouval, ale jako by mi konečně chtěl podat důkaz, že to říká doopravdy – „ale tys Rosemary nikdy nebyl nevěrnej. “ Vytáhl z ní zažloutlou fotku, na který jsme stáli oba, já s kytarou, má žena s dlouhejma vlasama do větru, a tu jsme se smáli. V rohu byl krátký vzkaz psaný jejím kypícím písmem: „Mému nejhezčímu letnímu klukovi, se kterým jsem si užila nejvíc prázdnin svého života. Ty jsi mi tehdy zachránil prázdniny.
Tvoje Lena. “ Celý mi to došlo najednou. Neuhnul jsem pohledem, ani když jsem se jí podíval na prsten, kterej už dlouho nenesla. „Věděl jsem to.
Tys mi o ní vždycky říkal víc, než bylo zdrávo,“ řekl Nathan a poprvé po hodně dlouhý době se mu v koutcích objevil náznak toho dávnýho úsměvu. „Myslím, že mi ani v jednom z nás nedošlo, že jste si s mámou psali celou dobu. A že tys jí tehdy byl vlastně celej život někým úplně jinej, než jaks nám všem dovolil aby si myslela. “ Vytáhl z kapsy dopisní obálku, kterou jsem si nevšiml, když přišel.
„Našel jsem to dneska při úklidu skříně, Walteru. “ podal mi ji. „Je nadepsaná tvým jménem. Ale myslím, že je psaná spíš mně.
“ S rozklepanýma rukama jsem tu obálku vzal. Byla tak stará, že papír místy zvláčněl. Fotka mě s kytarou na snímku, co kdysi stála u ní v pokoji, mi byla povědomá. Ale ten dopis, kterej jsem držel v ruce, byl adresovanej jejím otci.
a ne mně. Jmenovala se Meline, a v náručí toho chlapa, co jí tolik připomínal mě, držela dítě, o kterým jsem začínal vědět až teď. Ale nemusel jsem číst, abych pochopil, proč mi ho dala. A proč mi ho teď dal Nathan.
Protože v tom dopise, kterej jsem držel v ruce, nebyla slova o mně, ale o tom, že měla strach, že mi to možná ani nikdy nebude muset říkat, ale že jí po ní zbyl na světě jedinej dobrej skutek, kterej ji po všech těch letech konečně donutil bejt sama sebou. Že se rozhodla, že když už to jinak nešla, že aspoň to, co se dozvěděla, odnese radši do hrobu navždycky, aby nemusela bejt tou, co rozbije naši rodinu. Jenomže jsem to věděl taky. Třicet let jsem si myslel, že jsem někoho ztratil, koho jsem nikdy neměl šanci mít, a najednou mi po něm zbylo aspoň to, že jsem měl aspoň půlku pravdy, se kterou jsem se mohl naučit žít.
Seděli jsme na tý verandě, dokud nezapad slunce, a dívali jsme se na svět, kterej jsem si myslel, že znám, ale kterej mi najednou připadal nekonečně cizej a nekonečně vzácnej. A já jsem najednou věděl, že bez ohledu na to, co bude dál, to neni konec. Je to začátek.
Konečně.