Třídila jsem ryby a zeleninu do misek pro kočky a snažila se nemyslet na to, že mi za měsíc končí nájem a že mám v prasátku sotva na tři týdny jídla. Právě když jsem zalévala poslední květináč, ozval se zvonek u dveří. Otevřela jsem a za dveřmi stála paní Kubicová z pátého patra, celá rozzářená. „Jé, vy jste tu ještě,“ řekla tak, že to znělo skoro jako zklamání.
Měla na sobě nový kostým a po rameni kabelku, kterou jsem viděla jen ve výloze. „Já myslela, že už jste se odstěhovala někam do baráku. No, ještě že jste doma, potřebuju totiž sbalit věci na víkend a nechce se mi tahat s sebou celou skříň. “
Mluvila, jako bychom byly nejlepší kamarádky, a přitom si za ty tři roky, co jsem tu bydlela, nikdy nenašla čas na víc než na úsměv na chodbě.
„Bydlím tady pořád,“ řekla jsem a snažila se, aby to neznělo tak suše. Paní Kubicová se zasmála, jako bych řekla něco vtipného. Vešla si přímo do obýváku a posadila se na pohovku. „Vy ty kočky máte fakt jako hobby,“ podotkla a přejela si prstem po opěrce, jako by kontrolovala prach.
„To je dneska všude plno lidí, co nemůžou najít práci a tak si krátí čas. No nic, já si vezmu ty červené šaty a k té růžové kabelce ty bílé sako. A ještě ty lodičky s tou přezkou, víte které myslím. “
Udělala si pohodlí.
Přehodila nohu přes nohu a vytáhla telefon. Seděla jsem tam proti ní a celou dobu jsem jí říkala, že si šaty beru já, že je potřebuju taky. Připadala jsem si, jako bych mluvila do zdi. „Ach,“ mávla rukou, „vy stejně nemáte kam jít.
Vám se to hodí, že si v klidu posedíte doma u koček. A ty lodičky, ty by vám stejně byly velké, že jo. Já mám nohu jako princezna, velikost 36. Ale vy byste si stejně nevzala podpatek, vy jste taková ta pohodlná, že jo.
“
Zasmála se vlastnímu vtipu a já jsem mlčela. Chtěla jsem jí říct, že končím doktorát a že příští týden mám obhajobu a že ty šaty nejsou jen šaty, ale že jsem si je koupila za poslední peníze, abych vypadala jako někdo, kdo ví, co dělá. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem tam seděla a tiskla v ruce tác s mraženými rybičkami.
Najednou se ozvalo zaklepání a do dveří strčila hlavu teta Božka, moje sousedka z vedlejšího bytu, která měla klíč a chodila mi krmit kočky, když jsem byla pryč. Vypadala vyděšeně a v ruce svírala telefon. „Markéto,“ vydechla, „pojď sem rychle. Musíš to vidět.
“
Paní Kubicová se otočila, nasupená, že ji vyrušili z jejího výběru šatů, a já jsem šla za tetou Božkou na chodbu. Teta držela nějaký časopis. Na obálce byla žena v zelených šatech na červeném koberci, pod tím titulek: „Ta holka od koček, co se stala hvězdou? “
V tu chvíli mi zatrnulo.
Vytáhla jsem mobil a otevřela první zprávy. A tam to bylo – moje fotka z přednášky, kterou jsem dala dohromady s kámošem z fakulty. Byl to projekt, na kterém jsem dělala posledních pět let, takové to „hobby“, jak říkala paní Kubicová. A najednou o tom psali všichni.
Článek za článkem, titulky jako „Senzace“ a „Objev roku“. Stála jsem tam uprostřed chodby a nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Paní Kubicová se za mnou objevila s oblečením přes ruku. Podívala se mi přes rameno na mobil, pak na časopis, pak zase na mě.
Oči se jí zúžily. „To jste vy? “ zeptala se. Hlas jí přeskočil.
Neřekla jsem nic. Jen jsem stála a držela ten telefon tak pevně, až mi bílé klouby. „Ta holka s téma kočkama, co nemá na nájem? “ pokračovala s nevěřícným smíchem.
„Ta sedí pořád doma, to je taková zvláštní, taková samotářská. A teď je z ní hvězda? “
Teta Božka se na mě zadívala a v jejích očích jsem viděla, že ví, že jsem jí o tom projektu říkala, jenomže jsem to vždycky shazovala. Říkala jsem, že to nic není, že je to jen taková hračka, že si na tom hraju, když nejím a nespím a mám nervy v hajzlu.
Paní Kubíková najednou změnila tón. Sklopila hlavu a usmála se. „No, to jsem ani netušila, že se takhle věnujete vědě. To je úžasné, že jo,“ řekla a zatvářila se, jako by mi chtěla pogratulovat.
„To vám gratuluji. Takový úspěch. To jsem ráda, že jsem si z vás mohla vzít ty šaty – no, to nevadí, že si je necháte. Já si vezmu jen tu kabelku, aby mi ladila k těm šatům, které mám na víkend, protože já jedu na tu svatbu.
“
A pak udělala něco, co mě dorazilo. Vytáhla telefon a natočila si selfie. Se mnou. S mou tváří a mým zmatkem v pozadí, které už nedávalo smysl a psala popisek o tom, jak jsme nejlepší sousedky a vždycky jsme věděla, že to dokážu.
A já jsem tam stála, uprostřed chodby, vedle misek s rybičkami pro kočky, s mobilem v ruce, na kterém se mi svět točil kolem dokola. Teta Božka mlčela. A paní Kubicová si natáčela video. A já jsem si uvědomila, že jsem celou dobu nebyla neviditelná.
Jen jsem jim to neřekla dost hlasitě. Jen ony neposlouchaly. Chtěla jsem jí to říct, ale najednou jsem neměla slov. Byla to ta holka, co sedí doma a krmí kočky.
Přesně jak říkala. Jenže ona netušila, že jsem tam ty roky neseděla a nečetla si. Seděla jsem tam a psala jsem kód, navrhovala jsem algoritmy a sbírala data. A večer, když kočky spaly a já měla oči rudý od monitoru, tak jsem sepisovala ten článek, který teď citovali na všech předních stránkách.
Vzala jsem jí kabelku z ruky. Jemně, ale pevně. „Promiň,“ řekla jsem, „ale tyhle šaty i kabelku si nechám. Potřebuju je.
Mám zítra důležitou schůzku. A pak letím na konferenci. “ Mluvila jsem klidně, ale uvnitř se mi třásl hlas. Paní Kubíková na mě vytřeštila oči.
„Vy letíte? “ zeptala se nevěřícně. „Letím,“ řekla jsem. A pak jsem se otočila a zavřela dveře.
Za zády jsem slyšela tetu Božku, jak paní Kubíkové vysvětluje, že jsem jim to říkala už dávno, jenomže ony měly vždycky naspěch. Opřela jsem se o dveře a zavřela oči. Kočky se přišly otřít o mé nohy. Vzala jsem si telefon a znovu se podívala na ten první článek.
A pak jsem se podívala na šaty, visící na věšáku, které jsem si koupila za poslední peníze a které jsem si myslela, že si nevezmu, protože jsem na ně měla smůlu. Vzala jsem mobil a otevřela zprávy od svého šéfa z laboratoře. Psal mi, že mě nominovali na cenu pro mladé vědce. A pak další zpráva od kámoše z fakulty: „Markét, tys to udělala.
Věděl jsem to. Říkal jsem ti to celou dobu. “
A já jsem si vzpomněla, jak jsem mu minulý týden říkala, že to nemá cenu, že z toho nic nebude, že jsem jen holka od koček. A on mi tehdy řekl: „Nebuď blbá.
Ty na to máš. Jen se musíš přestat bát, že ti to seberou. “
A měla jsem pocit, že mi spadl kámen ze srdce. Paní Kubíková si myslela, že si se mnou může dělat, co chce.
Ale já jsem jí právě ukázala, že si ode mě už nic nevezme. Ani kabelku, ani šaty, ani sebemenší kousek toho, co jsem si vybudovala. Stála jsem tam a dívala se na kočky, které se na mě dívaly, jako by čekaly, co udělám. A já jsem se usmála.
Poprvé po dlouhé době. Vzala jsem si ty šaty z věšáku, sundala je z ramínka a podívala se na sebe do zrcadla v předsíni. „Tak jo,“ řekla jsem si nahlas. „Jdeme na to.
“
A otevřela jsem skříň, abych si sbalila věci na cestu.
