Na stole mezi nimi chladl oběd, ale Emil Jaroš si toho nevšímal. Díval se na dceru tak dlouho, až mu došlo, že v jeho očích během jediné věty přestala být dívkou, kterou lze nasměrovat, a stala se člověkem, který může odejít vlastní cestou. „Tati, rozhodnutí už jsem udělala. Ekonomii studovat nebudu jen proto, abych roky počítala cizí čísla a nakonec usedla do křesla, které jsi mi ve své firmě vybral dřív, než ses mě vůbec zeptal.
Chci vystudovat krajinářskou architekturu. Přihláška už je na fakultě. “
Emil nekřičel. Každé slovo proto dopadlo o to přesněji.
„A kde jsem v tom já? Moje slovo už pro tebe nic neznamená? “
„Kdy ses naposledy zeptal ty mě, co chci? Ne, co chceš pro firmu, ne?
Co sis naplánoval ty? Co chci já? “
V kuchyni zůstalo slyšet jen slabé tikání hodin. Ticho Emila znepokojilo víc než hádka.
„Tak mi to řekni. Chceš se hrabat v zemi jako slečna ze statku? Dcera Emila Jaroše vysazuje záhonky a zalévá květiny. Kdyby tě slyšela máma, propadla by se hanbou.
“
„S Reginou jsme všechno dělali kvůli vám. Začínali jsme se dvěma kufry a jedním pokojem na koleji. Dnes pět farem, dva zpracovatelské závody, tři podnikové prodejny. Děti jsme měli až kolem čtyřicítky.
Teprve když jsme věděli, že vás dokážeme zabezpečit. Celý podnik jednou zůstane tobě. Nezačneš od nuly. K tomu ale musíš vědět, jak se firma řídí.
“
„Máma by mě nenutila strávit život prací, kterou nechci. A Bohdan by stál při mně. “
Od smrti Reginy a Bohdana uplynuly více než dva roky. Vraceli se tehdy z Prahy, kde Bohdan převzal diplom z ekonomické školy s vyznamenáním.
Před odbočkou k jejich obci do nich v protisměru vjel kamion, jehož řidič ztratil kontrolu. Malé auto nestačilo stočit na krajnici. Pro Reginu a Bohdana už záchranáři nemohli udělat nic. Od toho dne Emil nepozorovaně přepsal budoucnost, kterou původně chystal pro syna, na dceru.
Ema odešla do pokoje a zavřela dveře dřív, než by jeden z nich vyslovil něco, co už nepůjde vzít zpět. Emil téma otevřel ještě několikrát, měnil tón i argumenty, jen výsledek zůstával stejný. Když se lhůta pro podání přihlášky na pražskou ekonomickou školu krátila, připravil poslední pokus. Tentokrát bez křiku.
„Emo, musíme to uzavřít. Kde budeš studovat? “
„Už jsem to uzavřela. Víš kde.
Jinou odpověď ode mě nedostaneš. “
„Nech mě domluvit. První možnost: půjdeš na školu, kterou vystudoval Bohdan. Pražský byt zaplatím, v osmnácti dostaneš auto.
Praxi budeš trávit u nás. Postupně poznáš provoz a jednou firmu převezmeš. Druhá možnost: odjedeš na architekturu. Na základní výdaje ti určitou částku posílat budu.
Všechno ostatní, včetně kariéry, si vybuduješ sama. Samozřejmě, pokud tě první zklamání nevrátí domů. A třetí možnost: začni hned. Náš pozemek máš k dispozici už od zítřka.
Jestli je tvůj obor opravdu poslání, nepotřebuješ, abych ti umetl cestu. “
„Tati, vezmu si druhou i třetí možnost. Budu studovat bez dalších výhod, o víkendech budu jezdit domů pracovat na svém prvním projektu. Peníze potřebuji jen na jeho realizaci.
Každou korunu doložím a všechny účtenky ti předložím. “
Souhlas ho netěšil. Pochopil však, že dalším tlakem by dceru jen odstrčil. Koncem srpna Emil dceru odvezl do krajského města.
Stačil jediný pohled do úzkého pokoje se třemi postelemi a zapomněl na pravidla, která sám vymyslel. „Tohle ne. Tady se normálně žít nedá. Najdeme byt.
“
„Ne, tati, taková investice by nebyla produktivní. Platí naše dohoda. Zůstávám na koleji. “
Past, do které vstoupil, si sestrojil z vlastních zásad.
První dny doma zvedal telefon při každém zavibrování. Ema mu volala v dobré náladě, vyprávěla o spolubydlících i přednáškách. Teprve když na konci hovoru řekla, že ho má ráda a že jí chybí, povolil sevřenou čelist. Týdny ubíhaly a žádná stížnost nepřišla.
Každý víkend se vracela domů, chodila po dvoře s poznámkovým blokem, domlouvala řemeslníky a připravovala pozemek tak rozhodně, jako by měla za sebou roky vedení staveb. Emil ji sledoval z terasy a říkal si, kdyby tuto sílu využila v jeho podniku, nemusel by se o budoucnost bát. Na koleji se naučila porovnávat ceny a těšilo ji, když na konci měsíce dokázala odložit několik tisíc korun. Před Vánocemi Emil znovu vyzkoušel hranice jejich dohody.
„Emo, nemohl by ti letos Ježíšek přivést menší ojeté auto? Každý týden se trmácíš autobusem tam a zpátky. “
„Nepokoušej se podvádět, tati. Dohoda platí, i když jsme ji nesepsali u notáře.
A role úplně obyčejné studentky mi překvapivě sedí. “
První akademický rok skončil téměř bez varování. Ema zvládla zkoušky a hned se vrátila domů dokončit projekt. Spolubydlící ji přemlouvali ke společné dovolené.
Odmítla. „Tvůj táta by ti peníze dal dřív, než bys stačila dokončit větu,“ namítla Vlasta. „Dal by mi je okamžitě, jenže my dva jsme uzavřeli sázku a já mu nedopřeju, aby ji vyhrál. “
Rebeka poslouchala jinou část příběhu než Vlasta.
Ne otcův tlak, ale peníze, které Ema odmítala. „Tomu tedy nerozumím. Kdybych měla tvoje možnosti, zavřela bych oči a usmála se. “
Domů přijela Ema začátkem července.
Nejtěžší část prázdnin však neležela u jezera, ale pod rozkopanou půdou. Část trvalek dorazila ve stavu, který neodpovídal objednávce. Kořenové baly byly vyschlé, stonky polámané, listy pokrývaly podezřelé skvrny. „Nejde o několik listů.
Zaplatíme jen za rostliny, které odpovídají objednávce. Poškozené kusy dejte stranou a všechno zapište. “
Vedoucí pracovní čety si ji přeměřil. „Slečno, novou dodávku nám nikdo nepřiveze za hodinu.
Posuneme termín a lidi tu mezitím nemůžu platit za čekání. “
„Čekat nebudou. Dokončí se rozvody závlahy, připraví štěrkové lože pod fontánu a začne se pokládat kabeláž pro osvětlení. S výsadbou budeme pokračovat, až dorazí zdravý materiál.
“
Odpolední bouřka odhalila další chybu. Voda se po krátkém lijáku shromáždila v nejnižším koutě zahrady, právě tam, kde měla stát lavička. Staré podloží pod trávníkem vodu téměř nepropouštělo. Emil zůstal pod přístřeškem a čekal, zda se k němu dcera otočí a požádá o pomoc.
Ema si místo toho vyhrnula nohavice, vzala měřící lať a s jedním z pracovníků začala znovu ověřovat spád. „Další vrstva zeminy to nespraví. Vodu musíme dovést ke vsakovacímu pásu, jinak z toho po každém větším dešti bude tůň. “
Rezerva na nečekané výdaje byla malá.
Několik vteřin porovnávala čísla s výkresem, pak vzala tužku a dvě položky přeškrtla. „Kamenné nádoby mohou počkat. Zahrada musí nejdřív fungovat. Jestli se po prvním dešti utopí, žádná výzdoba ji nezachrání.
“
Večer postavil Emil vedle jejích plánů hrnek s teplým čajem. „Měl jsem za to, že krajinář jen vybere květiny a ukáže, kam je lidé zasadí. “
„Vím. “
„A neřekneš mi, že jsem se ti kvůli tomu smál?
“
„Nemusím. Úplně mi stačí, když se příště nebudeš stejně posmívat někomu jinému. “
Dvůr se měnil den po dni. S každým dokončeným úsekem Emil lépe chápal, že dceřin plán nebyl chvilkový vzdor.
Při malé oslavě po dokončení prvního návrhu se zeptal: „Co kdybychom naši dohodu změnili? Přiznávám, že jsi vyhrála. “
„Mám tě moc ráda, tati. Vím, že mě chceš chránit a že bys mi nejraději odstranil všechny překážky.
Jen tě prosím, nech mě zjistit, co dokážu sama. Když přijde něco, co opravdu nezvládnu, přijdu za tebou. Dokud to ale jde, dovol mi vlastní rozhodnutí. “
Emil ji přitáhl k sobě a políbil do vlasů, stejně jako když byla malá.
„Tak jsi mě dostala. Emil Jaroš přiznal, že se spletl, a ještě k tomu vlastní dceři. “
Pracovní léto skončilo rychle. Ema se vrátila do krajského města.
Na odborné praxi si její pečlivosti všimli brzy. Nejprve dostávala podklady a dílčí úkoly, později menší zakázky, za které odpovídala sama. První placené návrhy přišly bokem přes lidi, kteří viděli, jak pracuje. Odměny nebyly velké, ale pro Emu znamenaly první důkaz, že se dokáže uživit vlastní prací.
Na konci pátého ročníku zachytila oznámení o ideové soutěži na nový park u nábřeží. Pro Emu to byla první veřejná zkouška všeho, co dosud obhajovala jen doma. Vedoucímu diplomové práce přinesla soutěžní podmínky. „Přihlásit se můžete, schopnosti na to máte, ale nic vám nepodepíšu jen proto, že jste moje diplomantka.
Jestli návrh neobstojí technicky, řeknu vám to, i kdyby uzávěrka byla za hodinu. “
Uzávěrka se blížila. Poslední noc seděla Vlasta u stolu vedle ní a držela seznam povinných příloh. „Nechybí prohlášení autora?
“
Ema znehybněla. Formulář měla vyplněný, ale na spodním řádku chyběl její podpis. Před kopírovacím centrem stáli ještě před otevírací dobou. Když zaměstnanec konečně odemkl, hlavní tiskárna odmítala pracovat.
Stranky vyjížděly pomalu. Ema je řadila, kontrolovala a podepisovala. Do podatelny se dostala jen několik minut před vypršením lhůty. Venku se opřela zády o zeď a rozesmála se úlevou.
O soutěži řekla otci až večer po telefonu. Nezmínila očekávání ani šance. Znala ho příliš dobře. Z dobrého úmyslu by začal shánět informace a mohl by odstranit překážku, kterou chtěla překonat sama.
Jednoho dne se Emilovi zastesklo tak silně, že vyrazil za dcerou do města. Velké terénní auto zabralo před kolejemi víc místa i pozornosti než všechna ostatní vozidla dohromady. Vrátná Valérie si ho přeměřila. „Ke komu jdete a z jakého důvodu?
“
„Za dcerou. Bydlí tady. “
„Občanský průkaz a číslo pokoje vaší dcery? “
Do vestibulu vešla Ema se spolubydlícími.
„Tati! Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Proč jsi přijel? “
„Chyběla jsi mi.
“
Rebeka si Emila prohlédla pozorněji. Všimla si oblečení, vozu i toho, jak se Ema k otci chová. V hlavě jí začal vznikat obraz života, v němž se člověk nemusí ptát na cenu. „Tatínek přece nebude stát ve vestibulu.
Vezmi ho nahoru. Stejně jsme chtěli jít na oběd. “
„Co kdybych vás místo toho všechny pozval na oběd? Někam, kde dobře vaří.
“
„Zavez nás ke Kamilu Duškovi do restaurace u Zeleného břehu. Už dlouho říká, že máme ochutnat jídla z toho, co mu dodáváš. “
Emil souhlasil. Ema přitom sevřela prsty na kabelce, protože právě v té restauraci se mohlo otevřít téma, které před otcem tajila.
Při obědě se řeč stočila k soutěži. „Kamil mi řekl skvělou novinu. Na nábřeží vznikne park. Výsledky soutěže mají zveřejnit brzy.
“
„Slyšela jsem o tom. Zajímá mě, jaký návrh nakonec vyberou. “
Emil se na ni zahleděl o něco déle. Mluvila klidně, ale prsty pevně držela stopku sklenky.
„Poslala tam vlastní návrh,“ napadlo ho. Rebeka dělala všechno proto, aby si jí Kamil všiml. Při loučení mu vtiskla do ruky papírek s telefonním číslem. „Kdybyste někdy chtěl změnit okolí restaurace nebo zahradu u domu, v nabitém programu bych pro vás možná našla místo.
“
Několik dnů po obědě našla Ema v e-mailu oficiální pozvánku na vyhlášení výsledků soutěže. Kvůli slavnostnímu večeru si pořídila kostým a boty na vysokém podpatku. Vlastu požádala, aby ji doprovodila. Prvních dvacet minut zaplnily projevy zástupců města.
Na pódium pozvali pět finalistů. Ema stála mezi vybranými jako jediná žena. Už se otáčela zpátky ke schodům, když ji zastavil moderátor. „Kam odcházíte?
Jméno vítěze vás nezajímá? Vítězkou se stává Ema Šepková. “
Ema nejprve jen stála pod světly. Sál tleskal a ona slyšela vlastní jméno, ale radost dorazila až o několik vteřin později.
Mrzelo ji, že otci nic neřekla a že u první velké profesní chvíle nebude. Pak v poslední řadě zahlédla Emila. Vstal s obrovskou kyticí a vykročil do uličky. „Tati, jak jsi věděl, že máš přijít?
“
„Poslouchal jsem tě, holčičko. U Kamila ses snažila mluvit o soutěži, jako by se tě netýkala. To u tebe obvykle znamená pravý opak. “
Po předávání cen přišel k Emě mladý muž z odboru územního plánování.
Představil se jako Radim Šimek. „Gratuluji. Jen ať máme jasno hned na začátku. Vítězství neznamená, že se projekt postaví beze změn.
Město vybere autorizovanou kancelář pro realizační dokumentaci. Já budu hlídat postupy, rozpočet a stanoviska správců sítí. Někdy po vás budu chtít něco, co se vám nebude líbit. “
„To je alespoň jasně řečeno.
Když budete chtít změnu, řekněte mi také proč. “
„Tak to spolu opravdu budeme vycházet výborně. “
Oba se usmáli, ale každý v té větě slyšel jiný druh varování. Při jedné kontrole se ukázalo, že stará mapa vede inženýrskou síť jinudy, než odpovídalo skutečnému zaměření.
Červená čára na nové mapě mířila přesně do místa, na němž Ema trvala nejvíc. Radim položil na stůl aktuální podklad. „Mám pro vás špatnou zprávu. Červená čára prochází právě místem, kam jste soustředila největší skupinu stromů.
Komise chce opravenou verzi na příští jednání. “
„Kolik času zbývá? “
„Několik pracovních dnů. Víc vám slíbit nemůžu.
“
„Dobře, pustíme se do toho. My dva. Vy přesně víte, co bude úřad požadovat. Já přesně vím, co z návrhu nesmí zmizet.
“
Radim se chvíli rozhodoval. Věděl, že společná práce může později vypadat jako zvýhodnění. Nakonec si přitáhl židli a otevřel služební záznam. Pracovali až do večera.
Nestačilo stromy jednoduše odsunout. Změnili trasu části cesty, otevřeli nový průhled k řece a vytvořili menší prostor k posezení. „Nerad vám dávám za pravdu, ale tahle varianta funguje lépe. “
„Klidně mi ji dávejte častěji.
Časem to nebude tak bolet. “
Od toho dne s ní Radim mluvil bez škobrtání. Jeho stručnost přestala znít jako nadřazenost a začala připomínat pracovní návyk člověka, který nechce slibovat víc, než může splnit. Jejich kontakt zůstával čistě pracovní, ale mezi nimi vznikl respekt.
Krátce po promoci ji na magistrátu pozvali k pohovoru. Nabídka byla jistá a pohodlná. Když se však zeptala, kolik času by skutečně trávila návrhem a kolik oběhem stanovisek, dostala poctivou odpověď: většinu dnů by vyplňovala administrativa. Poděkovala a místo odmítla.
Nastoupila do společnosti Rozkvetlý břeh, kde dostala větší prostor navrhovat, ale také míň jistoty a víc odpovědnosti. Večer po podpisu pracovní smlouvy rozložila na stole výpisy a první propočty hypotéky. Úspory nasbírané během pěti let jí stačily na vlastní podíl při koupi bytu s výhledem na řeku. Emil nabídl peníze téměř automaticky.
Ema mu ukázala propočet splátek a odmítla. Emil se jen zeptal, zda má vytvořenou rezervu pro případ, že některá odměna přijde pozdě. Otcova otázka jí potěšila víc než nabídnuté peníze. Poprvé se zajímal o její plán, ne o možnost převzít ho.
Při první prohlídce si Ema zamilovala světlo a řeku za oknem. Až při druhé návštěvě objevila prasklinu nad oknem a vlhké místo v rohu kuchyně. Makléř tvrdil, že jde o dávný následek opravené netěsnosti. Ema si vyžádala zápisy společenství vlastníků a přivedla stavebního technika.
V bance čekala další překážka. Zaměstnankyně požadovala dodatečná potvrzení, protože část Eminých příjmů tvořily nepravidelné projektové odměny. „Můžete přizvat spolužadatele, například rodiče. Není to podmínka, ale bez stabilnějšího doloženého příjmu vám schválení předem slíbit nemohu.
“
„Ne, ten závazek chci nést sama. “
Když hypoteční úvěr nakonec schválili, Ema si zprávu přečetla dvakrát. Po odstranění staré kuchyňské linky řemeslníci odkryli rozvody, jejichž část musela být vyměněna. Nastěhování se odsunulo a rozpočet na nábytek se začal zmenšovat.
Emil nabídl pomoc. „Nejdřív chci přesný rozpis prací a cenu. Nemusíš mi při každé komplikaci dokazovat, že mě nepotřebuješ. “
„Nedokazuju nic tobě.
Jen nechci, aby první reakcí na každý problém bylo sáhnout po nejsnazším řešení. “
Ema vybrala skromnější vybavení a několik nákupů odložila. Když poprvé odemkla vlastní byt, v pokoji stál jen stůl, dvě židle a hromada krabic. Přesto jí připadal krásnější než všechny dokonale zařízené interiéry, které předtím viděla.
Ještě před Rebecčiným odjezdem chtěla koupi oslavit. Rebeka si pozvání vyložila jako šanci, že znovu narazí na Kamila Duška. Přestože jí nikdy nezavolal, tuto možnost si ještě úplně nepřiznala za ztracenou. Toho večera majitel v restauraci nebyl.
Rebeka začala pít prosecco rychleji než ostatní. „Někdo se prostě narodí pod šťastnou hvězdou. Milionářský tatínek, práce připravená předem a vlastní byt. Já se vrátím do Kroměříže, budu dělat za málo peněz a zase bydlet v dětském pokoji.
A všichni mi řeknou, že jsem si to zařídila sama. “
Ema neodpověděla. V Rebecčiných slovech byla nespravedlnost, ale také strach, který se dal po několika sklenkách sotva skrýt. Vlasta se pokusila napětí zmírnit.
„Chvíli budeš u rodičů, něco si odložíš. Až našetříš, můžeš se vrátit. “
„Z čeho asi? Myslíš, že v Kroměříži čeká zástup zaměstnavatelů na krajinářské architekty?
“
Právě tehdy se u jejich stolu zastavil Radim Šimek. Pozdravil všechny tři, ale obrátil se přímo k Emě. „Také jste si oblíbila zdejší kuchyni? “
Rebeka mu bez váhání nabídla místo.
„Sedněte si, stejně se tady začínáme nudit. “
„Děkuji, ale mám pracovní schůzku. Jen jsem chtěl pozdravit kolegyni. “
„Další, který se podívá přesně tam, kde nejsem,“ procedila Rebeka mezi zuby.
Ema s Vlastou si vyměnily krátký pohled. Bylo lepší odejít dřív, než Rebeka řekne něco, co jí bude ráno mrzet. Jenže než taxík stačil odjet, dveře restaurace se znovu otevřely. Radim je doběhl právě ve chvíli, kdy otevírali dveře taxíku.
„Emo, smím vás ještě na okamžik zdržet? Mám vaše číslo. Ne kvůli práci. “
Ema se na něj chvíli dívala.
Pak řekla ano dřív, než si stihla připravit opatrnější odpověď. Jejich vztah nezačal jedním velkým gestem. Ještě před první schůzkou mimo práci Radim oznámil nadřízenému, že se s autorkou městského projektu začal vídat. Formální schvalování jejich výstupů převzal jiný pracovník.
Teprve potom přišla káva, procházka, která se protáhla do večera, a několik rozhovorů, jež už dávno nebyly o parku. Práce je jednou zavedla zpátky do parku na nábřeží. Po několika deštivých dnech zjistili, že dodavatel bez řádného doložení změnil skladbu podkladu u jedné cesty. Ema se zastavila na kraji, zatlačila špičku boty do měkkého povrchu.
„Tohle nepřežije ani první sezónu. “
„Technický dozor změnu předběžně přijal kvůli nedostupnosti původního materiálu. Zápisu ale chybí výsledek zkoušky, která by prokázala rovnocennost. “
Vedoucí stavby začal tvrdit, že materiál splňuje běžné parametry, a obrátil se pouze k Radimovi.
„Pane Šimku, vysvětlete paní architektce, že stavbu nemůžeme přerušovat pokaždé, když se jí něco nezdá? Vy přece víte, co takové zdržení udělá s termínem. “
Radim mu pohled neopětoval. Zavřel desky, pořídil fotografie a zavolal technickému dozoru i správci zakázky.
Nežádal je, aby uvěřili Emě. Přečetl jim konkrétní námitku a upozornil na chybějící zkoušku. Závazný pokyn přišel až od technického dozoru. Práce na dotčeném úseku se do výsledku testu zastaví a vše se zapíše do stavebního deníku.
Zkouška Eminu obavu potvrdila. Náklady nakonec nesl dodavatel. Večer seděla s Radimem na lavičce u řeky. „Nechvíli jsem nevěděla, jestli mě brzdíš nebo mi kryješ záda.
“
„Potřeboval jsem vědět, jestli máš důkaz. Bez něj bych nemohl žádat lidi s příslušnou pravomocí, aby práce zastavili. Ani kdybych ti věřil. Co kdybych žádný důkaz nepřinesla?
Nechal bych tě domluvit, zapsal námitku a předal ji technickému dozoru. Pak bych ti řekl, že pouhý pocit k zastavení stavby nestačí. “
„Přesně tohle je na tobě někdy k nevydržení. “
„A na tobě zase to, že mě obvykle donutíš ten důkaz opravdu hledat.
“
Za plotem se zastavila starší žena a zeptala se, kdy už bude park přístupný. „Jen tam prosím nechte lavičky ve stínu. V létě se tu nedá nikde sednout. “
Když odešla, Radim se obrátil k Emě.
„Právě kvůli takovým lidem ses do soutěže přihlásila, že? Kvůli tomu, aby se nemuseli ptát, jestli s nimi někdo počítal. “
Po několika měsících začal Radim opatrně mluvit o společném bydlení. „Zkusit bychom to mohli.
Jen se mi nechce stěhovat. Na ten výhled z oken jsem si zvykla víc, než jsem čekala. “
„Mám to chápat jako pozvání? “
Ema místo odpovědi přikývla.
Jediná část budoucnosti, o níž Radim stále mlčel, měla jméno jeho matky. Nikdy ji nevzal s sebou při návštěvě matky. Důvod pochopila dřív, než se na něj stačila zeptat. Jednoho pátečního odpoledne jí řekl, že se po práci staví u matky a vrátí se až později večer.
Ema zprávu přijala téměř s radostí. Radim se objevil kolem deváté. V jedné ruce držel velkou kytici světle růžových pivoněk, ve druhé láhev vína. „Na něco jsem zapomněla.
Něco slavíme? “
„Možná ano. Záleží na tom, co mi odpovíš. “
Z kapsy vytáhl prsten.
Prsty se mu lehce třásly. „Vezmi si mě, prosím. Opravdu tě o to moc prosím. “
Nebyla hudba ani ohňostroj, jen malá kuchyň, pára nad hrncem a dva lidé, kteří už dávno věděli, jak spolu vypadá obyčejný den.
Radim se přitom snažil odsunout stranou návštěvu, která skončila o dvě hodiny dřív. Jenže právě ta návštěva rozhodla, že s žádostí už nebude čekat. Jeho matka Věra si ho pozvala, aby mu znovu vysvětlila, co podle jejího názoru dluží správný syn své matce. „Promarnila jsem kvůli rodině celý život.
Všichni jste mě nechali samotnou. Otec utekl na chalupu. Ty ses přestěhoval k té své dívce a já tu sedím, jako bych vám už k ničemu nebyla. “
„Mami, nebydlím u nějaké dívky.
Žiju se ženou, kterou miluju. Ať se ti to líbí nebo ne, brzy jí požádám, aby se stala mou ženou. “
Věra položila dlaň na hruď a přivřela oči. Radim zůstal sedět.
„Potřebuji záchranku, nebo ti mám nalít koňak? “
„Koňak bude lepší. “
„Dobře, tedy řekni mi, kdo ta žena je. Doufám, že pochází alespoň ze slušné rodiny.
“
„Neberu si její příbuzenstvo, mami. Chci si vzít Emu Šepkovou. Je úspěšná krajinářská architektka, kdyby ti to pomohlo přijmout. “
„Šepková zní obyčejně.
Lidé z lepší společnosti mívají jiná příjmení. Takže dívka z venkova, která si našla ženicha z dobré rodiny? “
„Ema vydělává výrazně víc než já. Dokážeš připustit, že spolu dva lidé mohou být kvůli lásce a ne kvůli výhodám?
“
„Mám tě rád, mami, ale vlastního štěstí se kvůli tvým představám nevzdám. Svatba bude, ať souhlasíš nebo ne. Jestli na ní chceš být, budeš muset moje rozhodnutí respektovat. “
Věra znovu zvedla ruku k srdci, ale v půli pohybu si to rozmyslela.
Dopila koňak a sklenku postavila na stůl. „Přivedeš ji tedy zítra. Chci ji vidět. Jak jsi říkal, že se jmenuje?
“
„Ema. Jmenuje se Ema. “
Ráno Ema otevřela oči dřív než obvykle. Přesně v domluvený čas zastavili před Věřiným domem.
Věra je uvedla ke stolu, na němž nebylo téměř kam položit další talíř. „Emičko, vysvětlil vám vůbec Radim, do jaké rodiny se chystáte vstoupit? V Radimovi se spojuje krev dvou významných rodů. A vaši rodiče, čím se zabývají?
“
„Otec podniká v zemědělství. Maminka zemřela před lety při dopravní nehodě. “
Věra stáhla obočí a na okamžik ztišila hlas. Soucit v jejím výrazu rychle vystřídal nový výpočet.
„Byt, kde žijete, máte v nájmu? Kolik za něj vlastně platíš? Po svatbě byste se možná mohli nastěhovat ke mně do našeho rodového sídla. “
„Byt jsem koupila po škole.
Není pronajatý. “
Věra se naklonila blíž, aby otázka zněla důvěrně. „Emičko, poznáte vůbec vidličku na rybu od obyčejné jídelní? “
Radim se na matku ostře podíval.
Ema mu položila dlaň na ruku a obrátila se k Věře s přátelským úsměvem. „Nejlépe bych vám rozdíl ukázala přímo u stolu. Jenže příbor na ryby a mořské plody jste zřejmě zapomněla přidat. Přitom losos i tygří krevety vypadají výborně.
Ale to vůbec nevadí. Etiketa dovoluje použít běžný příbor. Není to státní recepce, jen rodinný oběd, a omáčka je skvělá. Ráda bych vás později poprosila o recept.
“
Radim sklopil oči k talíři, aby nebylo vidět, že se usmívá. Ema matčinu zkoušku nepřijala, ale ani z oběda neudělala hádku. Setkání Radima s Eminým otcem mělo úplně jinou atmosféru. Emil připravil gril a mísy křupavé zeleniny.
„Kde chcete svatbu? “
„Ještě jsme nic definitivně nevybrali. Napadla mě restaurace u Zeleného břehu,“ řekla Ema. „To by bylo výborné.
Do května budou dokončeny park u nábřeží i zahrada kolem restaurace. Máte můj hlas. Kamil Dušek umí pořádat hostiny. Spočítejte, kolik přijde lidí, a ostatní nechte na mně.
Samozřejmě to zaplatím. Moje jediná dcera se vdává jen jednou. “
„Na svatbu si s Radimem skoro rok odkládáme. Rozpočet máme a nechceme oslavu pro stovku hostů, tati.
“
Emil si povzdechl a mávl rukou. Už cestou ke grilu si však začal skládat jiný plán. Nechtěl dceru znovu přimět přijmout pomoc. Chtěl jednou napravit, co jí během studia odepřel.
Jediná, komu přípravy připadaly málo slavnostní, byla Věra. „Na svatbě se peníze nepočítají. Hosté si stejně zapamatují jen celkový dojem. “
„My si chceme zapamatovat svůj den, ne splátky,“ odpověděla Ema.
Věra se okamžitě podívala na syna a čekala, že nevěstu opraví. Radim místo toho přikývl. Jejich klidná shoda Věru dráždila víc než hlasitá hádka. V hádce mohla být zraněnou matkou.
Vedle dvou lidí, kteří se dokázali dohodnout bez jejího rozhodnutí, nevěděla, jakou roli si vzít. Právě v té prázdné roli začala hledat způsob, jak znovu získat vliv. „Kdybys byl rozumný a vzal si Terezu Formánkovou, dostal bys hostinu pro tři sta lidí a byt jako svatební dar. “
„Mami, ten den patří mně a Emě.
Ty budeš čestný host, ale stále host. A přestaň mi připomínat Terezu. Praktickou školu dokončila s odřenýma ušima a v rozhovoru často ztratí nit. “
„Takhle o ní přede mnou mluvit nebudeš!
“
„Mami, stačí. Svatbu organizujeme my. Od tebe potřebuji jedinou věc. Seznam hostů z vaší strany.
“
Věra se úkolu ujala s energií, jakou neprojevila celé týdny. V sobotu ráno rozložila na stůl několik pečlivě popsaných listů. „Tady je kompletní seznam. Označila jsem i čestná místa a lidi, které můžeme posadit někam méně nápadně.
“
Radim došel k poslední položce. „93. Kde jsi vzala 93 lidí? Obsadila jsi starý telefonní seznam?
Počítali jsme nejvýš se čtyřiceti hosty. Z tvého seznamu musí zůstat patnáct jmen, protože samozřejmě přijdou také lidé z Eminy strany. “
„Z Eminy strany? Vždyť to budou samí chovatelé dobytka.
Chtěla jsem říct, že lidé v zemědělství nemohou jen tak opustit hospodářství. Třeba stejně nikdo nepřijede. “
Radim vzal červený fix a postupně vyškrtl každé jméno, které pro něj neznamenalo vůbec nic. Na papíře zůstalo dvanáct lidí.
„Takže to celé zmenšíte na obyčejnou rodinnou večeři. A kdo zaplní zbytek sálu? “
„Zbytek tvoří Emina rodina, přátelé Emila Jaroše a lidé blízcí nám dvěma. Dál to řešit nebudu.
“
Věra vypadala unaveně a odstrčeně. „Emo, řekni mu něco ty. Copak nechápete, že svatba by se vám měla aspoň částečně vrátit? Co vám mohou dát vaši kamarádi nebo, promiň mi otevřenost, příbuzní z vesnice?
“
„S Radimem jsme svatbu nikdy neplánovali jako výdělečnou akci. Chceme kolem sebe lidi, kteří budou mít z našeho štěstí opravdovou radost. “
Věra hledala v každém rozhodnutí důkaz, že má pravdu. Další příležitost našla ve chvíli, kdy přišla řeč na šaty.
Cestou do svatebního salónu vyprávěla o rodokmenu. Ema ji neopravovala. Za přeháněním začínala vidět strach ženy, která si bez výjimečného původu připadala snadno přehlédnutelná. Věra nepotřebovala být nutně bohatší než ostatní.
Potřebovala, aby ji nikdo nemohl považovat za bezvýznamnou. Věru přitáhl model s mnoha vrstvami sukně, posetý kamínky a umělými perlami. „Tyhle jsou pro tebe jako stvořené. Bereme je.
Přesně takhle má vypadat nevěsta mého syna. “
Ema se naklonila k prodavačce, něco jí šeptem řekla a potom se obrátila k Věře. „Vaše doporučení si určitě zapamatuji. Než se ale rozhodnu, počkám na šaty, které jsem si objednala předem.
“
Rozhodnutí už dávno padlo. Její vlastní šaty čekaly zabalené v salónu. Matriční úřad nakonec vydal povolení k civilnímu obřadu přímo v zahradě restaurace u Zeleného břehu. Ráno však selhal plán, s nímž Ema počítala jako s nejjistější částí dne.
Otec, který ji měl přivést k oddávajícímu, uvízl cestou vlakem mezi Prahou a domovem. Porucha zabezpečovacího zařízení zastavila provoz. Emil přecházel po hale hlavního nádraží a každých pár minut kontroloval hodiny. Nechal si najít spoj, který se zablokovanému úseku vyhne, a ještě cestou objednal taxi.
Věděl, že obřad nejspíš nestihne. Ema až do posledních chvil počítala s tím, že jí otec přivede k oddávajícímu. Když si spočítala zbývající jízdní dobu, přestala hledat další možnost. Telefon v Radimově kapse se náhle rozezněl.
Na displeji se objevilo jméno jeho otce Jakuba. „Tati, nezavěšuj. Potřebujeme možná malou pomoc. Co kdyby tě doprovodil můj táta?
Ještě jste se osobně nepotkali, ale věřím, že to zvládne. “
Emě se ulevilo tak rychle, až ji to samotnou překvapilo. O několik minut později vstoupil Jakub do pokoje nevěsty. „Ahoj Emo.
Jsem rád, že tě dnes můžu přivítat jako dceru. “
V zahradě už hosté seděli na připravených místech. Věra zkoumala neznámé tváře a její údiv rostl. Nikdo nedával okázale najevo bohatství, ale oblečení, držení těla i klidná samozřejmost neodpovídali obrazu, který si o Eminých příbuzných vytvořila.
Civilní obřad začal přesně v domluvenou dobu. Radim přešel k obřadnímu místu. Jakub nabídl Emě ruku. „Půjdeme, dcero, Radim už tam na tebe čeká.
“
Dlouhé šaty z přírodního hedvábí v barvě šampaňského jemně kopírovaly Eminu štíhlou postavu. Vlasy jí spadaly ve volných vlnách a jemná čelenka ze zlatých vláken působila osobitě, nikoli nápadně. Věra v první řadě se otočila k uličce a prudce se nadechla. Ema si nepředevším nevzala šaty, které jí vybrala.
A navíc ji vedl Jakub, její vlastní manžel, s nímž se dodnes formálně nerozvedla. Věra se už zvedala. Beáta Čechová ji však chytila za předloktí a stáhla zpátky na židli. „Sedni si a neudělej scénu.
A kdy otec ženicha vede nevěstu? “
„Protože její otec uvízl ve vlaku. Vysvětlovali to přece úplně jasně. “
Později ceremoniář vyzval hosty k osobním gratulacím.
Ema přijímala přání s úsměvem, ale po několika větách se vždy podívala ke vchodu. Od otce právě přišla zpráva. Vyjel z Hradce Králové a měl dorazit zanedlouho. Potom byla vyzvána matka ženicha.
Věra si oblékla zářivě bílé šaty. Se sklenkou sektu v ruce vykročila k mikrofonu. „Vážení přítomní, všichni víte, co rodina Šimkových znamená pro naše město a troufám si říct, že také pro celou zemi. Láska samozřejmě nezná tituly ani společenské hranice.
Můj syn si mohl vybrat dívku z kterékoli vážené rodiny. Zamiloval se však do naší Emičky, jejíž rodiče pocházejí, jak se říká, přímo od pluhu. Jsem žena moderních a širokých názorů, a proto jsem tomuto sňatku dala souhlas. Jako matka se však zavazuji, že této mladé ženě poskytnu společenské vedení i finanční oporu, které jí vlastní rodiče nedokázali dát.
Do začátku společného života vám proto dávám sto tisíc korun. “
Ema zachytila pohyb u dveří. Do sálu právě vstoupil Emil. Poslední věty zaslechl už ode dveří.
Radim vedle Emy ztuhl. Ema se k němu naklonila tak, aby ji slyšel jen on. „Nech to být. Rodiče si nevybíráme.
Na vlastní svatbě jí další scénu nedám. “
Když se Věra nedočkala očekávaného potlesku, přešla k Emě. Při pohybu naklonila sklenku a sekt se vylil přímo na Eminy šaty. „Mami, co to děláš?
“ prořízl sál Radimův hlas. Číšníci přiběhli s ubrousky. Ema skvrnu opatrně vysušovala přitlačováním, ne třením, a potom zvedla hlavu. „Nic vážného, jsou to jen šaty.
“
Ceremoniář mezitím obdržel krátkou zprávu. „Právě dorazil otec nevěsty a rád by se připojil ke gratulacím. Pane Jaroši, prosím. “
Ještě před několika minutami chtěl Emil pronést několik jednoduchých vět a předat mladým později bez svědků.
Po projevu nové příbuzné věděl, že mlčení by teď znělo jako souhlas. K mikrofonu zamířil v dokonale padnoucím obleku. „Paní Jelínková právě oznámila, že se mé dcery ujme, protože jí vlastní rodiče nedokázali nic nabídnout. Za tuto velkorysost jí děkuji.
Rád bych jen doplnil několik skutečností. Ema je respektovaná mladá krajinářská architektka. Park u nábřeží, kterým jste dnes procházeli, vyrostl z jejího vítězného návrhu. Byt si koupila z peněz, které sama vydělala a ušetřila.
Na jeho koupi ode mě nepřijala ani korunu. Zmínila jste také, že jsme lidé od pluhu. V tom máte pravdu. Nestydím se za to.
Jsme zvyklí pracovat, nevzdávat se a dojít tam, kam jsme se rozhodli. “
Potom se Emil obrátil k novomanželům. „Nepřišel jsem vám jen popřát štěstí. Potřebuji splatit dluh vlastní dceři.
Ne penězi, ty by nestačily. Když odcházela na vysokou školu, kvůli své pýše jsem jí nedal důvěru a podporu, které si zasloužila, protože jsem ji chtěl donutit žít podle mých plánů. Tohle jsou klíče od venkovského domu. Advokát připravil darovací smlouvu tak, aby po vašich podpisech a povolení vkladu do katastru patřil dům vám oběma rovným dílem.
Chci, aby se tam každý z vás cítil doma, ne jako host v majetku toho druhého. A v těchto krabičkách jsou klíče od nových aut. Chci, abyste za mnou mohli jezdit častěji a aby Ema neztratila spojení s místem, odkud vyšla. S Reginou jsme dlouho snili o svatební cestě.
Nikdy jsme se nikam společně nevydali. Splňte ten sen místo nás. Čeká vás plavba po Středozemním moři. “
Poslední slova už Emil pronášel se slzami v očích.
Mikrofon odložil, přešel k Emě a Radimovi a sevřel oba v pevném objetí. Dům, auta ani cesta nemohly vymazat roky, kdy se učili být si blízko jinak než přes peníze. Tentokrát však otec svůj omyl neschoval za dar. Vyslovil ho před lidmi.
Věra během několika minut zrudla a potom zbledla. Ještě před chvílí chtěla v sále určovat pořadí lidí. Teď se snažila jen nedívat na nikoho příliš dlouho. Nejraději by svůj projev vzala zpět, větu po větě.
Mikrofon už ale ležel na stole a hosté věděli přesně, co slyšeli. „Co, sestřenko? Teď už víš, kdo tu potřeboval finanční oporu nejmíň. Až hostina skončí, zkus mi říct jednu obyčejnou větu bez rodokmenu a bez publika.
Začni omluvou. “
