Do víkendu budeš pryč. To byla celá věta, kterou Kryštof řekl, když vešel do obývacího pokoje. Stála jsem u okna s hrnečkem čaje, který už dávno vystydl, a dívala jsem se ven na šedou ulici. Neotočila jsem se.
Věděla jsem, že když se otočím, uvidím v jeho očích to, co tam bylo celé týdny – netrpělivost, nechuť, možná i trochu viny, kterou ale rychle zamáčkl. „Klíče nech na stole,“ dodal, jako by to byla samozřejmost, jako bychom se bavili o tom, co bude k večeři. Pak odešel z místnosti a já slyšela, jak za ním zaklaply dveře pracovny. Nezeptala jsem se proč.
Neptala jsem se, kam mám jít, co mám dělat s věcmi za patnáct let společného života, s věcmi, které jsme kupovali do našeho bytu. Jen jsem stála u okna a poslouchala, jak se v kuchyni ozývá Stelin smích. Stela, která se u nás už druhý měsíc zdržovala „jen na přechodnou dobu“. Stela, která mi tvrdila, že ten starý porcelánový šálek vypadá lacině a do pořádné domácnosti se nehodí.
Teď ten šálek balila do novin a smála se přitom Kryštofovi něco do ucha. Když večer přišla řeč na finance, seděla jsem u stolu a dívala se na ně. Kryštof vytáhl z kapsy peněženku a položil na stůl před sebe jako někdo, kdo se chystá podepsat smlouvu. „Vlastně jsme ti chtěli říct,“ začala Stella a vlasy si přehodila přes rameno.
„Máme pro tebe takovou zprávu. “ Usmála se tím uhlazeným způsobem, kterým vždycky dokázala z nepříjemnosti udělat drobný detail. „Nečekali jsme, že se to stane tak rychle, ale Kryštof si pronajal kancelář, velkou, víš. A já jsem mu pomohla s výběrem.
Bude tam spousta místa pro tvoje věci, ale oni si berou jen byt. “ Mluvila o mně, jako bych tam nebyla. Jako bych byla nábytek, o kterém se před prodejem musí rozhodnout, jestli se vyplatí stěhovat, nebo nechat na chodbě. Kryštof mezitím vzal do ruky ležící list papíru, který byl na konferenčním stolku.
Málo gest nese tolik tíhy jako jeho prsty na tom papíru. „Tohle je kupní smlouva,“ řekl a pohlédl na mě. „Zítra to podepíšeme. Prodáváme byt.
“ A když jsem neřekla nic, jen jsem se dívala na ten zpečetěný list, dodal s důrazem: „Prodáváme. Já a Stella. Ty jsi v tom už dávno nebyla, Aneško. “
Teprve tehdy jsem se zvedla.
Beze slova jsem odešla do pracovny, naší společné pracovny, kde stál Kryštofův starý stůl a moje knihovna s notami. Na desce stolu ležela šanonová složka s výpisy z účtu. Otevřela jsem ji a začala listovat. Účty, platby, trvalé příkazy.
Už měsíce tam byly pravidelné platby na adresu, kterou jsem neznala. A když jsem došla k poslednímu výpisu, zastavila se mi krev. Přešla jsem k tiskárně, kde ležel jediný list – list vlastnictví. Datum na něm bylo mladší než týden.
V kolonce vlastníka stálo jméno Stely a pod tím natažený podpis Kryštofa. Nebyl to byt, který jsme si kdysi společně zařizovali. Byl to její byt. Neřekla jsem o tom ani slovo.
Vrátila jsem se do obýváku, vzala si ze stojanu kabelku a připravila se k odchodu. „Počkej,“ řekl Kryštof a vraštěl čelo, „kam jdeš? Já myslel, že si to ještě probereme. “ Vytáhl z kapsy chladné, ještě nepoužité klíče a položil je na stůl.
„V neděli se stěhujeme. Do té doby bys tady nemusela být. Až se vrátíš, klíče nech na lince. Zámek se mění v pondělí.
“
Nevzala jsem si je. Podívala jsem se na klíče, pak na Stelu, která seděla v křesle se sklenkou červeného vína, a pak na muže, se kterým jsem strávila patnáct let a kterému jsem za posledních pět let už tolikrát říkala, že má problém s pitím. Ani jsem nezvedla hlas. Jen jsem se otočila k předsíni, popadla bundu z věšáku a sešla tři patra pěšky, protože jsem neunesla představu, že bych s nimi měla jet výtahem.
Venku se setmělo. Šla jsem rychle, aniž bych věděla kam. V kapse jsem svírala starý klíč od bytu rodičů, který stál prázdný od jejich úmrtí. Vlastně jsem to ještě nevěděla, že ten klíč mě uchránit.
Ale v tu chvíli mi došlo jediné – do starého bytu, kde jsem vyrostla a kde Kryštof nikdy nebyl, se vrátit můžu. Bydlela jsem tam pět let v tichu, které se mi líbilo. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem je slyšela – zvuk svého vlastního dechu. Druhý den ráno jsem zašla do advokátní kanceláře.
Sezení bylo krátké. Přede mě položila dopis, který dorazil druhou poštou. „Doporučený dopis pro paní Smetanovou,“ řekla recepční. Byla to čtvrtka se známkou, ale ta obálka byla tlustá, jakoby obsahovala deset listů.
Otevřela jsem ji u dveří kanceláře. Byl to soudní příkaz k vyklizení bytu v Jihlavě, podepsaný před třemi měsíci. Termín stěhování vypršel minulý pátek. Pan vlastník – nějaké městské muzeum – požadoval navrácení bytu do původního stavu do třiceti dnů.
Nebyla jsem schopná to strávit. Vyšla jsem z kanceláře a zamířila do hlavní pobočky banky. U přepážky s úsměvem požadujícím běžné věci jsem položila před sebe smlouvu, kterou jsem si den předtím vzala z Kryštofovy pracovny. Týkala se vkladu, který jsme si zřídili s rodiči – peníze z prodeje jejich domu, určené „na bydlení, pokud bude potřeba“.
Pan úředník se na smlouvu podíval, chvíli něco zadával do systému, a pak zvedl oči. „Z účtu bylo vybráno téměř vše,“ řekl. „Jednorázový převod byl proveden na účet paní Stely Tiché, vedený u jiné banky. Částku bezmála jeden a půl milionu korun.
“ Sevřela jsem okraj přepážky, dokud mi nezbělely klouby. „Ještě platba za nějakou kancelářskou techniku, další za tiskárnu. Jinak je účet prázdný. “ Neřekla jsem nic.
Jen jsem požádala o výpis z účtu za posledních pět let, složila ho do kabelky, a ještě ten den jsem si objednala stěhováky na neděli. V sobotu ráno přijeli naši staří sousedé. Nechtěla jsem, aby se do toho pletli, ale poukázali, že kamiony stojí před domem už od šesti. Vyskládali jsme do nich všechno, co zbylo.
Kryštofa jsem na chodbě nepotkala – v sobotu odjel se Stelou do nějakého wellness, aby se zotavili z toho náročného prodeje. Tři roky jsem šetřila na hodinky s věnováním, které jsem mu chtěla dát k padesátinám. Ležely v sametovém pouzdře v šuplíku. Vyndala jsem je, podívala se na ně.
Druhé manželství, drahá tchýně, hadr. Vložila jsem je do kapsy kabátu. V neděli v devět hodin vešla jsem do prázdného bytu. Stěhovací firma odvezla už i kuchyňskou linku.
Zbyl jen prach ve tvaru nábytkových nohou a na lince klíče, které mi nechal. Zvedla jsem je a nechala je v ruce. Těžké, chladné, nepoužité. Za oknem dole právě zaparkovala velká dodávka s nápisem stěhovací služby a z ní vyskočili dva mladíci, kteří začali vynášet krabice.
Sešla jsem dolů, zastavila se u nich a ukázala na hromadu věcí, které jsme toho rána naložili. „Tyto věci použijte, co se dá. Zbytek vyhoďte. Všechno.
“ Jeden z nich se na mě podíval, ale nevypadal na řeči. Jen přikývl a odnesl krabici dál. U vchodu jsem potkala svého jediného souseda z patra, starého pána, který mi celých patnáct let na pozdrav jen mlčky kývl. Zastavil se a se zájmem si prohlédl krabice.
„Nastěhoval se sem nějaký mladý pár,“ řekl. „Ona čeká miminko. “ Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem se usmála a otevřela si dveře do schodiště.
V bytě jsem obešla místnosti, do kterých už nikdy nevejdu. V pokoji, kde kdysi bývala ložnice, jsem se zastavila. Na podlaze uprostřed místnosti ležel jediný papír – dopis na jméno manželů Holých, který patrně vypadl z tašky při stěhování. Roztrhla jsem obálku.
Uvnitř byl doklad o dodávce plynového kotle. Nebyl to dům, který jsem koupila. Papír byl z kanceláře realitní kanceláře, která byt prodávala. Datum našeho podpisu bylo před dvěma měsíci; datum, které jsem samozřejmě znala.
Našla jsem si dokumenty, pak jsem vytáhla telefon a v notesu vyhledala číslo na realitní kancelář, která nám byt zprostředkovávala. Za deset minut jsem se dovolala. „Dobrý den, tady Aneška Smetanová,“ řekla jsem. „Jedná se o byt v Jihlavě, který jsem koupila před dvěma měsíci od manželů Holých.
Jen jsem to chtěla upřesnit, protože došlo nějakému nedorozumění s dokumenty. “ V telefonu se odmlčel mladý mužský hlas. „Slečno, bohužel, to nebude možné. Ten byt byl prodán před dvěma týdny paní Stely Tiché.
Kupní smlouva je podepsaná, záloha uhrazena. Vlastnické právo je zapsáno v katastru. “ Mlčela jsem. Vlastně jsem věděla, že to přijde.
„Děkuji,“ řekla jsem, „omlouvám se za vyrušování. “ A zavěsila. Uklidila jsem si proto, co zbývalo. Vzala jsem si ze stěny obraz, na který jsem se poslední roky dívala, když jsem chtěla myslet na klidné věci.
Bylo to malé zátiší s jablky, které jsme kdysi dostali od Kryštofovy matky. Pod obrazem stála moje malá velká krabice s doklady. Vyndala jsem z ní starou obálku. Byla adresovaná J.
K. Tiché, spisovatelce. Ruka, která to psala, byla Alešova. Odpoledne jsem odemkla dveře do starého bytu rodičů.
Klíč zaskřípal, ale zámek šel lehce. Vešla jsem do tmy, kde to ještě studené, ale uvnitř už dávno vyhaslé. Za hodinu jsem tam zapálila svíčku, sedla si na kufry a vytáhla ten tlustý dopis od Aleše. Znala jsem ho nazpaměť, ale znovu jsem ho přečetla.
„Anežko, vím, že ti to nejde vysvětlit po telefonu, a možná bych ti to měl napsat dřív. Jedu zpátky. Ten dopis, co jsem ti psal o tom, že je to mezi námi, jako bych si to celé vymyslel. To, co jsem ti řekl ten večer v kavárně – myslel jsem to doslova.
Potřebuji, abys to se mnou dotáhla tam, kde to přestalo dávat smysl. Mám kancelář v Jihlavě. Neptám se tě, kdy se vrátíš. Chci se tě jen zeptat, jestli mě ještě necháš, abych ti to mohl vysvětlit osobně.
Aleši. “ Srolovala jsem dopis a zastrčila si ho do rukávu. V pondělí jsem se probudila v cizí ložnici, ale v mé vlastní posteli. Vlastně jsem si ten byt koupila před třemi lety z peněz po rodičích, když mě Kryštof vyhodil.
Tenkrát jsem sem docházela přes den a tajně si tu zařizovala pracovnu, protože Kryštof nesnesl mé poznámky o tom, že podepisuje cizí smlouvy. Tady to bylo moje. Uklidila jsem byt, vzala si batoh a zamířila na vlak. Cesta do Jihlavy trvala hodinu a kousek.
Seděla jsem u okna a dívala se na ubíhající domky. V kapse kabátu jsem svírala klíč od své kanceláře. Nebyla velká, ale patřila mně. „Nová kapitola,“ pomyslela jsem si a s úsměvem vstoupila do budovy.
Muž, který na mě čekal před kavárnou U Metra, vstal, když jsem přišla. Měl prošedivělé vlasy a oči měl unavené, ale ty oči se usmívaly, protože poznaly to, co jsem mu chtěla povědět. „Kryštofe,“ řekla jsem místo pozdravu. Vytáhla jsem z kapsy klíče, které jsem si včera odnesla.
Byly to klíče od našeho bytu, ale i od bytu jiných – vlastně dva odlišné svazky, které jsem sundala ze stolu. Položila jsem mu je do dlaně. „Ty patří tobě,“ řekla jsem. „Nebo spíš novému majiteli.
Já už tam klíč nemám. “ Zarazil se. „Já ti nerozumím. “ „Myslím, že je to přesně naopak,“ odpověděla jsem.
„Ty jsi mi nerozuměl pět let. Včera jsem byla v bance a potom u advokáta. Kupní smlouva na ten byt je vystavená na Stelu, ale ty jsi do ní dal polovinu peněz z našeho společného účtu. Právě jsi přišel o polovinu úspor, nejsi vlastněnkem ničeho a ve smlouvě s krytom máš, že se vzdáváš práva na vypořádání.
Klíče ti nechávám, protože jsem se rozhodla, že se k té záležitosti už nevyjádřím. Všechno, co jsem ti chtěla zaříct, stojí v dopise, který ti nechám do schránky. “ Sáhl do kapsy pro svůj poslední klíč, jako by se ho chtěl držet. „Aneško,“ řekl, „počkej, prosím, pojďme si o tom promluvit.
“ Ale já už jsem se točila na podpatku a šla směrem k výtahu, protože jsem nechtěla, abys věděla, jak se mi třesou ruce. Venku pršelo. Šla jsem rychle, ale ne dost rychle. Došla jsem na roh a dala se doleva, když mě chytil za paži.
“Ty nejsi v pořádku, Aneško. ” “Ale jsem. Poprvé po pěti letech jsem naprosto v pořádku. ” “Stella je těhotná.
” “Kryštof, přeji vám to. ” A to jsem i myslela. Pak mi došlo, že jsem to řekla naplno poprvé. Nechala jsem ho na rohu s otevřenými ústy.
Šla jsem k metru. Zastavila jsem se u přechodu. Za zády jsem slyšela, jak řekl: “Došly mi peníze. ” Neotočila jsem se.
Vyndala jsem z kapsy zadní list, na kterém jsem měla vročený výpis o tom, že jsem zrušila trvalý příkaz, kterým jsem mu posílala peníze na jeho kancelář. Byl to papír, který jsem vyňala z banky a který jsem složila do kapsy, ještě když to vypadalo, že se opět udobříme. Zmačkala jsem ho v dlani, vhodila do koše a vešla do podchodu. Ten večer jsem se vrátila do svého bytu.
Postavila jsem se doprostřed prázdného obýváku, kde ještě stála krabice od Aleše, ale dnes jsem se jí netkla. Uklidila jsem si. Vzala jsem z kapsy kabátu dopis, který jsem psala Kryštofovi, a znovu jsem si ho přečetla. Pak jsem ho roztrhla na malé kousky.
Ten dopis byl starý verze minulosti, kterou jsem celou dobu chtěla. Neexistuje. Je ticho a konečnou tečkou, kterou jsem potřebovala udělat, abych se mohla pohnout dál. V kuchyni zazvonil telefon.
Bylo jméno, které jsem nečekala – Aleš. Zvedla jsem to s rukou položenou na srdci, aniž bych se stihla schovat. „Anežko,“ řekl. „Vím, že ti to neusnadňuji, ale chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku.
Ten dopis dopadl? Byla jsem ráda, že jsi se ozvala včera, i když cesta domů na sever netrvala tak dlouho. Když jsem to dočetl, bál jsem se, že jsi mě chytla za slovo. “ Mlčela jsem a hladila prstem okraj kuchyňské linky.
„Jsem v pořádku,“ vydechla jsem. „Myslím, že jsem připravená, Aleši. Přijedu. Prosím, počkej na mě.
“ A když jsem zavěsila, dlouho jsem posedávala u okna a dívala se ven na zasněženou ulici. Zítra odjíždím do Jihlavy. Následující ráno jsem se probudila s úsměvem, jaký jsem neměla na tváři dlouhé roky. Vysprchovala jsem se, zabalila jen to nejnutnější.
K mým dvěma kufrům jsem ještě přidala tašku s knihami. Poprvé po dlouhé době jsem dokázala projít kolem zrcadla a neuhnout pohledem. Zavřela jsem za sebou byt, který už neměl být mým útočištěm, nýbrž místem, kam se už nevrátím. Na nádraží jsem koupila jízdenku do Jihlavy.
Bylo mrazivé ráno, až se mi od dechu dělaly páry. Seděla jsem v okně vlaku, který se pomalu sunul z města, a dívala se na dům, kde jsem nechala klíče, muže, který mi je vzal, i představu o nás, která se mi nikdy nehodila. V tašce mi cvakl knoflíkem u kapsy dopis, který jsem tehdy nedočetla. Vytáhla jsem ho, a přestože jsem ho znala nazpaměť, přečetla jsem si poslední část znovu.
„Nemyslím, že bys mi rozuměla, ale věřím, že ti to poví někdo, kdo je schopný tě vzít vážně. Chybíš mi. Tvoje ranní káva, tvoje smích, když ti povídám o technických závadách, ačkoli nic nevíš. Chybí mi i to tvoje vyčítavé mlčení, ale to jsem ti nikdy nedopřál.
“ Aleši. Ještě tě mám. Vlak zastavil. Vstala jsem, chytila se lžíce kufru a sestoupila na perón.
Venku sněžilo. Stál tam muž s rukama v kapsách a šálou přes obličej. Teprve až přistoupil blíž, jsem ho poznala. Aleš.
Usmál se tak neuměle, až mi to připadalo skoro nepatrné. „Ty jsi přišel,“ řekla jsem. „Přišel jsem ti naproti,“ odpověděl. „Myslel jsem, že ti lépe bude hledat byt v této čtvrti.
Nebo si to jen projít s někým, kdo nemá zájem o nic jiného. “ Zasmála jsem se. A pak jsem udělala něco, co jsem si nikdy předtím nedovolila. Vstoupila jsem mu do náruče.
Stiskl mě tak silně, až jsem cítila, jak se mi do zad tiskne knoflík jeho kabátu. Cítila jsem jeho dech ve vlasech: „Tak pojď. Já tě mám. “ Vzala mě za ruku a já šla.
Ne proto, že bych měla jinou možnost, ale proto, že jsem konečně chtěla jít. Za námi zůstávalo město, byt, klíče, výpovědi, soudní spisy i Kryštof. „Tak pojď, Jihlava není tak velká, ale zvládne to i cestu k tobě domů. “ V jeho stisku jsem konečně cítila, že se nemusím rozhlížet, kam dál.
Už jsem zaslechla jen tiché zaklapnutí jeho dveří v momentě, kdy jsem se rozhodla, že ten zámek nechám někde jinde.