Z telefonu doktorky Pokorné se mi v ruce objevila bílá obálka bez adresy. Uvnitř něco tiše cinklo o papír. Na ocelovém kroužku visel jediný klíč a vedle něj ležel lístek popsaný Milanovým křivým rukopisem. „Jardo, jeď tam sám, neprodávej to.
Najdi Karla Sedláčka, on ví. ” A úplně dole namačkaná k okraji ještě jedna věta: „Neomlouvej mě, neodpouštěj. ”
Milan mě na svou samotu za života nepustil ani jednou za dvacet let. Cestu za Měřínem jsem znal z paměti.
Několikrát jsem dojel k odbočce, nechal motor běžet a díval se na úzkou cestu mezi stromy. Pak jsem otočil auto zpátky. Jednou jsem se dostal až před vrata. Pršelo tak vytrvale, že mi voda stékala za límec, a já tam stál skoro tři hodiny.
Milan byl za oknem. Nepohnul záclonou, nezvedl ruku, jen tam stál a věděl, že ho vidím. Dveře zůstaly zavřené. Ani po smrti mi nedal vysvětlení.
Jen cestu, klíč a zákaz udělat to nejjednodušší. První myšlenka byla prodat dům bez prohlídky. Bratra jsem skoro dvacet let neviděl. O Karlovi Sedláčkovi jsem věděl jen to, že s Milanem zůstal v kontaktu.
Klíč mi však v dlani těžkl pokaždé, když jsem si řekl, že nikam nepojedu. Nakonec jsem vyjel. Usedlost ležela v údolí na Vysočině za lesem a dlouhým úsekem rozbahněné cesty. Zámek se nejdřív vzepřel.
Musel jsem klíčem opatrně pohnout, dokud uvnitř nepřeskočil starý mechanismus. Dveře ustoupily o několik centimetrů. Vyšel z nich chlad, pach dřeva, tabáku a místností, které příliš dlouho nikdo nevětral. Překročil jsem práh.
Na konci chodby byly oprýskané modré dveře se samolepkou kosmonauta. Nalepil jsem ji tam kdysi vlastní rukou. U těch dveří mi došlo, že Milan nechránil prázdný dům přede mnou. Chránil něco v něm.
Vyjel jsem starou hnědou Vitarou. Věra mi na přístrojovou desku zastrčila žlutý lístek s předpovědí počasí. Měla tím na mysli pláštěnku. Nechal jsem ji doma.
Notářská kancelář doktorky Pokorné sídlila v prvním patře starého domu v Jihlavě. Na stole už ležel otevřený spis. Doktorka z něj vytáhla dvě listiny a bílou obálku bez adresy. „Váš bratr mi ji před časem svěřil do úschovy.
Určil také přesně, kdy ji máte dostat. ” Obálka mi v dlani nečekaně ztěžkla. Uvnitř se posunul tvrdý předmět a znovu cinkl. „Je tam klíč?
”
„To nevím. Pokyn zněl, že ji nesmím otevírat. ”
Přisunula mi soupis majetku. Do pozůstalosti patřil obytný dům, přilehlé pozemky a stodola.
Podepsal jsem se na označeném místě. Můj podpis byl vždycky krátký. U armády to stačilo. Tady mi najednou připadal příliš lehký.
Doktorka Pokorná list otočila a přidržela ho prstem. „Pane Havlíčku, kdy jste byl u bratra naposledy? ”
„Před dvaceti lety. ”
Obálku jsem rozlepil až v autě.
Klíč spadl do dlaně. Byl obyčejný, bez visačky, na ocelovém kroužku. Vedle něj ležel přeložený lístek. Milanovo písmo se tlačilo ke kraji, jako by mu současně docházel papír i čas.
Četl jsem to dvakrát. Milan v životě nepřidal slovo navíc a ani po smrti neudělal výjimku. Lístek jsem vrátil do obálky, obálku do náprsní kapsy a klíč schoval zvlášť do pravé kapsy bundy. Doma jsem obálku položil doprostřed stolu.
„Zůstala mi po něm samota. To vím. A klíč. Napsal, že tam mám jet.
”
Věra odložila útěrku a posadila se. „Tak jeď. Dvacet let tě dovnitř nepustil. Teď tě poslal sám.
”
„Co když tam něco najdu? ” Hlas se mi zastavil. „Pak je dobře, že tam pojedeš. ”
Odešel jsem do obýváku a lehl si na pohovku, aniž bych sundal bundu.
Ve stropě se táhla prasklina z rekonstrukce, kterou jsme dělali ještě za Tomášova života. Sledoval jsem ji od stěny ke světlu a nechal se vrátit do července před dvaceti lety. S Milanem jsme se tehdy nerozešli bouchnutím do stolu. Řekl jsem jednu větu.
On ustoupil stranou a mezi námi se zavřelo dvacet let. Tomáše jsme pohřbili v sobotu. V neděli večer jsem si potřeboval někoho obvinit, abych tu bolest unesl. Byl jsem přesvědčený, že Renata ví, proč se nám syn poslední týdny neozýval.
Sedl jsem do auta. Milan jel se mnou. Před Renatiným domem mě chytil za rukáv. „Jardo, nedělej tam scénu.
Ne teď. ” Vytrhl jsem se. Myslím, že jsem řekl, jestli mi neuhneš, nejsi můj bratr. Milan uhnul, nasedl do staré Škodovky a odjel na samotu.
Ke mně už se nevrátil. Tehdy jsem v tom viděl zbabělost. Bratr se schoval ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval, a dvacet let jsem tuhle verzi chránil před každou pochybností. Na pohovce mi poprvé došlo, že mohl odjet i z jiného důvodu.
Možná věděl něco, co jsem nevěděl já. Z té poslední hádky se vynořil ještě jeden útržek. Milan svíral v ruce čepici a překládal její kšilt mezi prsty. „Díváš se špatným směrem, Jardo?
A na špatného člověka. ” Řekl to tak tiše, že to skoro zaniklo v praskání ohně. Neslyšel jsem ho, protože jsem slyšet nechtěl. „Ty ji neznáš,” vyštěkl jsem.
Milan se na mě dlouze podíval. „Právě ty ji neznáš. ” Pak zabouchl dveře auta. Telefon se ozval ještě dřív, než jsem z pohovky vstal.
Na displeji se ukázalo neznámé číslo. „Prosím, pane Havlíčku, tady je Renata Dvořáková. Slyšela jsem o Milanovi. Chtěla jsem se ozvat dřív, ale Matěj má teď ve škole zápočty.
”
„O co jde? ”
„Mám vážného zájemce z Brna. Hledá dům někde v klidu. Napadlo mě, že by vám prodej té samoty ušetřil starosti.
Mohla bych všechno zařídit. Pošlu vám fotografie, řeknu reálnou cenu a peníze přijdou na účet rodině bez provize. Tedy skoro bez ní. ”
„Pojedu tam.
”
Renata mi dvacet let vykala, i když jsem byl Matějův dědeček. Díky tomu se mohla tvářit jako rodina jen ve chvílích, kdy se jí to hodilo. Stiskl jsem červené tlačítko. V sedm ráno byla ještě tma.
Noční déšť nechal na silnici černý lesk. Za čerpací stanicí se mělo odbočit na nezpevněnou cestu. Jindy trvala cesta k odbočce něco přes půl hodiny. Jenže já jel příliš dlouho.
Teprve uprostřed polí mi došlo, že jsem minul správné místo. Podruhé jsem si všiml dvou oprýskaných směrovek. Zůstal jsem stát u odbočky ještě několik vteřin. Klíč v kapse se při každém pohybu dotýkal mince a tiše cinkal.
Usedlost nebyla spustlá tak, jak bývají dvory domů opuštěných celé roky. Spíš vypadala, jako by se její majitel jednoho dne nevrátil k rozdělané práci. U špalku leželo poleno. Sekera v něm zůstala zaseknutá.
U schodů byly převrácené gumáky. Dubové dveře se nakonec otevřely s dlouhým sténáním. Na věšáku visela Milanova šedá prošívaná bunda. Pod ní stály jeho holínky.
Vedle nich byl ještě jeden pár. Malý, dětský. Zpod bundy se protáhl zrzavý kocour. Hubený, se zarudlou srstí a žlutýma očima.
Přišel ke mně, otřel se o nohavici a spustil hluboké nakřáplé předení. Proti mně byly dveře natřené oprýskanou modrou barvou. Na horní výplni se držela vybledlá samolepka s kosmonautem. Nalepil jsem ji tam já, když bylo Tomášovi deset.
Tehdy jsme na samotě trávili prázdniny všichni. Čekal jsem odpor, ale dveře se otevřely lehce. Milan panty pravidelně mazal. Dokonce i u pokoje, do něhož mě nikdy nepustil.
Za dveřmi nebylo nic zakryté ani uklizené pro návštěvu. Pokoj zůstal tak, jak ho kdysi někdo opustil. Přes opěradlo židle visela Tomášova džínsová bunda s nášivkou staré české kapely. Na stole zůstal otevřený sešit a přes stránku ležela propisovací tužka.
Postel byla ustlaná a na polštáři leželo šedé tričko. Tomášův pokoj nevypadal jako památník. Na parapetu byla tenká vrstva prachu, ale pod ní se dřevo lesklo po pravidelném utírání. Milan sem tedy chodil i v posledních týdnech, kdy už sotva vstával.
Rok po roce dělal práci, o níž nikomu neřekl. Dvacet let pečoval o prostor po mém synovi, zatímco já jsem se přesvědčoval, že Milan před vším utekl. Sedl jsem si na stoličku a rozložil dopis na kolenou. Tomášovo písmo jsem poznal i po dvaceti letech.
Velká písmena se mu vždycky nakláněla doprava. „Tati, třetí den ti volám. Renata říká, že telefon nezvedáš, protože máš moc práce a nechceš se mnou mluvit. Nevěřím jí.
Proto píšu. Až tohle dostaneš, zavolej mi sám. S Renatou jsme měli těžký rozhovor. Mám pocit, že ona…
” Následující věta byla začerněná několika tahy. Papír byl v tom místě téměř prodřený. Pod ní pokračoval: „Tati. Bojím se.
Ne o sebe, o mámu. Jestli se mi něco přihodí, prosím dávej na mámu pozor. Promiň, že jsem tak dlouho nepřijel. O víkendu přijedu.
Tomáš. ”
Dvacet let jsem žil s představou, že mě syn odmítl. Jenže on volal tři dny po sobě. Položil jsem si otázku, které jsem se nemohl vyhnout.
Jestli Tomáš tři dny volal a pokaždé od Renaty slyšel, že s ním nechci mluvit, nemohl jsem ty hovory odmítat já. Někdo mezi námi třídil vzkazy a v obou směrech mluvil za toho druhého. Renata. Zavolal jsem Věře.
„Co jsi našel? ”
„Dopis od Tomáše. V jeho stole. Milan ten pokoj nechal přesně tak, jak býval.
Tomáš mi psal, že tři dny volal. Někdo mu pokaždé tvrdil, že s ním nechci mluvit. ”
„Kdo mu to tvrdil? ” Zeptala se bez důrazu, jako už odpověď znala.
„Víš, kdo? ”
„Teď mě poslouchej. Nic tam neřeš sám. Zavolej Karlovi Sedláčkovi z redakce ve Velkém Meziříčí.
Milana znal. Byl u něj i naposledy. ”
„Vím. ”
„Vezmi ho s sebou a dopis nenechávej nikde ležet, ani v autě.
”
„Mám ho u sebe. Tady v bundě. ”
Karel dorazil následující den kolem poledne. Starou Felicii bylo slyšet ještě dřív, než se ukázala mezi stromy.
Přivezl kartonovou krabici. Pod starými novinami ležel černý kazetový magnetofon s uraženým rohem. Vedle něj kazety stažené lékárenskou gumičkou. „Milan mi to dal asi měsíc před smrtí.
Řekl, že kdyby se s ním něco stalo, mám všechno předat tobě. ”
„Poslechl sis něco? ”
„Zakázal mi to, dokud nebude důvod. Teď důvod je.
”
V okénku kazety ležela páska namotaná jen na jedné cívce. Karel položil přede mě kazetu s bílým štítkem: „Pro Jardu, poslouchat o samotě. ” Stiskl jsem přehrávání. Nejdřív se ozvalo nepravidelné šustění.
Pak suchý kašel s krátkým nádechem. Milanův. Poznal bych ho mezi stovkou jiných hlasů. „Jardo, jestli mě slyšíš, už nejspíš nejsem naživu.
Zlobíš se na mě dvacet let právem. Řekl jsem ti, že se nemáš plést do něčeho, co vyřeším já. Jenže jsem nevyřešil nic. Tomáš za tebou chtěl ten týden přijet.
Tvrdil mi, že se tě snaží dovolat. Volal jsem k nim, protože jsem chtěl vědět, co se děje. Telefon pokaždé zvedla Renata. Mluvila mile.
‚Pane Milane, Tomáš teď nemůže. S Jaroslavem jsem mluvila. Má službu a ozve se, až bude mít čas. ‘ Nic z toho nebyla pravda a já už znovu nezavolal.
Takže ani já nejsem nevinný, Jardo. Na druhé straně je rozhovor, který se nahrál náhodou. Musíš si ho pustit sám. ”
Milan vysvětlil, že v létě roku 2004 jel za Tomášem a Renatou.
Nikdo mu neotevřel. Dveře ale nebyly zamčené. Magnetofon měl v kapse, protože ho vezl Karlovi do redakce pro nahrávání pamětníků. Z chodby zaslechl Renatu telefonovat.
Stačilo stisknout nahrávání. „Užitečná platila jednoduché pravidlo. Když nevíš, co se děje, nejdřív si zajisti záznam. ”
Karel otočil kazetu a stiskl tlačítko.
Nejdřív byla slyšet kuchyň, konvice, kroky a lžička cinkající o hrnek. Pak promluvila Renata. I přes starý záznam jsem poznal ten sladký klid. „Evo, že je to v pořádku.
Tchán je naivní. Dvacet let sloužil u armády, ale v běžném životě se chová jako dítě. Včera jsem mu řekla, že Tomáš volal a ptal se, jak se má. Jaroslav měl skoro slzy v očích.
Tomášovi jsem zase řekla, že má otec službu. Uvěřil tomu. Tomáš si myslí, že ho miluju. Chudák hlupák.
”
Vzduch v Milanově kuchyni zhoustl. Renatin hlas se vzdálil, patrně přešla do vedlejší místnosti. „Byt jeho rodičů má vyšší hodnotu než celý náš majetek dohromady. Nejsem zlá, jen praktická.
On se nabízí sám. Je romantik, celý po otci. Stačí říct Tomáši, zajeď tam. Tomáši, zařiď to.
A on udělá všechno. ”
Pak se tón změnil. „Cože? …
Jestli se mu má něco přihodit, tak se to zkrátka přihodí. ”
„Přestaň malovat čerta na zeď. ”
„Co to říkáš? Nic takového jsem nemyslela.
”
„Cože? ”
„Nic. Já jen… ”
Páska zašustila a záznam skončil.
V náprsní kapse jsem cítil Tomášův dopis. Tenký a teplý od těla. „Ještě dnes z toho uděláš kopii,” řekl jsem. „Originál zůstane u mě.
Kopii si necháš ty a nikomu ani slovo. ”
„Jdu s tebou k doktorce Pokorné. ”
„Půjdu. ”
Doma Věra poslouchala nahrávku tiše, jako by hlasitost mohla změnit obsah.
Po Tomášově pohřbu už neplakala. Teď jí po tvářích stékaly slzy jedna za druhou, bez vzlykání, bez zvuku. Dopadaly na mouku na zástěře a mizely v ní. „Dvacet let,” řekla.
Nebyla to výčitka určená mně. Bylo to měření času. Klesl jsem na studené dlaždice, opřel čelo o její kolena. Věra se nepohnula.
Jen mi položila dlaň na temeno. Nevím, jak dlouho jsme zůstali v předsíni. V sobotu krátce po půl třetí zazvonil někdo u dveří. Za dveřmi stála Renata.
V obou rukou držela kulatý plech přikrytý modře kostkovanou utěrkou. „Pane Havlíčku, napadlo mě, že jste po tom všem určitě unavení. Včera večer jsem upekla koláč. ”
Vešla, svlékla kabát a sama ho pověsila na háček.
Do kuchyně zamířila s jistotou člověka, který se nechystá ptát, zda je vítaný. V hlavě mi pořád zněla páska. Tomáš si myslí, že ho miluju. Chudák hlupák.
Žena, která tu větu vyslovila bez lítosti, teď stejnýma rukama rozkrajovala jablečný koláč. „Jak se držíte? Slyšela jsem, že jste na samotě byl. Muselo to být nepříjemné.
”
„Byl jsem tam sám. Přijel za mnou Karel Sedláček. ”
Nůž zůstal ve vzduchu o zlomek vteřiny déle, než bylo přirozené. „Ten novinář, protáhla.
Zvláštní člověk. Za Milanem jezdil pořád. ”
„Karel je spolehlivý. ”
Renata si povzdechla.
„Myslím to dobře. Všichni by měli klid. Zájemce by jednal rychle. ”
„Prodávat nebudu.
”
„Proč? ”
„Milan mě požádal, abych to nedělal. ”
Rychle se usmála. „Strejda Milan žil dvacet let sám v lese…
”
Když odešla, Věra seděla nad čajem. „Je přesvědčená, že nic nevíš. Ať v tom zatím zůstane. ”
„Jak dlouho?
”
„Dokud to půjde. ”
V pondělí mi doktorka Pokorná volala. „Přijeďte dopoledne, pane Havlíčku. Objevila se komplikace.
” Seděla za stolem se dvěma složkami. „Objevil se návrh na vklad vlastnického práva k Milanovým nemovitostem. Návrh byl katastrálnímu úřadu doručen dva týdny po jeho smrti. Listiny uvádějí dřívější data.
Podle této plné moci mohla paní Renata Dvořáková jednat za vašeho bratra při převodu domů a pozemků. ”
Položil jsem dlaně na stůl. Ten podpis nebyl jeho. Milanův skutečný podpis byl krátký, tvrdý a sevřený do několika tahů.
Ten na plné moci se snažil působit důležitě. Smyčka, ozdoba, váhavý tlak. „Mám stejné podezření,” řekla doktorka. „Ale podezření není znalecký závěr.
Potřebujete advokáta. ”
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl Tomášův dopis. Položil jsem ho před ni. Stručně jsem popsal pokoj na samotě, kazetu a způsob, jakým mi Milan uložil věci u Karla.
Dopis přečetla jednou celý. Podruhé se vrátila jen k posledním řádkům. „Tento dopis sám o sobě neprokazuje padělání plné moci. Dokládá ale dlouhodobý rodinný konflikt a možný zájem paní Dvořákové ovlivňovat, co se k vám dostane.
”
„Co se s tím dá dělat? ”
„Kopie si vezměte. Originály nevydávejte bez písemného potvrzení o převzetí. A nezačínejte uprostřed.
”
Ta věta mě zastavila. „Před chvílí jste mi popsal, jak jste před dvaceti lety jel za paní Dvořákovou s hotovým rozsudkem. Tentokrát postupujte v opačném pořadí. ”
V redakci Karel poslouchal bez přerušení.
Když jsem skončil, řekl: „Noviny nejsou soud. Nemůžu napsat, že Renata padělala podpis, dokud to někdo neprokáže. Zvukovou nahrávku nemohu prostě zveřejnit. Renata musí dostat možnost se vyjádřit, i kdybych byl přesvědčený, že bude lhát.
Jestli udělám chybu, všechno, co je na těch papírech skutečně důležité, se utopí v řečech o novinářské pomstě. ”
Ukázal na počítač. „Můžu připravit dvoustranu. Tomášův dopis, ověřené a právně posouzené části přepisu kazety, popis návrhu na vklad.
Bez domněnek o Tomášově smrti, bez urážek, bez jediné věty, kterou bych neuměl doložit. ”
„Co jí to udělá? ”
„Noviny nikoho neposílají do vězení. V malém regionu ale realitní zprostředkovatel žije z důvěry.
”
Podíval se na mě přímo. „A Matěj to uvidí. Nechci, aby se o vlastním otci dozvěděl z cizího titulku. ”
„Pak ji musí slyšet od tebe dřív, než ji uvidí vytištěnou.
Jdi za ním. ”
Když jsem večer dorazil domů, telefon zazvonil. Na displeji svítilo „Matěj”. „Dědo, jak se máš?
Máma chtěla, abych zavolal. Prý máš podepsat nějaký papír kvůli usedlosti. Mohl by ses po víkendu zastavit? ”
„Ty jsi ten papír četl?
”
„Ne. ”
„A víš, co na něm je? ”
„Máma říká, že je to formalita. ” Po chvíli dodal: „Ona tak říká skoro všemu.
”
„Máš v sobotu dopoledne čas? ”
„Mám. ”
„Přijeď ke mně. Pojedeme na samotu.
Chci ti ukázat něco po tvém otci. ”
Dlouhé ticho. „Zníš divně, dědo. ”
„V sobotu před desátou.
”
Na samotu jsem se vrátil v pátek ráno. Tomášův deník jsem našel ve spodní zásuvce pod učebnicemi. Tlustý linkovaný sešit s hnědou obálkou. Otevřel jsem ho uprostřed.
Tomášovo písmo se nedalo zaměnit. „Zkoušel jsem se znovu dovolat tátovi. Podle Renaty byl ve službě. Bylo sedm večer.
Jakou službu by měl v sedm večer? Je to divné. ”
Na další straně: „Renata mi říká, ať nevolám tak často. Táta je prý zaneprázdněný a má vlastní život.
A co jsem já? ” Na dalších stránkách se opakovaly krátké věty. „Táta nevolal. Milan se neozval.
Máma mlčí. ” A vždycky pod nimi vysvětlení. „Renata říká, že volali, když jsem nebyl doma. Renata říká, že jsem je zklamal.
Renata říká, že se nemám ponižovat. ”
Jedna věta se opakovala. „Musím zavolat tátovi sám. ” Potřetí pokračovala: „Renata schovala telefonní šňůru.
Tvrdí, že je rozbitá. Když šla do obchodu, našel jsem ji v zásuvce pod ubrusy. ”
Pak se deník změnil. Tomáš potkal muže z mé bývalé práce.
Ten se divil, proč se doma tak dlouho neukázal. Muž prý řekl, že o synovi mluvím při každém setkání. Tomáš pod to zatlačil propiskou tak silně, že rýha prošla dalšími dvěma listy. „Kdo tedy lže?
”
Poslední popsaný list měl datum týden před jeho smrtí. „Konečně jsem mluvil s tátou. Zavolal jsem z telefonu paní Marie odvedle. Táta to vzal hned, mluvil potichu.
Řekl, že na mě dva roky čeká. Rozbrečel jsem se. V sobotu přijedu sám bez Renaty. Povím mu o penězích a také o tom, že se chystám od Renaty odejít.
Renata se to nesmí dozvědět. Ve středu bude u své matky na chalupě. Budu mít čas sbalit věci. ”
Tomáš v sobotu nepřijel.
Ve středu jel na chalupu Renatiny matky. Zavolala mu, aby přijel pomoct s dřevem. Na dvoře se sesunula špatně narovnaná hromada polen. Zůstal pod ní sám.
Tehdejší šetření dospělo k závěru, že sesuv nikdo cizí nezavinil. Dvacet let jsem se vracel ke dvěma slovům. Nikdo cizí. Deník neříkal, kdo pohnul poleny.
Ukazoval však všechno, co nehodě předcházelo. Právě ve chvíli, kdy se Tomáš rozhodl odejít. Neměl jsem důkaz, že Renata shodila dřevo. Věděl jsem však, že ho znovu přitáhla k sobě právě ve středu, kdy si chtěl sbalit věci.
Seděl jsem na jeho posteli, deník na kolenou, dopis v náprsní kapse. Celé roky jsem vinil sebe. Měl jsem vyrazit dveře, najít ho a přivést domů. Teď jsem držel jeho vlastní zápis.
Nezavrhl mě, nezapomněl. Chtěl přijet v sobotu. Stejně jako já čekal, že ještě bude čas. Matěje jsem vyzvedl v sobotu krátce před desátou.
Vyšel v černé bundě, hubený a lehce nahrbený. V autě sotva pozdravil. Asi po dvaceti minutách se zeptal: „Proč mě tam vlastně vezeš? ”
„Protože některé věci musíš vidět na místě.
”
Když jsme vyjeli na dvůr, zrzavý kocour seděl na špalku jako strážce. Matěj vystoupil a zvíře k němu bez váhání přišlo. V kapse mu zavibroval telefon. Na displeji se ukázalo „Máma”.
Matěj hovor ztišil a telefon schoval. „Už podruhé. ”
„Víš, že jsi se mnou? ”
„Ne.
”
Vedl jsem vnuka chodbou. U modrých dveří jsem otevřel a ustoupil. „Jdi dovnitř. ” Matěj zůstal stát těsně za prahem.
Tomášova bunda visela přes židli. Na stole ležely sešity. Plakáty vybledly a kalendář zůstal otevřený na březnu toho roku. „Proč to vypadá, že právě odešel?
”
„Milan tu nic nezměnil a nic nenechal odnést. ”
„Chodil sem Milan často? ”
„Často. Zřejmě pokaždé, když mohl.
”
„Jak to víš? ”
Ukázal jsem mu hadřík v koši, novější knot v lampě a čistou stopu na parapetu. „Máma o tomhle pokoji věděla. ”
„Nevím.
Nikdy mě sem nevzala. ”
„To vím. Možná se bála, co tu najdu. ”
„Možná.
Ale tohle je další věc, kterou zatím jen předpokládáme. ”
Matěj se na mě podíval podrážděně. „Ty ji pořád chráníš? ”
„Ne, chráníme pravdu před tím, abychom z ní udělali další lež.
”
Pak Karel pustil druhou stranu kazety. V Tomášově pokoji zazněla mladší Renata. Byl to stejný hlas jako dnes. Měkký, pobavený a jistý, že ho neslyší nikdo důležitý.
„Tomáš si myslí, že ho miluju. Chudák hlupák. ” Matěj seděl zpříma. Obě ruce položil na kolena a upřeně sledoval pruh tapety odchlípený v rohu.
Při slově rodina sevřel kolena tak pevně, až mu zbělely klouby. Když páska doběhla, řekl: „Stačí. ” Vstal tak prudce, že židle narazila do stolu. Prošel kolem nás a otevřel venkovní dveře.
Sedl si na zápraží. Nechal jsem ho několik minut samotného. Pak jsem se posadil vedle něj. Neobjal jsem ho.
Jen jsem tam byl. Dlouho jsme mlčeli. „Celý život jsem si myslel, že táta byl cizí člověk. Vím, že nás nechtěl.
”
„Vím. ”
„Proč jsi nic neřekl ty? ” V jeho hlase nebyla výčitka. Proto otázka bolela víc.
„Protože jsem věřil stejné lži. Myslel jsem, že odešel ode mě a zavrhl mě. ”
Matěj ostře vydechl. „To je odporné.
”
„Psal mi někdy táta? ”
„Nevím. Nic ti nepřišlo? ”
„Nic.
Mohla to máma schovat. ”
„Mohla, ale nemůžeme jí připsat něco, pro co nemáme důkaz. ”
„Proč to Milan všechno uchovával? ”
„Možná čekal, až přijedu sám.
”
„A tys nepřijel? ”
„Ne. ”
Jedno slovo zůstalo mezi námi. Nedalo se zakrýt výmluvou.
Po chvíli Matěj promluvil znovu. „Mohl bych příští týden přijet k vám? Ne kvůli článku, jen k vám. ”
„Dveře jsou otevřené.
”
Kývl k domu. „A ten pokoj nech tak. ”
„Nezmíním ho. ”
„Ani bundu.
”
„Ani bundu. ”
Cestou zpátky Matěj téměř nepromluvil. Před domem otevřel dveře, ale nevystoupil hned. „Máma bude chtít vědět, kde jsem byl.
”
„Můžeš jí říct pravdu. Nemusíš odpovídat okamžitě na každou otázku. ”
„Ty jí zavoláš? ”
„Až bude správná chvíle.
”
Regionální týdeník vyšel následující čtvrtek. Karel dostal uprostřed čísla dvě strany. Nad článkem byl střídmý titulek „O samotě, na kterou se čekalo 20 let”. Jména ukryl za iniciály.
Zvukový záznam nezveřejnil. U Renatina vyjádření jsem se zastavil. Prostřednictvím advokáta tvrdila, že listiny jsou pravé a rodinná obvinění odmítá. Karel netvrdil, že podpis padělala.
Netvrdil ani, že zavinila Tomášovu smrt. Právě ty dvě věty, které odmítl napsat, držely celý text pohromadě. Odpoledne volala doktorka Pokorná. „Článek nemění právní stav.
Paní Dvořáková trvá na pravosti listin. Katastrální úřad vede vlastní řízení a v pozůstalosti zůstávají nemovitosti sporné. ”
„Takže jsme pořád na začátku? ”
„Ne.
Na začátku jste neměl zachované podklady. Teď je máte. Výsledek vám ale stále nikdo nesmí slíbit. ”
Renata přišla večer pěšky od zastávky.
Kabát měla rozepnutý, vlasy mokré od mrholení, bez kabelky a tentokrát bez koláče. V ruce svírala přeložené noviny. „Co jste to udělal? ” Řekla příliš hlasitě.
„Lidé se mi vyhýbají. Dva klienti dnes zrušili schůzky. Matěj se mnou odmítá mluvit. Tohle jste chtěl?
Poštvat proti mně celé město? ”
Neodpověděl jsem. „Ta nahrávka je sestříhaná. Dopis jste mohli vyrobit.
Podám žalobu na vás i na Sedláčka. Jste starý člověk. Vůbec netušíte, do čeho jste se pustil. ”
„Matěj se ke mně vrátí.
Jsem jeho matka. ”
„Nic vymazat nechci. ”
„Tak co tedy chcete? ”
„Abych už mlčením nepomáhal nikomu přepisovat cizí život.
”
Na háčku vedle dveří visel kroužek se dvěma klíči. Patřili k bytu, kde Renata žila s Matějem. Náhradní klíče zůstaly u nás. Zaléval jsem květiny, když odjížděli.
Sundal jsem kroužek z háčku a natáhl k ní ruku. „Vezmi si je. Neponižuju tě. Jen už nebudu mlčet místo tebe.
”
Dívala se nejdřív na klíče, potom na mě. „Vy odejděte. ”
Zavřel jsem dveře. Renata ještě chvíli stála na chodbě.
Něco řekla přes dřevo. Nerozeznal jsem, jestli mě nazvala hlupákem nebo otcem. Pak její kroky sestoupily po schodech. Zamkl jsem oba zámky.
Ruce se mi netřásly, což mě překvapilo víc než celý rozhovor. Čekal jsem úlevu nebo třes. Místo toho jsem poprvé slyšel náš byt bez Renatina hlasu za dveřmi. Matěj se první tři dny neozval.
Čtvrtý zavolal Věře. Řekl, že matka po něm pořád chce vysvětlení a že se jí nedokáže dívat do očí. Věra mu neřekla, koho má milovat nebo odsoudit. Zeptala se jen, zda jedl.
Když odpověděl, že ne, popsala mu, co je v lednici. „Bojím se vrátit domů. ”
„Bojíš se jí? ”
„Nevím.
Spíš toho, co řekne. Umí člověku vysvětlit, že si špatně pamatuje vlastní den. ”
„Tak si dnes nic nevysvětlujte. Ona nepřestane.
Ty můžeš přestat poslouchat. ”
„Není to zbabělost? ”
„Když tě někdo neposlouchá a jen tě tlačí do kouta, můžeš odejít. Zbabělost by byla nechat ho rozhodnout, co sis prožil.
”
Za dva dny zazvonil u dveří. Měl dvě sportovní tašky a krabici knih. „Máma odjela na pár dní pryč. Mohl bych zatím zůstat tady, jestli vám to nevadí.
”
„Nevadí,” řekla Věra. Jednou se objevil ve dveřích obýváku. „Můžu si půjčit jeden tátův sešit? ”
„Vyber si.
”
Vzal nejtenčí, četl v noci a pod dveřmi jeho pokoje bývalo dlouho po půlnoci světlo. Dva týdny po vydání článku jsem na samotu poprvé vzal Věru. Kocour nám přišel naproti a otřel se rovnou o její botu. Karel přijel chvíli po nás a přivezl jablečný koláč od své ženy.
Nakrájeli jsme ho a snědli. Seděli jsme v kuchyni a mluvili o věcech, které vracejí člověka k běžnému dni. Plot na severní straně se nakláněl. Na jaře bude potřeba zavolat pokrývače.
S Věrou jsme přešli do Tomášova pokoje. Na stůl jsem postavil magnetofon. Vedle něj položil originální kazetu a dopis, který jsem několik týdnů nosil u hrudi. Klíč od domu jsem vytáhl z kapsy a položil vedle kazety.
Poprvé od notářské kanceláře jsem ho nechal na stole a neměl potřebu ho hned znovu schovat. Kazetu jsem přetočil téměř na konec. Na tom místě Milan nahrával pozdě v noci, už unavený. Stiskl jsem tlačítko.
Po šumu přišel jeho hlas. „Jardo, asi už mluvím páté přes devět. Je pozdě. Nezlob se.
Chtěl jsem říct jen jednu věc. Tvůj syn tě nezavrhl. Měl tě rád. Já jsem to věděl.
” Dlouhá pauza. Pak už skoro šeptem: „Promiň, že jsem mlčel. ”
Páska ještě několik vteřin běžela. Suché cvaknutí ukončilo záznam.
Vypnul jsem magnetofon. Věra měla ruce složené v klíně. Neplakala. Dívala se na dopis a po chvíli na něj položila dlaň.
Kocour předl. Vítr se opíral do okenice. Za lesem zaštěkal pes. Zůstal jsem sedět.
Poprvé po dvaceti letech už ve mně nebyla žádná věta, kterou bych musel dokončit.
