Zdeněk dojel na konec ulice a zabočil doleva, pryč od řadových domů s upravenými předzahrádkami. Za volantem držel ruce v deset a dvě, i když auto stálo na červené, že by mohl být klidnější. Sedm let bez jediné návštěvy, a přesto věděl přesně, které okno ve druhém patře patří bývalé kanceláři jeho tchána. Myslel na to, co mu řekla Dana, než ráno odešel: že se má vrátit dřív, protože má podezření, že ji někdo sleduje.
Teprve když to řekla, všiml si, že drží v ruce vidličku a jídla se ani nedotkla. Ředitel Oldřich Konečný ho přijal bez objednání, i když sekretářka u vstupu dělala, že ho nemá v diáři. Klekl si na židli před stolem jako žák, ale v očích měl ten samý klid, se kterým ho kdysi nechal převést do křídla cizího oddělení, když se pokoušel dozvědět se víc o financování nadace. Mezi nimi ležela složka s Matějovým jménem, ale Oldřich na ni nijak nespěchal.
„Víš, proč tu dneska jsi, Zdeňku,“ řekl konečně a přejel prstem po hraně stolu. „Kvůli správní žalobě. “
„Kvůli Matějovi,“ opravil ho Zdeněk. „A kvůli tomu, co jste provedli Daně.
“
Oldřich mávl rukou, jako by mávl po komárovi. „Dana je v pořádku. Dana je v pořádku, i když jsi nám ji před pár lety málem vzal. Ale chápu, že ty to vidíš jinak.
Ty to vidíš jinak vždycky. “
Zdeněk si v duchu přečetl první větu z papíru, který měl složený v kapse saka. Když pak mluvil, zněl jeho hlas rovně, i když věděl, že proti němu sedí muž, který má za sebou celou síť rozhodčích, advokátů i jednoho soudce, který byl ochotný udělat cokoli, pokud zůstane v anonymitě. „Chci vrátit syna do školy.
Chci, aby se mohl pohybovat po městě, aniž by za ním jeli lidi v neoznačeném autě. A chci dvacet tisíc korun měsíčně jako příspěvek na jeho mimoškolní aktivity, protože ty kurzy plavání a angličtiny, za které BĚŽNĚ platíme, musí jít z něčích peněz a ne z prázdné kapsy. “
„Tvoje sestra mi o tobě říkala, že jsi vždycky byl dobrý v tom, jít po hlavě proti zdi,“ řekl Oldřich a poprvé se usmál. „Ale tohle není o tobě.
Tohle je o tom, že máš Matěje rád. Já taky. A já budu bojovat za to, aby byl v bezpečí – klidně i před svým vlastním otcem, když to bude potřeba. “
„To není odpověď.
“
„Ne, to je odpověď. Jen ne ta, kterou chceš slyšet. Takže si vezmi svou žalobu a pojď mi ji ukázat. Ale nejdřív si vezmi kafe, protože jinak tohohle rozhovoru budeme litovat oba.
“
Oběma nedošlo, že stůl v místnosti odposlouchává zvuk šalku, který si přisunul. Zdeněk věděl, že ho Oldřich nikdy nenechá vyhrát. A on zase věděl, že Zdeněk ví o tom, že smlouva, kterou Dana podepsala v noci, kdy se jí narodil Matěj, dává rodině Konečných právo rozhodovat o všech jeho aktivitách až do jeho plnoletosti. Tuhle informaci mu ale Oldřich naservíroval až ve chvíli, kdy Zdeněk otevřel složku a položil před něj první listinu.
Pak se usmál, skoro mile. „Takže ty jsi nikdy nečetl, co jsi podepisoval, že? To je od tebe hezké, že jsi to nechával na mém synovi. Ale bohužel to takhle nepůjde.
Matěj je v péči rodiny a do té doby, než soud rozhodne, zůstává tady. V domě, kde má jeho postel a stůl a kde chodí do školy, do které ho nikdo nehlásí. A pokud máš pocit, že je to nespravedlivé, můžeš si to nechat posoudit. Jen si dej pozor, ať to náhodou neposuzuje někdo, kdo mu chce dobře – protože takový lidi se nacházejí zřídka a draze.
“
Zdeněk se zvedl a otočil se ke dveřím. Zůstala po něm půlka šálku. Když vycházel, v přízemí domu zahlédl kluka s batohem, jak vystupuje ze zadního vchodu a vedle něj ženu s tmavými vlasy. Matěj se otočil oknem, ale neviděl ho.
Viděl jen stín, který se vzdaloval v protisvětle. Doufal, že jeho syn pozná jeho postavu i takhle v rozpité siluetě. Doufal, že hlavně nepřestane věřit, že se pro něj jednou vrátí. Za týden přišel dopis.
Byl v něm soudní poplatek, předvolání k samosoudci a opis návrhu, který podal Oldřich: Zdeněk se dopustil nebezpečného pronásledování, když navštívil rodinný dům v době, kdy se v něm zdržoval nezletilý Matěj, a v blízkosti školy, kterou chlapec navštěvuje. Žádal, aby byl Zdeňkův kontakt s dítětem až do pravomocného rozhodnutí zcela přerušen. Na konci dokumentu stála poznámka o tom, že soudní řízení se vede s vyloučením veřejnosti kvůli dobrým mravům. Zdeněk se s tím nechtěl smířit.
Do soudní síně vstoupil s vědomím, že proti němu stojí dvě advokátní kanceláře a tři soudní znalci, a to jen v první řadě. Oldřich seděl v lavici pro veřejnost a prsty si ťukal o rezonanční desku. Když soudkyně přečetla návrh, Zdeňkova obhájkyně podala námitku podjatosti vůči znalci, který vypracoval posudek o tom, že je Matěj v psychické pohodě, a žádala, aby byl přešetřen vztah zpracovatele k rodině Konečných. Ze soudní síně se ozývaly jen šeptané poznámky.
Když přestávka skončila, soudkyně rozhodla, že posudek zůstává, ale připouští doplňující otázky. „Pak se zeptám přímo,“ řekla Zdeňkova advokátka a otočila se k muži u stolu znalců. „Vypracoval jste tento posudek na žádost někoho jiného než soudu? Měl jste předchozí smluvní vztah se stranou, která se účastní řízení?
Znáte jméno Roman Konečný a víte, že je osobou, která podala návrh na zahájení řízení? “
Znalec polkl. „Já… Já jsem se s panem Konečným setkal teprve včera. Při přípravě podkladů.
“
„Děkuji, to je vše. “
Zdeněk viděl, jak se Oldřich narovnal v lavici. Měl v ruce pero, ale na papíře před sebou místo poznámek nakreslil černou čtvercovou kliku. Soudkyně si sundala brýle.
Řekla, že řízení se přerušuje, dokud nebude vyjasněna otázka nezávislosti znaleckého posudku. Zároveň uložila oběma stranám, aby se zdržely jakéhokoli kontaktu s dítětem nad rámec nezbytně nutné péče. Až do rozhodnutí o předběžném opatření zůstává Matěj v dosavadní péči. Když odcházel ze soudní budovy, došel mu Roman, který na něj čekal u schodů.
Roman Konečný – nevysoký muž s očima, které se uměly smát, ale jen když se to hodilo. Zdeněk ho potkával v obchodě, na poště, u školy, ale vždycky s odstupem. Teď stál v cestě s rukama v kapsách kabátu a tvářil se, jako by se náhodou ocitli na stejné zastávce. „Dneska jsi byl dobrej,“ řekl Roman.
„Nechápu, že ti to ještě nedošlo. Tady to nevyhraješ, a pokud jo, tak jenom proto, že si necháš poradit. “
„Mám o Matěje strach,“ řekl Zdeněk. „A mám o něm strachem víc než ty, protože ty se schováváš za svého otce a za svý jméno, zatímco já jsem se z toho snažil ven.
“
„Tak se na to podíváme takhle,“ řekl Roman. „Já jsem byl u toho, když se narodil. Ty jsi u toho taky byl, protože moje sestra ti věřila. Ale dneska nejsi v jeho životě.
Jsi v něm z bezpečnostních důvodů, dokud soud nerozhodne. Tak si rozmysli, jestli chceš, aby vyrostl s tím, že si z něj děláš veřejnou zbraň, nebo jestli chceš, aby byl v klidu. “
„A ty to víš jistě, že víš, co je pro něj nejlepší? Ty, který o něm deset let nevěděl ani to, že existuje, protože jsi měl strach, že bys tím ztratil svý postavení?
“
Roman udělal krok zpět, jako by ho někdo udeřil. Pak se obrátil a bez jediného slova odešel k černému autu. Zdeněk zůstal stát na schodech a díval se, jak se auto ztrácí v koloně. To odpoledne se vrátil do prázdného bytu.
Na stole ležel dopis z banky s modrým pruhem, a ještě k tomu dva hnědé obálky s razítkem exekutorského úřadu, které tentokrát neotevřel. Roztrhl až třetí, ze které vypadla fotografie vymalovaného domu z dětství, který už druhým rokem nabízel bez úspěchu na realitní inzerci. Matěj se do školy nevrátil. Od středy, kdy se objevila policejní kontrola a v doprovodu třídní učitelky odešel z vyučování, nechodí do školy nikdo.
Otec mu telefonicky nebral, i když volal na všechna tři čísla, která měl v kontaktech. Klukovi nikdo ani jednou nezvedl. Až ve čtvrtek večer přišla zpráva z neznámého čísla – krátká, bez interpunkce: „Jsem v pohodě, tati. Neboj.
M. “ A k tomu fotka rozostřeného stínu na chodbě. Zdeněk v noci nespal. Ráno začal obvolávat školy v okruhu padesáti kilometrů.
Nikde nebyl pod záminkou „rodinných důvodů“ odhlášen, ale ani nikde nebyl přijat. V pátek odpoledne mu volal ředitel jedné soukromé základní školy: „Pane Konečný, tady Hruška z třetího stupně v Brandýse. Ozývám se k tomu, o čem jste se zmiňoval. Přišla nám přihláška od vašeho syna, ale s tím nesouhlasím, aby se to dělalo přes hlavu matce.
“ Zdeněk věděl, že ten úředník je z té sítě, o které mu kdysi vyprávěl kolega z kriminálky, ale tahle informace byla příliš cenná, než aby se dala ztratit. Do té školy se mu nepodařilo proniknout ani jediným oficiálním dotazem. Další týden se nesl ve znamení dopisů a předvolání. Soudkyně přidělila případ sama sobě, protože „původní složení je podjaté“.
Zdeněk dostal k dispozici advokátku ex offo, která mu na první schůzce řekla, že jeho situace není beznadějná, ale že se bude muset vyhnout jakémukoli kontaktu s domem a se školou. Souhlasil, a přesto o tři dny později seděl v zaparkovaném autě naproti budově s bílou fasádou, kde trávil sám tolik víkendů, dokud se mu nezdálo, že v okně prvního patra se mihla malá postava. Stačila vteřina, aby si zajistil půl roku podmíněného trestu navíc. Škola podala trestní oznámení pro porušování předběžného opatření.
Sám si nebyl jistý, co se v něm zlomilo dřív, jestli to, že mu soud poslal usnesení o přidělení syna do výchovného zařízení na základě „zvláštního vzdělávacího režimu“, aniž by přibral slyšení otce, nebo jestli to byl ten dopis od Oldřicha, ve kterém mu oznámil, že si „Koneční vzali syna do své péče a on by měl přestat usilovat o kontakt, jinak bude věc předána policii s návrhem na vazbu“. K dopisu byla přiložena příloha – listina o tom, že pravomocné rozhodnutí vydal krajský soud na návrh dětského domova. Zdeněk věděl, že tenhle podpis je falzifikát. A věděl taky, že mu nikdo nebude věřit dřív, než bude pozdě.
Dopisy mu chodily i do schránky v domě, kde se stará sousedka na chodbě obracela, kdykoli uslyšela zvonek. Nedošel na to, že by mu někdo chtěl pomoct, ale ty papíry schovával do starých krabic. Poslední z nich přišel v sobotu v poledne. Byla v něm jedna jediná věta: „Matěj je v pořádku.
Chce se s tebou setkat. Napiš sem: K. “ A pod tím číslo účtu, které patřilo jedné z firem, přes které Roman pral peníze. Zdeněk si schválně dvakrát ověřil adresu odesílatele.
Pak začal skládat do batohu, co bylo potřeba. Než vyšel z bytu, vycestoval do zásuvky u kuchyně a vytáhl starou nahrávku, kterou pořídil před lety, když se s Danou rozešli. Věděl, že se k ní nesmí přiznat, dokud nebude mít jistotu, že tu nahrávku nikdo nesmaže. Ale z tašky ho vytáhla složka s fotkami a smlouvami, které posbíral po všech těch letech.
Když ji zasunul do bezpečnostní kapsy bundy, řekl si, že tohle je jediná zbraň, kterou proti nim má. Odpoledne přijela Dana. Přijela v té staré šedé felicii, kterou mu kdysi nechala v garáži, a zastavila před domem, aniž by vypnula motor. Zdeněk se posadil vedle ní, ale ona se ani neotočila, jen sledovala ulici.
„Mám tu nahrávku, kde mluví o tom, jak chtěli vyřešit Matějovu budoucnost,“ řekl a položil jí na klín obálku. „Je tam všechno. O tom, jak chtěli prodat dům a poslat ho do Anglie, aby neměl kontakty. O tom, jak to zařídili přes ústav, aniž bys o tom chtěla cokoli slyšet.
Jestli budeš potřebovat, pusť si to a pak mi dej vědět. “
Dana vzala obálku, ale neotevřela ji. Chvíli civěla na ulici, kde se před domem zastavilo auto se zatemněnými skly. Pak otočila klíčkem.
„Oni tě sledují,“ řekla. „Já vím. Ale pojď, zkusíme to objet. Mám v tom autě rušičku.
“
Vyrazili z města po silnici, o které Zdeněk věděl, že vede k opuštěnému vojenskému areálu. Za nimi jelo černé auto v bezpečném odstupu. Dana zahnula za zatáčku a zpomalila. Za chvíli se před nimi vynořila betonová vrata, ale místo aby zabrzdila, projela skrz ně mezi dvěma sloupy s korunami, které držely dráty.
„Tady bydlí,“ řekla a zastavila u haly bez oken. „Matěj je uvnitř. Ale musíš to vzít sám. Já na to nemůžu ani koukat.
“
Zdeněk vystoupil. U vchodu stál muž, kterého viděl jen na fotkách – mladší verze Romana s očima po matce. Ale ten pohled měl trochu jiný. Nejistý.
„Tati,“ řekl Matěj. „Věděl jsem, že přijdeš. Ale přijeli s tebou. “
Zdeněk se otočil.
Černé auto stálo ve vjezdu a z něj vystupoval Roman s tím svým klidným úsměvem a rukama v kapsách. Za ním dva další, které Zdeněk znal z jedné firemní akce před osmi lety. „My si to tady, Zdeňku, vyřešíme bez křiku, aby se neřeklo,“ řekl Roman. „Protože víš, že když to neuděláš, tak si vezmeme paragraf.
“
„Mám tu nahrávku,“ řekl Zdeněk. „Mám tu nahrávku, kde jsi všechno řekl. Od začátku do konce. Všechno o tom, jak jsi chtěl Matěje poslat do ústavu a jak si myslíš, že seš nepostižitelnej.
Takže pokud nechceš, aby to šlo všem advokátům, co dělaj v Praze kariéru, tak mi ho nech dovézt zpátky do školy a zmiz. “
Roman se zasmál. Pak sáhl do kapsy bundy a vytáhl starý telefon, který hodil po Zdeňkovi. „Tuhle tu máš,“ řekl.
„Originál nahrávky. Od tý doby, co jsi ji schoval k Daně do krabice, je v prázdný krabici u tebe v bytě. Policie si tu tvoji spadlou věc dneska přijela vyzvednout kvůli tomu rozsudku, ale tenhle jsme schovali pod podlahu u tebe v ložnici. Takže si ji nech.
Budeš ji potřebovat, až ti to tady sepíšou. “
Zdeněk se ohlédl na syna. Matěj stál ve dveřích a sledoval otce s výrazem, který mu připomněl Danu v nejhorších chvílích. Pak udělal krok vpřed.
„Pojď,“ řekl a vzal tátu za ruku. „Mám ti toho tolik co vyprávět. “