Klíč mi v dlani ztěžkl dřív, než jsem obálku vůbec otevřel. Uvnitř něco tiše cinklo o papír. Na ocelovém kroužku visel jediný klíč a vedle něj lístek popsaný Milanovým křivým rukopisem. „Jardo, jeď tam sám, neprodávej to.
Najdi Karla Sedláčka, on ví. “ A úplně dole, namačkaná k okraji, ještě jedna věta. „Neomlouvej mě, neodpouštěj. “
Milan mě na svou samotu nepustil za života ani jednou.
Dvacet let. Cestu za Měřínem jsem znal z paměti. Několikrát jsem dojel k odbočce, nechal motor běžet a díval se na úzkou cestu mezi stromy. Pak jsem otočil auto zpátky.
Jednou jsem se dostal až před vrata. Pršelo tak vytrvale, že mi voda stékala za límec, a já tam stál skoro tři hodiny. Milan byl za oknem. Nepohnul záclonou, nezvedl ruku, jen tam stál a věděl, že ho vidím.
Dveře zůstaly zavřené. Po jeho smrti mi notářka přes stůl přisunula bílou obálku. V kanceláři zůstala jen obálka a moje ruka na hraně stolu. První myšlenka byla prodat dům bez prohlídky.
Bratra jsem skoro dvacet let neviděl. O Karlovi Sedláčkovi jsem věděl jen to, že s Milanem zůstal v kontaktu. Klíč mi však v dlani těžkl pokaždé, když jsem si řekl, že nikam nepojedu. Nakonec jsem vyjel.
Usedlost ležela v údolí na Vysočině za lesem a dlouhým úsekem rozbahněné cesty. Zámek se nejdřív vzepřel. Musel jsem klíčem opatrně pohnout, dokud uvnitř nepřeskočil starý mechanismus. Dveře ustoupily o několik centimetrů.
Vyšel z nich chlad, pach dřeva, tabáku a místností, které příliš dlouho nikdo nevětral. Překročil jsem práh. Na konci chodby byly oprýskané modré dveře se samolepkou kosmonauta. Nalepil jsem ji tam kdysi vlastní rukou.
U těch dveří mi došlo, že Milan nechránil prázdný dům přede mnou. Chránil něco v něm. Než jsem se k těm dveřím dostal, zazvonil ve středu ráno telefon. Stál jsem před zrcadlem s břitvou ve tváři.
Břit mi sklouzl, kůže se otevřela a po krku se rozběhla tenká červená čára. Na displeji bylo číslo doktorky Ivany Pokorné. „Pane Havlíčku, potřebovala bych, abyste dnes přišel kvůli pozůstalostnímu řízení po vašem bratrovi. Podklady už mám připravené.
“ Slíbil jsem, že dorazím v jedenáct. Když jsem zavěsil, stála Věra ve dveřích koupelny. „Pojedeš sám? “ „Ano.
“ Jen přikývla. Po Tomášově smrti se se mnou Věra přestala hádat. Poznala, kdy už neposlouchám, a šla raději umýt hrnek nebo zavřít okno. Dlouho jsem si namlouval, že náš syn odešel z domova a potom i ze života, jako by obojí bylo jeho svobodné rozhodnutí.
Dnes už nevím, čemu jsem tehdy věřil. Vím jen, že celé věty jsem přestal používat právě v roce 2004. Notářská kancelář doktorky Pokorné sídlila v prvním patře starého domu v Jihlavě. Na stole už ležel otevřený spis.
Doktorka z něj vytáhla dvě listiny a bílou obálku bez adresy. „Váš bratr mi ji před časem svěřil do úschovy. Určil také přesně, kdy ji máte dostat. “ Obálka mi v dlani nečekaně ztěžkla.
Uvnitř se posunul tvrdý předmět a znovu cinkl. „Je tam klíč? “ „To nevím. Pokyn zněl, že ji nesmím otevírat.
“ Přisunula mi soupis majetku. Do pozůstalosti patřil obytný dům, přilehlé pozemky a stodola. Podepsal jsem se na označeném místě. Můj podpis byl vždycky krátký.
Dvě písmena a tah, který na papíře připomínal stopu ptáka odrážejícího se k letu. U armády to stačilo. Tady mi najednou připadal příliš lehký. Doktorka list otočila a přidržela ho prstem.
„Pane Havlíčku, kdy jste byl u bratra naposledy? “ Otázka nebyla ve formuláři. „Před dvaceti lety. “ Její tvář se nezměnila.
Obálku jsem rozlepil až v autě. Klíč spadl do dlaně. Byl obyčejný, bez visačky, na ocelovém kroužku. Vedle něj ležel přeložený lístek.
Milanovo písmo se tlačilo ke kraji, jako by mu současně docházel papír i čas. Četl jsem to dvakrát. Milan v životě nepřidal slovo navíc, a ani po smrti neudělal výjimku. Lístek jsem vrátil do obálky, obálku do náprsní kapsy a klíč schoval zvlášť do pravé kapsy bundy.
Pak jsem zůstal sedět. Listopadové mrholení kreslilo na čelním skle průsvitné čáry a stěrače je jen roztahovaly do šeda. Doma jsem obálku položil doprostřed stolu. „Napsal, že tam mám jet.
“ Věra odložila útěrku a posadila se. „Tak jeď. Dvacet let tě dovnitř nepustil. Teď tě poslal sám.
“ „Co když tam najdu? “ Hlas se mi zastavil. „Pak je dobře, že tam pojedeš. “
Odešel jsem do obýváku a lehl si na pohovku, aniž bych sundal bundu.
Ve stropě se táhla prasklina z rekonstrukce, kterou jsme dělali ještě za Tomášova života. Nechal jsem se vrátit do července před dvaceti lety. S Milanem jsme se tehdy nerozešli bouchnutím do stolu. Řekl jsem jednu větu.
On ustoupil stranou a mezi námi se zavřelo dvacet let. Z té hádky mi nezůstaly souvislosti, jen několik ostrých obrazů. Dvůr u rodičů, kouř ze suchých větví. Milan u plotu ve staré kostkované košili.
Tomáše jsme pohřbili v sobotu. V neděli večer jsem byl přesvědčený, že Renata ví, proč se nám syn poslední týdny neozýval. Nechal jsem si několik domněnek a seřadil je tak, aby ukazovaly na ni. Sedl jsem do auta.
Milan jel se mnou. Před Renatiným domem mě chytil za rukáv. „Jardo, nedělej tam scénu. Ne teď.
“ Vytrhl jsem se. „Tomáše tím nevrátíš,“ dodal. Myslím, že jsem řekl, jestli mi neuhneš, nejsi můj bratr. Milan uhnul, nasedl do staré Škodovky a odjel na samotu.
Ke mně se už nevrátil. Tehdy jsem v tom viděl zbabělost. Bratr se schoval ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval, a dvacet let jsem tuhle verzi chránil před každou pochybností. Na pohovce mi poprvé došlo, že mohl odjet i z jiného důvodu.
Možná věděl něco, co jsem nevěděl já. Z té poslední hádky se vynořil ještě jeden útržek. Milan svíral v ruce čepici a překládal její kšilt mezi prsty. „Díváš se špatným směrem, Jardo.
A na špatného člověka. “ Řekl to tak tiše, že to skoro zaniklo v praskání ohně. Neslyšel jsem ho, protože jsem slyšet nechtěl. „Ty ji neznáš,“ vyštěkl jsem.
Milan se na mě dlouze podíval. „Právě ty ji neznáš. “ Pak zabouchl dveře auta. Telefon se ozval ještě dřív, než jsem z pohovky vstal.
„Prosím, pane Havlíčku, tady je Renata Dvořáková. Neruším. “ Hlas měla stejný jako před lety. Tichý, zdvořilý, s pečlivými pauzami před větami, které chtěla podat jako samozřejmost.
„Slyšela jsem o Milanovi. Je mi to opravdu líto. “ Soustrast byla jen předsíň k tomu, kvůli čemu skutečně volala. „Mám vážného zájemce z Brna.
Hledá dům někde v klidu, nejlépe u lesa. Napadlo mě, že by vám prodej té samoty ušetřil starosti. Mohla bych všechno zařídit. “ „Ještě jsem ho neviděl.
“ „Právě proto nemá cenu se tam trmácet jen kvůli vlhkým zdím a rozbité střeše. Pošlu vám fotografie, řeknu reálnou cenu a peníze přijdou na účet. “ „Pojedu tam. “ Zvuk na lince se na okamžik ztlumil, jako by Renata zakryla mikrofon dlaní.
Pak se ozval krátký nádech. „Jistě, samozřejmě, že se chcete podívat. Jen jsem myslela na vás a také na Matěje. Nějaká částka by mu přišla vhod.
Přece jen jste jeho dědeček. “ Stiskl jsem červené tlačítko. Věra stála u dveří. „Kdo volal?
“ „Renata. “ Její rty sevřely. „Co chtěla? “ „Prodat samotu dřív, než ji uvidím.
“ Věra chvíli mlčela. „Zítra vyjedeš. “
V sedm ráno byla ještě tma. Za čerpací stanicí se mělo odbočit na nezpevněnou cestu.
Jindy trvala cesta k odbočce něco přes půl hodiny. Jenže já jel příliš dlouho. Teprve uprostřed polí mi došlo, že jsem minul správné místo. Otočil jsem se a několik kilometrů se vracel.
Podruhé jsem si všiml dvou oprýskaných směrovek. Zůstal jsem stát u odbočky ještě několik vteřin. Klíč v kapse se při každém pohybu dotýkal mince a tiše cinkal. Vytáhl jsem ho, položil na dlaň a porovnal s vlastní představou Milanova domu.
Pamatoval jsem si letní prach, otevřená okna a Tomáše, který po dvoře tahal klacek jako pušku. Teď byla krajina sevřená zimou a nic z ní nevypadalo jako vzpomínka. Asfalt brzy skončil. Vitara se v hlubokém blátě kolébala a kola hledala pevnější podklad.
Odbočku k usedlosti jsem poznal podle kamenných sloupků. Vrata chyběla. Milan je kdysi sundal. „Kdo sem dojede, toho dvě prkna stejně nezastaví,“ řekl tehdy a sloupky nechal stát.
Mezi sloupky vedly dvě hnědé koleje. Projížděl jsem jimi pomalu, dokud se přede mnou neotevřel dvůr. Vypnul jsem motor. Dvůr nebyl spustlý tak, jak bývají dvory domů opuštěných celé roky.
Spíš vypadal, jako by se jeho majitel jednoho dne nevrátil k rozdělané práci. U špalku leželo poleno. Sekera v něm zůstala zaseknutá. U schodů byly převrácené gumáky.
Na zábradlí visela jediná pracovní rukavice. Dubové dveře měly železné kování a zámek, který pamatoval lepší časy. Klíč zapadl hluboko. Otočit se však odmítal.
Otřel jsem ho o rukáv, zasunul znovu a jemně s ním pohnul do stran. Uvnitř něco přeskočilo. Dveře přesto držely. Vlhkost nafoukla dřevo, takže jsem se do nich musel opřít ramenem.
Teprve potom se s dlouhým sténáním otevřely. Z předsíně vyšel chlad. Byl tam cítit pach myšiny, mokré dřevo a starý popel. V pozadí zůstával slabý tabákový pach.
Na věšáku visela Milanova šedá prošívaná bunda, na lokti prodřená až k výplni. Pod ní stály jeho holínky. Vedle nich byl ještě jeden pár. Malý, dětský.
Zůstal jsem na místě. Díval jsem se na gumáky tak dlouho, až se zpod bundy protáhl zrzavý kocour. Byl hubený, srst měl zachanou a žluté oči klidné. Neutekl, přišel ke mně, otřel se o nohavici a spustil hluboké nakřáplé předení.
„Tak kde je pán domu? “ zeptal jsem se. V prázdném domě zněl můj hlas cize. Vlevo byl Milanův pokoj.
Železná postel, stolička u okna a hrnek se zaschlým čajem. Ani jsem nepřekročil práh. Věděl jsem, že nejdřív musím jinam. Proti mně byly dveře natřené oprýskanou modrou barvou.
Na horní výplni se držela vybledlá samolepka s kosmonautem, který zvedal ruku na pozdrav. Nalepil jsem ji tam já, když bylo Tomášovi deset. Kovová klika studila do dlaně. Čekal jsem odpor, ale dveře se otevřely lehce.
Milan panty pravidelně mazal. Dokonce i u pokoje, do něhož mě nikdy nepustil. Za dveřmi nebylo nic zakryté ani uklizené pro návštěvu. Pokoj zůstal tak, jak ho kdysi někdo opustil.
Přes opěradlo židle visela Tomášova džínová bunda s nášivkou staré české kapely. Na stole zůstal otevřený sešit a přes stránku ležela propisovací tužka. Nebyla srovnaná podle okraje, jen odhozená, jako by pisatel musel na chvíli vstát. Na zdi bledl plakát rockové skupiny.
Na polici stály kazety v průhledných krabičkách. Postel byla ustlaná a na polštáři leželo šedé tričko. Tomášův pokoj nevypadal jako památník. Na parapetu byla tenká vrstva prachu, ale pod ní se dřevo lesklo po pravidelném utírání.
V koši ležela nedávno použitá zmuchlaná utěrka. Milan sem tedy chodil i v posledních týdnech, kdy už sotva vstával. Na polici jsem našel malý model letadla s ulomeným křídlem. Tomáš ho slepil ve dvanácti a celé prázdniny tvrdil, že spoj není vidět.
Vidět byl vždycky. Teď byla prasklina zažloutlá a lepidlo křehké, ale model stál na stejném místě. Začal jsem si všímat té péče. Vyměněná žárovka, nový knot v lampě, naolejovaný zámek zásuvky.
Nikde žádná velká gesta, jen roky drobných úkonů, o nichž mi neřekl jediné slovo. Prázdný pokoj by udělal svou práci sám. Tenhle vyžadoval Milanovy ruce každý týden. Hadr, olej na panty, čisté povlečení.
Tomáš se neměl za chvíli vrátit. Milan přesto nenechal nic sesunout do zapomnění. Stál jsem ve dveřích a čekal, že se konečně rozpláču. Dvacet let se ve mně něco tlačilo proti žebrům a já si myslel, že právě tady to povolí.
Nestalo se nic. Sesunul jsem se na podlahu hned u prahu. Zůstal jsem v bundě i v zablácených botách. Nepřipadalo mi, že mám právo vkročit dál.
Proč? U armády mě naučili, že při nejasné situaci je první pohyb často nejhorší. Člověk má nejdřív pozorovat. Tak jsem počítal věci.
Bunda na židli, sešit, police s kazetami, tričko, stůl a zásuvka, která zůstala povytažená o několik centimetrů. V prachu na kovové úchytce byl jediný čistý oblouk po prstu. Zásuvka se mohla sama sesunout. Nebo jí Milan schválně nedovřel.
Kocour se vrátil a položil se vedle mého boku. Teprve potom jsem se zvedl. U stolu stála lampa se zeleným stínidlem. Nerozsvěcel jsem stropní světlo.
Kruh z lampy stačil a pokoj v něm vypadal ještě uzavřenější. V horní zásuvce byly tužky, guma a vánoční pohlednice. Ve druhé ležely pod starými novinami třikrát přeložené listy vytržené ze sešitu. Na prvním řádku jsem poznal Tomášovo písmo.
Velká písmena se mu vždycky nakláněla doprava. Ten sklon bych poznal i po dvaceti letech. Sedl jsem si na stoličku a rozložil dopis na kolenou. „Tati, třetí den ti volám.
Renata říká, že telefon nezvedáš, protože máš moc práce a nechceš se mnou mluvit. Nevěřím jí. Proto píšu. Až tohle dostaneš, zavolej mi sám.
S Renatou jsme měli těžký rozhovor. Mám pocit, že ona…“ Následující věta byla začerněná několika tahy. Papír byl v tom místě téměř prodřený. Jako by Tomáš nechtěl slova jen skrýt, ale odstranit.
Pod ní pokračoval: „Tati. Bojím se. Ne o sebe, o mámu. Jestli se mi něco přihodí, prosím dávej na mámu pozor.
Promiň, že jsem tak dlouho nepřijel. O víkendu přijedu. Tomáš. “ Dočetl jsem a vrátil se na začátek.
Tentokrát jsem u každého řádku zastavil prst. Slova zůstala stejná. Jen už jsem se nemohl vymluvit, že jsem je přehlédl. Dvacet let jsem žil s představou, že mě syn odmítl, že jsem udělal něco, co mi neodpustil, a proto se mnou nechtěl mluvit.
Potom zemřel daleko ode mě a poslední rozhovor už nebyl možný. Jenže on volal tři dny po sobě. V krku se mi vytvořil tvrdý uzel. Nešlo ho spolknout ani vykašlat.
Slzy nepřišly. Položil jsem si otázku, které jsem se nemohl vyhnout. Jestli Tomáš tři dny volal a pokaždé od Renaty slyšel, že s ním nechci mluvit, nemohl jsem ty hovory odmítat já. Někdo mezi námi třídil vzkazy a v obou směrech mluvil za toho druhého.
Renata. Dopis jsem zasunul do náprsní kapsy, kde se tenký papír opřel o hrudník. Vytočil jsem Věru. „Co jsi našel?
“ zeptala se. Otevřel jsem ústa, ale hlas nepřišel. „Dopis od Tomáše. “ „Kde byl?
“ „V jeho stole. Milan ten pokoj nechal přesně tak, jak býval. Tomáš mi psal, že tři dny volal. Někdo mu pokaždé tvrdil, že s ním nechci mluvit.
“ „Kdo mu to tvrdil? “ Otázku položila bez důrazu, jako by odpověď už znala a potřebovala jen slyšet, že jsem k ní konečně došel také. „Teď mě poslouchej. Nic tam neřeš sám.
Zavolej Karlovi Sedláčkovi z redakce ve Velkém Meziříčí. Milana znal. Byl u něj i naposledy. Vezmi ho s sebou a dopis nenechávej nikde ležet, ani v autě.
“ „Mám ho u sebe. “ „Kde přesně? “ „Tady v bundě. “ Věra pomalu vydechla.
„Kdy budeš doma? “ „Zítra na Karla počkám tady. “ „Dobře. “
Karel dorazil následující den kolem poledne.
Starou Felicii bylo slyšet ještě dřív, než se ukázala mezi stromy. Vystoupil s kartonovou krabicí. „Nazdar, podplukovníku. “ Takhle mi říkal od doby, kdy nás Milan před skoro třiceti lety seznámil.
Nikdy Jardo, nikdy Havlíčku. Položil krabici na schod. Teprve pod starými novinami ležel černý kazetový magnetofon s uraženým rohem. Vedle něj několik kazet stažených lékárenskou gumičkou.
„Milan mi to dal asi měsíc před smrtí. Řekl, že kdyby se s ním něco stalo, mám všechno předat tobě. “ „Poslechl sis něco? “ Karel zavrtěl hlavou.
„Zakázal mi to, dokud nebude důvod. Teď důvod je. “ Z balíčku vytáhl kazetu s bílým štítkem: „Pro Jardu poslouchat o samotě. “ Milanův rukopis byl hranatý a sevřený.
„Můžu jít ven? Sednu si do auta. “ „Zůstaneš. Milan napsal o samotě.
Ty jsi s ním byl dokonce. Jestli sem někdo patří, tak ty. “
Kazetu jsem vložil do přístroje, přetočil na začátek a stiskl přehrávání. Nejdřív se ozvalo nepravidelné šustění, jako by někdo prsty přejížděl po mikrofonu.
Pak suchý kašel s krátkým nádechem. Milanův. Poznal bych ho mezi stovkou jiných hlasů. „Jardo, jestli mě slyšíš, už nejspíš nejsem naživu.
Zlobíš se na mě dvacet let právem. Řekl jsem ti, že se nemáš plést do něčeho, co vyřeším já. Jenže jsem nevyřešil nic. Dostal jsem strach.
Tehdy se mi rozpadalo manželství s Anou a já neměl sílu nést ještě cizí neštěstí. Tomáš za tebou chtěl ten týden přijet. Tvrdil mi, že se tě snaží dovolat. Volal jsem k nim, protože jsem chtěl vědět, co se děje.
Telefon pokaždé zvedla Renata. Mluvila mile. ‚Pane Milane, Tomáš teď nemůže. S Jaroslavem jsem mluvila.
Má službu a ozve se, až bude mít čas. ‘ Nic z toho nebyla pravda a já už znovu nezavolal. Takže ani já nejsem nevinný, Jardo. Na druhé straně je rozhovor, který se nahrál náhodou.
Musíš si ho pustit sám. “
Pak začal vysvětlovat. V létě roku 2004 jel za Tomášem a Renatou. Nikdo mu neotevřel.
Dveře ale nebyly zamčené. Magnetofon měl v kapse, protože ho vezl Karlovi do redakce pro nahrávání pamětníků. Z chodby zaslechl Renatu telefonovat, než si stačil rozmyslet, co dělá, stiskl nahrávání. „U ženistů platilo jednoduché pravidlo.
Když nevíš, co se děje, nejdřív si zajisti záznam. “ Karel ke mně zvedl oči. Přikývl jsem. „Měl jsem ti to pustit hned.
Nepustil. Namluvil jsem si, že zjistím víc a potom ti všechno vysvětlím. Roky uběhly a já neudělal nic. Tak to udělej ty.
“ Cvaknutí. Pak ticho. Zastavil jsem pásku. „Otoč,“ řekl jsem.
Karel položil palec na tlačítko, ale ještě ho nestiskl. „Jsi si jistý? “ „Ne. Pusť to.
“ Kazetu vzal opatrně, téměř obřadně, obrátil ji, stiskl tlačítko a posadil se zpátky. Nejdřív byla slyšet kuchyň, konvice, kroky a lžička cinkající o hrnek. Pak promluvila Renata. I přes starý záznam jsem poznal ten sladký klid.
Stejným hlasem mi nabízela prodej usedlosti. „Evo, že je to v pořádku. Tchán je naivní. Dvacet let sloužil u armády, ale v běžném životě se chová jako dítě.
Včera jsem mu řekla, že Tomáš volal a ptal se, jak se má. Jaroslav měl skoro slzy v očích. Tomášovi jsem zase řekla, že má otec službu. Uvěřil tomu.
Tomáš si myslí, že ho miluju. Chudák hlupák. “ Krátký smích. „Byt jeho rodičů má vyšší hodnotu než celý náš majetek dohromady.
Nejsem zlá, jen praktická. On se nabízí sám. Je romantik, celý po otci. Stačí říct Tomáši, zajeď tam.
Tomáši, zařiď to. A on udělá všechno. Starším lidem stačí správně vysvětlit, že pomáhají rodině. Podepíšou skoro cokoli.
Byt, dům u lesa, všechno se jednou hodí. “ Pak se tón změnil. „Cože? Jestli se mu má něco přihodit, tak se to zkrátka přihodí.
Přestaň malovat čerta na zeď. “ Zápětí hlas stvrdl. „Co to říkáš? Nic takového jsem nemyslela.
Jsi normální, Evo. Já jen…“ Páska zašustila a záznam skončil. Stiskl jsem stop. Lampa syčela.
Vítr venku tlačil do stromů a Karel seděl bez pohybu. V náprsní kapse jsem cítil Tomášův dopis. Tenký a teplý od těla. „Ještě dnes z toho uděláš kopii.
Originál zůstane u mě. Kopii si necháš ty a nikomu ani slovo. A řeknu, půjdeš se mnou k doktorce Pokorné. “ „Půjdu.
“ Přešel jsem k oknu. Kocour seděl na špalku a konec ocasu mu pomalu kmital. Celých dvacet let jsem nosil představu, že mě syn opustil. Vstával jsem s ní, holil se s ní, startoval auto s ní.
Byla jako kámen v kapse. Těžký, otravný, ale jediný předmět, který jsem si spojoval s Tomášem, takže jsem se ho odmítal zbavit. Teď jsem zjistil, že ten kámen nevytvořil syn. Vytvořila ho žena v kuchyni.
Stačil telefon, konvice a sladký hlas. „Jedeme,“ řekl jsem Karlovi. „Jestli tu zůstanu ještě jednu noc, přestanu uvažovat. “ Nejdřív jsme se zastavili v redakci ve Velkém Meziříčí.
Karel připojil magnetofon k počítači, celý záznam převedl do digitální podoby a pořídil také pracovní kazetovou kopii. Originální kazetu vložil zpět do papírového obalu a předal mi ji. Schoval jsem ji do vnitřní kapsy bundy. Cestou do Jihlavy jsme nemluvili.
Věra čekala v předsíni. Originální kazetu jsem z vnitřní kapsy vyndal a uložil do zamykací zásuvky v ložnici. Tomášův dopis jsem přendal z náprsní kapsy do vnitřní kapsy domácí vesty. Chtěl jsem ho blíž k tělu.
„Jedl jsi? “ „Ne. “ „Ohřeju vývar. “ „Nejdřív si sedni.
“ Vybalil jsem magnetofon. Pracovní kazetu jsem přetočil a pustil tiše, jako by hlasitost mohla změnit obsah. Nejdřív Milan, pak Renata. „Tomáš si myslí, že ho miluju.
Chudák hlupák. “ Díval jsem se na Věru. Po Tomášově pohřbu už neplakala. Myslel jsem, že všechny slzy spotřebovala v roce 2004 a další se v ní nikdy nevytvořily.
Teď jí po tvářích stékaly jedna za druhou, bez vzlykání, bez zvuku. Dopadaly na mouku na zástěře a mizely v ní. Věra si je neutírala. Ruce držela na kolenou dlaněmi vzhůru, jako by zapomněla, k čemu je má.
Vypnul jsem přístroj. „Dvacet let,“ řekla. Nebyla to výčitka určená mně. Bylo to měření času.
Chtěl jsem si sednout vedle ní, ale nohy mě neudržely. Klesl jsem na studené dlaždice, opřel čelo o její kolena a položil hlavu do zástěry od mouky. Věra se nepohnula. Jen mi položila dlaň na temeno.
Doktorce Pokorné jsem se ale neozval hned. Byla sobota a krátce po půl čtvrté zazvonil někdo u dveří. Za dveřmi stála Renata. V obou rukou držela kulatý plech přikrytý modře kostkovanou utěrkou.
„Pane Havlíčku, napadlo mě, že jste po tom všem určitě unavení. Včera večer jsem upekla koláč. “ Nečekala na pozvání. Vešla, schlékla kabát a sama ho pověsila na háček.
Plech postavila doprostřed stolu. Koláč byl vysoký, okraje měl dozlatova a povrch posypaný moučkovým cukrem. V hlavě mi zněla páska. „Tomáš si myslí, že ho miluju.
Chudák hlupák. “ Žena, která tu větu vyslovila bez lítosti, teď stejnýma rukama rozkrajovala jablečný koláč. „Jak se držíte? Slyšela jsem, že jste na samotě byl.
Muselo to být nepříjemné. “ „Byl jsem tam sám. Přijel za mnou Karel Sedláček. “ Nůž zůstal ve vzduchu o zlomek vteřiny déle, než bylo přirozené.
Potom pokračoval v řezu. „Ten novinář. Zvláštní člověk. Za Milanem jezdil pořád.
Lidé si o tom tehdy povídali různé věci. “ „Karel je spolehlivý. “ Renata si povzdechla. „Myslím to dobře.
Dům bude vlhký, stará elektřina, odpady, střecha. Kdo to všechno zaplatí a kdo se o to bude starat? Zájemce, o kterém jsem vám říkala, by jednal rychle, bez zbytečných podmínek. Matěj by dostal něco na školu.
Všichni by měli klid. “ „Prodávat nebudu. “ „Proč? “ „Milan mě požádal, abych to nedělal.
“ Renata se krátce usmála. Úsměv zmizel dřív, než znovu sáhla po noži. „Strejda Milan žil dvacet let sám v lese a ke konci už přece…“ nedokončila větu. Ukrojil jsem si kousek a snědl ho.
Koláč byl výborný. „Povedl se,“ řekl jsem. Přikývla, jako bych potvrdil něco důležitějšího, než chuť koláče. Po čtvrt hodině se zvedla.
„Nebudu vás zdržovat. Koláč dojezte a s usedlostí nic neuspěchejte. Času je dost. “ U dveří se otočila.
„Zase se zastavím. “
Když odešla, zůstala Věra sedět nad čajem. „Je přesvědčená, že nic nevíš. Ať v tom zatím zůstane.
“ „Jak dlouho? “ „Dokud to půjde. “ Nedojedený kus jsem odnesl ke koši. Zbytek plechu jsem přikryl modrou utěrkou a zasunul dozadu do lednice.
Věra počkala, až zavřu dveře. Pak šla do předsíně a zamkla. U nás se přes den nezamykalo. Tentokrát ještě jednou stiskla kliku, aby si byla jistá.
„Viděla jsi ji ve chvíli, kdy jsem vyslovil Karla. Já taky. Ty ses díval na nůž. Já jsem se jí dívala do tváře.
Lekla se. Ne tebe, toho, co mohl Milan Karlovi nechat. Proto jsem jeho jméno použil. “ „Zkoušel jsi ji?
“ „Chtěl jsem vidět, co udělá dřív, než si stihne připravit odpověď. “ Přestala na jedinou vteřinu. „Teď ví, že Karel na samotě byl. Začne něco dělat.
“ „Už dělá. “ Položil jsem telefon na stůl. Žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor. Renatino mlčení znamenalo, že místo slov zvolila něco jiného.
Věra se posadila naproti mně. „Matějovi zatím nevolej. Jde o jeho otce. Právě proto, když mu dáš polovinu příběhu, poběží pro druhou k matce a ona mu ji upraví tak, aby jí věřil.
“ „Do pondělí neudělám nic,“ slíbil jsem. V pondělí jsem se před odchodem dvakrát dotkl náprsní kapsy. Tomášův dopis tam byl. Doktorka Pokorná mi volala už v pátek.
„Přijeďte v pondělí dopoledne, pane Havlíčku. Objevila se komplikace. Po telefonu ji probírat nebudu. “ Ivana Pokorná seděla za stolem se dvěma složkami.
Žlutou jsem poznal jako Milanův pozůstalostní spis. Vedle ní ležela tenká šedá. „Zavřete prosím dveře. “ Notářka nechala dlaň na šedých deskách.
„Objevil se návrh na vklad vlastnického práva k Milanovým nemovitostem. Víte o něm? “ Nejdřív jsem si myslel, že jsem přeslechl. Před mě položila výpis z katastru nemovitostí s poznámkou o probíhajícím řízení, návrh na vklad, smlouvu a plnou moc.
Na posledním listu bylo Milanovo jméno. Podpis pod ním vypadal rozmáchnutě. Na konci měl dlouhou ozdobnou smyčku. „Milan zemřel před třemi týdny.
“ „Ano. A tohle přišlo až potom. Návrh byl katastrálnímu úřadu doručen dva týdny po jeho smrti. Listiny uvádějí dřívější data.
Podle této plné moci mohla paní Renata Dvořáková jednat za vašeho bratra při převodu domů a pozemků. “ Položil jsem dlaně na stůl. „Ten podpis není jeho. “ „Mám stejné podezření.
Podezření ale není znalecký závěr. “ Ze žlutého spisu vyndala starší dokument. Milanův skutečný podpis byl krátký, tvrdý a sevřený do několika tahů. Ten na plné moci se snažil působit důležitě.
Smyčka, ozdoba, váhavý tlak. Jako když někdo napodobuje pohyb, kterému nerozumí. „Co se s tím dá dělat? “ „Jako soudní komisařka jsem spornost zaznamenala do pozůstalostního spisu a katastrální úřad jsem vyrozuměla o úmrtí i o rozporu v listinách.
Vkladové řízení ale vede katastrální úřad samostatně. Nemohu mu nařídit, aby návrh zamítl. “ „Takže se dům může přepsat na ni. “ „Úřad nejdřív musí posoudit podklady a ještě běží zákonná ochranná lhůta.
To je čas k reakci, ne záruka výsledku. Potřebujete advokáta, který ještě dnes posoudí podání ke katastrálnímu úřadu a další procesní kroky. Já vás mohu poučit o možnostech, ale nesmím se stát vaším právním zástupcem. “ Telefon v kapse jednou zavibroval.
Na displeji svítilo Renata. Doktorka jméno zahlédla, ale nepoložila jedinou otázku. Vypnul jsem zvuk a telefon otočil displejem ke stolu. „A trestní oznámení?
“ „Je možné. Policie však samostatně posoudí, zda existuje podezření na trestný čin. Samotné podání nic nedokazuje a nevyřeší vlastnictví. Jak dlouho to potrvá?
“ „Měsíce, klidně rok, někdy déle. Renata pracuje s nemovitostmi. Právě proto bude znát lhůty a formální postupy. Vy nesmíte zaměnit rychlost za zkratku.
“ Sáhl jsem do kapsy a vytáhl Tomášův dopis. Položil jsem ho před ni. Stručně jsem popsal pokoj na samotě, kazetu a způsob, jakým mi Milan uložil u Karla. Dopis přečetla jednou celý.
Podruhé se vrátila jen k posledním řádkům. „Tento dopis sám o sobě neprokazuje padělání plné moci. Dokládá ale dlouhodobý rodinný konflikt a možný zájem paní Dvořákové ovlivňovat, co se k vám dostane. Originál si nechte.
Kazety zachovejte původní nosič. Nic nestříhejte a nepřemazávejte. “ „Karel už udělal kopii. “ „To je rozumné.
Vaším úkolem je zachovat původ a souvislosti. “ Dopis se vrátil do náprsní kapsy. Když jsem vstal, upozornila mě ještě na průhlednou kapsu vzadu. „Je tam seznam kroků, které je třeba udělat, a kontakty.
Nezačínejte uprostřed. “ „Já nikdy nezačínám uprostřed. “ Podívala se na mě přes brýle. „Před chvílí jste mi popsal, jak jste před dvaceti lety jel za paní Dvořákovou s hotovým rozsudkem.
Tentokrát postupujte v opačném pořadí. “
Venku mrholilo. U Vitary jsem zavolal Karlovi. „Potřebuji tě dnes vidět.
“ „Co se děje? “ „Ne, přes telefon. “ Na okamžik stichl. „Ve čtyři budu v redakci.
“ Plná moc nesla datum z konce října. Než jsem nastartoval, zavolal jsem Karlovi ještě jednou. „Kdy jsi Renatu vezl k Milanovi? “ Na druhém konci zašustil papír.
„Poslední říjnový týden. Proč? “ „Na stejnou dobu je datovaná plná moc. “ Karel neodpověděl hned.
„Milan tehdy skoro nevstával. Vozil jsem mu nákup a přikládal do kamen. Renata tvrdila, že chce pomoct. “ „A tys ji dovezl.
“ „Ano. “ V tom jediném slově nebyla obrana, jen důsledek rozhodnutí, které tehdy vypadalo slušně. „Přivez všechno. Ale po telefonu z toho nedělej rozsudek.
“
Karel byl v redakci sám. Vedle počítače měl starý psací stroj Konsul. „Mluv,“ řekl. Začal jsem sobotním koláčem.
Pokračoval návštěvou u doktorky Pokorné, plnou mocí, návrhem na vklad a podpisem. Karel poslouchal bez přerušení. Když jsem skončil, opřel si hřbety prstů o bradu. „Nejdřív ti řeknu něco, co se ti nebude líbit.
Noviny nejsou soud a já nejsem člověk, kterému můžeš položit na stůl vztek a odnést si rozsudek. “ „To po tobě nechci. “ „Chceš. Jen tomu říkáš pravda.
“ Vytáhl cigaretu ze zásuvky, několikrát ji otočil mezi prsty a nechal ji nezapálenou. „Nemůžu napsat, že Renata padělala podpis, dokud to někdo neprokáže. Zvukovou nahrávku také nemohu prostě zveřejnit. Nejdřív musíme ověřit, jak vznikla, co skutečně dokládá a které nezbytné části lze po právní kontrole použít.
A Renata musí dostat možnost se vyjádřit, i kdybych byl přesvědčený, že bude lhát. Viděl jsi Milanův podpis? “ „Viděl a věřím ti. “ „Jenže pod článkem nebude tvoje víra ani moje.
Bude tam moje jméno. Jestli udělám chybu, právník vydavatele text stáhne, Renata nás zažaluje a všechno, co je na těch papírech skutečně důležité, se utopí v řečech o novinářské pomstě. Můžu připravit dvoustranu. Tomášův dopis, ověřené a právně posouzené části přepisu kazety, kde Renata mluví o něm a o majetku.
Popis návrhu na vklad a skutečnost, že řízení bylo zpochybněno. Bez domněnek o Tomášově smrti, bez urážek, bez jediné věty, kterou bych neuměl doložit. “ „Co jí to udělá? “ „Noviny nikoho neposílají do vězení.
V malém regionu ale realitní zprostředkovatel žije z důvěry. Když lidé uvidí spornou plnou moc k domu umírajícího příbuzného, někteří přestanou volat. Někteří. Nečekej čistý konec.
Část lidí uvěří jí. Část nebude chtít nic vědět a část bude dál zajímat jen levná nemovitost. “ Potom se na mě podíval přímo. „A Matěj to uvidí.
Jestli ne v novinách, někdo mu článek pošle do telefonu. Nechci, aby se o vlastním otci dozvěděl z cizího titulku. “ Natáhl ruku k deskám. „Teď mi ukaž všechno a začneme tím, co lze ověřit.
“ Četl pomalu. Nejdřív poznámku ve výpisu, potom návrh a smlouvu, nakonec plnou moc. U podpisu se zastavil. „Tak to se Milan nepodepisoval.
“ „Řekl jsem to doktorce Pokorné. “ „Ty jsi jeho bratr. Já jsem jeho kamarád. Znalec není ani jeden z nás.
“ Otevřel veřejnou aplikaci nahlížení do katastru nemovitostí. Údaje opisoval znak po znaku, dvakrát se spletl a pokaždé začal celý údaj znovu. Na okraj bloku napsal tři řádky. „Návrh existuje.
Podpis se nám nezdá. Bez znalce nelze tvrdit, kdo jej vytvořil. Tohle je hranice mezi textem a pomluvou. A jestli ji překročím, nepomůžu tobě ani Milanovi.
“ Zvedl pevnou linku. „Komu voláš? “ „Vydavateli. Nechci svolení.
Chci, aby později nemohl říct, že o ničem nevěděl. “ Když se muž na druhém konci ozval, Karel mluvil stručně a Renatino jméno nepoužil. Pop sal rodinný případ, sporný převod, nahrávku a možný veřejný zájem. Po hovoru si promnul kořen nosu.
„Právník se ozve zítra dopoledne. Do té doby nenapíšu ani pracovní verzi. “ „Před chvílí jsi slíbil dvoustranu. “ „Slíbil.
Odvaha ale nenahrazuje přesnost. “ Došel ke kopírce, ale desky nechal ležet přede mnou. „Kopie udělám jen s tvým souhlasem. Originály nechci bez svědka ani držet.
“ „Takže mi nevěříš? “ Zastavil se. „Právě proto, že ti věřím, tě nechci poškodit. “ Ta odpověď mě rozlobila víc než pochybnost.
Potřeboval jsem, aby někdo konečně řekl, že je všechno jasné. Karel mi místo toho ukazoval přesné hranice každého důkazu. „Renata už obvolává notářku, možná i další lidi. Proto musíme být rychlí.
Tak piš. “ „Rychlý, Jardo, ne ukvapený. Napiš jména lidí, kteří mohou potvrdit jednotlivé skutečnosti, ne domněnky. Jen to, co sami viděli nebo slyšeli.
“ Napsal jsem: Ivana Pokorná. Pod ní jsem připsal Karel Sedláček. Tužka se zastavila. „Na článek je kolem toho lidí dost.
Pro ověřenou větu zatím skoro nikdo. Máš nahrávku? “ „Mám hlas, jehož souvislosti musím ověřit. “ „Dopis.
Dopis, jehož původ potřebujeme doložit. Plnou moc. Kýži sporné listiny. “ Po každé jeho odpovědi zůstalo na stole méně, než jsem tam před chvílí položil.
Vztekalo mě to. Kdyby mi však všechno odkýval, neměl bych důvod mu věřit. „Uzávěrka je příští středu večer. Pro příští čtvrteční číslo potřebuji stanovisko právníka, Renatinu reakci a kopie podkladů.
Ty musíš předtím mluvit s Matějem. “ „To je málo času. “ „Ano. Když Renata neodpoví, uvedu, že možnost dostala.
“ „A když bude vyhrožovat? “ Karlovi se pohnul jeden koutek úst. „Každou výhrůžku uložíme a budeme ještě přesnější. “ Karel vzal nezapálenou cigaretu a zlomil ji mezi prsty.
Tabák se vysypal na blok. Karel sebral tabák hranou papíru. „Takhle končí věci, které člověk udělá rychle a bez podložky. Pak to někdo hodinu vybírá ze spár.
Začneme znovu. Co přesně víš a co sis doplnil? “ Odpovídal jsem téměř hodinu. Když skončil s otázkami, smetl zbytky tabáku do koše.
„Právní cesta musí pokračovat bez ohledu na článek. Podání v řízení o povolení vkladu, případné trestní oznámení, znalecké zkoumání. Noviny nic z toho nenahradí. “ „Vím.
Proč je tedy potřebuješ? “ Podíval jsem se na starý Konsul a jeho ohlazené klávesy. Nemyslel jsem na Renatu, myslel jsem na syna, který mi dokázal napsat dopis. Za dvacet let jsem mu neodpověděl ani jedinou větou.
„Protože soud může potřebovat rok a já už rok mlčet nebudu. “ Karel přikývl bez obřadného gesta. Jen jako člověk, který slyšel rozhodnutí a rozumí ceně. „Milan někdy mluvil o Tomášově deníku?
“ zeptal jsem se. „Jednou řekl, že je v pokoji. Nikdy mi ho neukázal. “ „V pátek se pro něj vrátím, vezmu i další dopisy a školní sešity.
Tobě dám kopie. Originály necháš u sebe. “ „Ano. “ „Potom potřebuji dva dny.
“ „Dostaneš je. “ U dveří jsem se zastavil. „Matějovi to povím já, ne z novin. “ „Správně.
Jen po něm nechci, aby hned věděl, co si má myslet. Ty jsi na pravdu čekal dvacet let. Jemu ji naložíš během jedné hodiny. “
Telefon zazvonil, než jsem odemkl auto.
Na displeji svítilo Matěj. „Dědo, jak se máš? “ Ozval se Matěj. Hlas měl unavený a opatrný.
„Co potřebuješ? “ „Máma chtěla, abych zavolal. Prý máš podepsat nějaký papír kvůli usedlosti. Ona ti to vysvětlí.
Mohl bys se po víkendu zastavit? “ Opřel jsem dlaň o střechu auta. „Ty jsi ten papír četl? “ „Ne.
A víš, co na něm je? “ „Máma říká, že je to formalita. “ Po chvíli dodal. „Ona tak říká skoro všemu.
“ „Máš v sobotu dopoledne čas? “ „Mám. Proč? “ „Přijeď ke mně.
“ „K mámě? “ „Ne, ke mně. Co se děje, dědo? “ „Pojedeme na samotu.
Chci ti ukázat něco po tvém otci. “ Televize v pozadí dál mluvila. „Zníš divně,“ řekl nakonec. „V sobotu před desátou.
Pojedeme vytarou. “ „Ano. “ Další krátké ticho. „Dobře.
“
Na samotu jsem se vrátil v pátek ráno. Věra mi připravila termosku čaje a dva krajíce chleba se sýrem. Zabalila je do papíru přesně tak, jak kdysi chystala svačiny Tomášovi. „Přijeď ještě za světla.
“ „Pokusím se. “ „To není odpověď. “ „Lepší nemám. “ Podala mi termosku.
V očích neměla paniku. Kontrolovala jen, jestli se ještě držím rovně. Na dvoře bylo stejné ticho jako při první návštěvě. Zámek už vzdoroval méně.
Kocour vyšel zpod verandy, krátce si mě prohlédl a odešel za roh. Milanovu ložnici jsem minul bez zastavení. U modrých dveří jsem se nadechl a otevřel. Tomášův pokoj se nepohnul ani o centimetr.
Sedl jsem si na postel. Deník jsem našel ve spodní zásuvce pod učebnicemi. Tlustý linkovaný sešit měl hnědou obálku posetou kruhy od hrnků. Otevřel jsem ho uprostřed.
Tomášovo písmo se nedalo zaměnit. „Zkoušel jsem se znovu dovolat tátovi. Podle Renaty byl ve službě. Bylo sedm večer.
Jakou službu by měl v sedm večer? Je to divné. “ Na další straně stálo: „Renata mi říká, ať nevolám tak často. Táta je prý zaneprázdněný a má vlastní život.
A co jsem já? “ O několik listů dál popsal hádku. Chtěl jet o víkendu za námi. Renata rozhodla, že pojedou k její matce.
Když řekl, že by to Věra pochopila, nabídla se, že zavolá mně. Tomáš ji slyšel z kuchyně. „Pane Havlíčku, Tomáš si to rozmyslel. Nepřijede.
Musí se učit na zkoušku. “ Zkoušku měl už za sebou. Renata to věděla. Začal jsem od první stránky.
Deník se v ruce otevíral na určitých místech sám. Hřbet byl povolený tam, kam se Tomáš vracel nejčastěji. Při čtení jsem si začal všímat i toho, co nezapsal. Nikde nenapsal, že Renatu nenávidí.
Nikde si nepřál, aby se jí něco stalo. Stále hledal vysvětlení, ve kterém by její jednání mohlo být omylem, strachem nebo špatným dnem. V každém zápisu jí dával další možnost. To mě zasáhlo víc než nadávka.
Tomáš nebyl slepý, jen dlouho odmítal připustit, že člověk, kterého miloval, může přesně vědět, co dělá. Na začátku mu bylo dvacet. Zapsal svatbu spolužáka, na kterou šel s Renatou. Renata se opila.
Cestou domů mu vyčetla, že vydělává málo. Ráno tvrdila, že si nic nepamatuje. Potom následovaly peníze, návštěvy, opravy auta a hovory, o nichž jsme se nikdy nedozvěděli. Jedna věta se opakovala.
„Musím zavolat tátovi sám. “ Poprvé za ní nebylo nic. Podruhé jen přeškrtnutý řádek. Potřetí pokračovala.
„Renata schovala telefonní šňůru. Tvrdí, že je rozbitá. Když šla do obchodu, našel jsem ji v zásuvce pod ubrusy. “ Na dalším listu zůstala mezi řádky kulatá zaschlá skvrna.
„Renata tvrdí, že proti ní rodiče něco mají. Když se ptám, co proti ní mají, řekne, že jsem slepý. Máma prý nechce, abychom přijeli bez ohlášení. To by máma neřekla, nebo ano.
“ Pod zápisem bylo několik otazníků. Každý měl jiný oblouk, ale tečka ležela vždycky přesně pod ním. Když byl Tomáš malý, stejným způsobem označoval matematické příklady, kterým nerozuměl. Otočil jsem stránku.
„Přišla výplata. Renata ji chtěla celou na nájem a jídlo. Když jsem řekl, že pošlu něco rodičům za opravu auta, smála se. Prý ode mě nic nechtějí.
Prý jsou rádi, že mají klid. Nevím, odkud to ví. “ Jinou propiskou byl připsaný krátký záznam. „Volal Milan.
Renata mu řekla, že spím. Nespal jsem. Stál jsem na chodbě. Po zavěšení tvrdila, že se Milan spletl v čísle.
“ Tomáš už nic nepřidal. Nebylo co. Okraj papíru byl měkčí než jinde, ošoupaný častým otvíráním. Dál byla nalepená autobusová jízdenka.
Inkoust se téměř ztratil. „Dojel jsem až na nádraží. Renata za mnou přišla. Nevím, jak zjistila, kdy jedu.
Rozplakala se před lidmi. Řekla, že když odjedu, už Matěje neuvidím. “ Matěj byl tehdy malý. Díval jsem se na bledou jízdenku a viděl Tomáše na nástupišti.
Jedna ruka na tašce, druhá v kapse, před ním autobus, za ním žena, která nepotřebovala sílu. Stačilo vyslovit jméno dítěte. Přesně věděla, kam sáhnout. V další části deníku se změnilo písmo.
Řádky byly rovnější, věty kratší. Tomáš zřejmě začal šetřit nejen slova, ale i čas. „Renata chtěla vědět, kde mám uložený občanský průkaz. Potřebovala ho prý kvůli smlouvě na telefon.
Nedal jí ho. Celý večer se mnou nemluvila. Následující den byla zase milá. Uvařila večeři, ptala se na mě a navrhla, že bychom se mohli všichni navštívit.
“ Tomáš připsal: „Nevěřím jí. Je hrozné napsat něco takového o vlastní ženě. Ještě horší je nenapsat to nikam. “ Musel jsem vstát.
Přešel jsem k oknu a odhrnul záclonu. Tomáš nepsal pro budoucího nálezce. Nečekal, že sešit jednou otevřu. Já potřeboval místo, kde se skutečnost nezmění jen proto, že mu ji doma někdo každý den vykládá jinak.
Na dalších stranách se opakovaly krátké věty. „Táta nevolal, Milan se neozval, máma mlčí. “ A vždycky pod nimi vysvětlení. „Renata říká, že volali, když jsem nebyl doma.
Renata říká, že jsem je zklamal. Renata říká, že se nemám ponižovat. “ Její jméno se postupně přestalo podobat jménu. Stalo se překážkou vsunutou mezi dva lidi pokaždé, když se chtěli slyšet.
Pak se deník změnil. Tomáš potkal muže z mé bývalé práce. Ten se divil, proč se doma tak dlouho neukázal. Tomáš mu odpověděl, že na něj nemám čas.
Muž se prý zatvářil zvláštně. Řekl, že o synovi mluvím při každém setkání. Tomáš pod to zatlačil propisku tak silně, že rýha prošla dalšími dvěma listy. „Kdo tedy lže?
“ Na následující stránce už znal aspoň část odpovědi. Poslední popsaný list měl datum týden před jeho smrtí. „Konečně jsem mluvil s tátou. Zavolal jsem z telefonu paní Marie odvedle, když jsem jí nesl nákup.
Táta to vzal hned, mluvil potichu. Řekl, že na mě dva roky čeká. Rozbrečel jsem se. V sobotu přijedu sám bez Renaty.
Povím mu o penězích a také o tom, že se chystám od Renaty odejít. Renata se to nesmí dozvědět. Ve středu bude u své matky na chalupě. Budu mít čas sbalit věci a odvézt je ke kamarádovi.
“ Zatím už byly jen prázdné listy. Tomáš v sobotu nepřijel. Ve středu jel na chalupu Renatiny matky. Zavolala mu, aby přijel pomoct se dřevem.
Na dvoře se sesunula špatně narovnaná hromada polen. Zůstal pod ní sám. Tehdejší šetření dospělo k závěru, že sesuv nikdo cizí nezavinil. Dvacet let jsem se vracel ke dvěma slovům.
Nikdo cizí. Deník neříkal, kdo pohnul poleny. Ukazoval však všechno, co nehodě předcházelo. Dva roky oddělování, přebírání telefonů, převracení vzkazů a nakonec telefonát na chalupu.
Právě ve chvíli, kdy se Tomáš rozhodl odejít. Neměl jsem důkaz, že Renata shodila dřevo, a nesměl jsem si takový důkaz vyrobit ze vzteku. To by ze mě udělalo jen dalšího člověka, který ohýbá skutečnost podle toho, co potřebuje. Věděl jsem však, že ho znovu přitáhla k sobě právě ve středu, kdy si chtěl sbalit věci.
Celé roky jsem vinil sebe. Měl jsem vyrazit dveře, najít ho a přivést domů. Teď jsem držel jeho vlastní zápis. Nezavrhl mě, nezapomněl.
Chtěl přijet v sobotu. Stejně jako já čekal, že ještě bude čas. Seděl jsem na jeho posteli, deník na kolenou, dopis v náprsní kapse. Potom jsem začal balit.
Deník šel do pevné látkové tašky. Přidal jsem školní sešity, několik dopisů svázaných provázkem a fotografie chráněné tvrdými deskami. Bundu jsem nechal na židli, plakát na zdi, kalendář jsem neotočil. Nebyl jsem v archivu, byl jsem v pokoji svého syna a Matěj ho měl vidět tak, jak jej Milan dvě desetiletí chránil.
Dům jsem zamkl, klíč jsem uložil do pravé kapsy bundy. Z auta jsem zavolal Karlovi: „Mám deník a další věci, dopisy a sešity. Zítra ti přivezu kopie. Originály zůstanou u tebe.
“ „To už jsem pochopil. “ Karel chvíli mlčel. „Jardo. “ „Ano.
“ „V sobotu přijedu taky. Tentokrát ne jako novinář, kvůli Matějovi. “ „Počítám s tebou. “ Cesta zpátky k Jihlavě uběhla rychleji.
Možná se jede jinak, když člověk konečně veze něco, co může položit před ostatní, místo aby to nosil jen v sobě. Představoval jsem si Matěje na sedadle vedle mě. Poprvé pojede do domu, kam ho matka nikdy nevzala. Vstoupí do pokoje svého otce, uslyší hlasy lidí, které si skoro nepamatuje, a během jednoho dopoledne přijde o verzi vlastního života.
Tu pravdu jsem chtěl. Netušil jsem, zda ji chce i on. Matějovi jsem večer zavolal sám. „Zítra přijď.
Pojedeme na usedlost. “ „Zítra? Říkal jsi v sobotu. “ „Zítra je sobota.
“ Chvíli trvalo, než si to srovnal. „Mám úplně pomíchané dny. Jsou tam věci po tvém otci. Pokoj, sešity a nahrávka.
“ Nádech. Odpověď nepřišla. „U Milana jsi nikdy nebyl. Je čas, abys to místo viděl.
“ „Pojede i máma? “ „Ne, tohle bude mezi námi. “ Řekl jsem to bez důrazu. Matěj po delší pauze souhlasil.
Sobotní obloha visela nízko a šedě. Matěje jsem vyzvedl krátce před desátou. Vyšel v černé bundě, hubený a lehce nahrbený. V autě sotva pozdravil a hned se obrátil k oknu.
Nechal jsem ticho mezi námi. „Proč mě tam vlastně vezeš? “ zeptal se asi po dvaceti minutách. „Protože některé věci musíš vidět na místě.
“ Vydechl nosem. Když jsme vyjeli na dvůr, zrzavý kocour seděl na špalku jako strážce. Matěj vystoupil a zvíře k němu bez váhání přišlo. Otřelo se mu o botu.
Matěj si dřepl a pohladil ho mezi ušima. V kapse mu zavibroval telefon. Na okamžik se na displeji ukázalo „máma“. Matěj hovor ztišil a telefon schoval.
„Volá už podruhé. “ „Víš, že jsi se mnou? “ „Ne. “ Kocour se mu znovu otřel o ruku, jako by na odpověď nečekal.
„Patřil Milanovi? “ „Spíš Milan patřil jemu. “ Jakmile jsem odemkl, ozvala se mezi stromy Karlova Felicie. V kuchyni přinesl ze stodoly suché třísky a několik polen.
Zatímco se oheň rozhoříval, postavil jsem na stůl tři hrnky a konvici. Karel Matějovi jen krátce podal ruku, nevyptával se a nepokoušel se připravit ho na něco, na co se připravit nedalo. Vedl jsem vnuka chodbou. U modrých dveří jsem položil dlaň na kliku.
Mohl jsem přednést několik správných vět o rodině, o tom, že první verze nebývá vždy pravdivá, o letech, která se nedají vrátit. Místo toho jsem otevřel a ustoupil. „Jdi dovnitř. “ Matěj zůstal stát těsně za prahem.
Tomášova bunda visela přes židli. U stěny byla opřená kytara. Na stole ležely sešity, ořezaná tužka a kovový penál. Plakáty vybledly a kalendář zůstal otevřený na březnu toho roku.
Nebyl to památník, byl to pokoj člověka, který si odskočil a měl se vrátit. Matějova záda ztuhla způsobem, který jsem znal od Tomáše. Nešlo o podobu obličeje, ale o okamžik, kdy se člověk bojí udělat další krok. „Tohle bylo všechno jeho?
“ „Ano. “ „Proč to vypadá, že právě odešel? “ „Milan tu nic nezměnil a nic nenechal odnést. “ Matěj se konečně otočil.
„Chodil sem Milan často? “ „Často. Zřejmě pokaždé, když mohl. “ „Jak to víš?
“ Ukázal jsem mu hadřík v koši, novější knot v lampě a čistou stopu na parapetu. Matěj přišel k polici a prstem obkreslil místo kolem modelu letadla, kde nebyl prach. „Máma o tomhle pokoji věděla. “ „Nevím.
Nikdy mě sem nevzala. “ „To vím. Možná se bála, co tu najdu. “ „Možná.
Ale tohle je další věc, kterou zatím jen předpokládáme. “ Podíval se na mě podrážděně. „Ty ji pořád chráníš? “ „Ne, chráníme pravdu předtím, abychom z ní udělali další lež.
“ Matěj sklopil oči. Vzal do ruky kovový penál a opatrně jej otevřel. Uvnitř byly dvě krátké tužky, kružítko a malá guma stvrdlá věkem. Na víčku bylo vyškrábané písmeno T.
„To udělal táta? “ „Ano. Ve škole si značil všechno, protože věčně ztrácel věci. “ Matěj se pousmál.
„Já taky. “ Poprvé v pokoji zaznělo něco, co nebylo spojeno s důkazem nebo vinou, jen drobná podobnost mezi otcem a synem. Matěj penál zavřel a položil přesně tam, kde byl. „Celých dvacet let.
“ „Ano. “ Přešel ke stolu. Prstem se dotkl horního sešitu, ale neotevřel jej. Potom se podíval na kytaru.
„Nepamatuju si ho, ani hlas. “ „Byl jsi malý. “ „Máma tvrdila, že nás opustil, že byl nespolehlivý a o mě nestál. “
Z vnitřní kapsy své bundy jsem vytáhl papírový obal s pracovní kopií kazety a podal jej Karlovi.
Originál zůstal doma v zamčené zásuvce. Karel přinesl krabici s magnetofonem a před vložením zkontroloval štítek, na který v redakci napsal „pracovní kopie“. Stiskl jsem přehrávání. Po šumu se ozval Milan.
Matěj s sebou trhl a podíval se na mě. „Poslouchej,“ řekl jsem. Bratrův hlas byl chraplavý. Říkal, že měl Tomáše rád, že se syn snažil dostat ke mně a chtěl přijet, zatímco Renata přebírala hovory a měnila vzkazy.
Milan se neobhajoval, pokládal jednotlivé věci na místo, kam patřily. Pak Karel pustil druhou stranu. V Tomášově pokoji zazněla mladší Renata. To on byl stejný jako dnes.
Měkký, pobavený a jistý, že ho neslyší nikdo důležitý. „Tomáš si myslí, že ho miluju. Chudák hlupák. Byt jeho rodičů má vyšší hodnotu než celý náš majetek dohromady.
“ Matěj seděl zpříma. Obě ruce položil na kolena a upřeně sledoval pruh tapety odchlípený v rohu. Z pásky se dál ozýval Renatin hlas. Mluvila o starších lidech, kteří podepíšou téměř cokoli, když jim člověk správně vysvětlí, že pomáhají rodině.
Zmínila peníze, byt i dům u lesa. Matěj při slově rodina sevřel kolena tak pevně, až mu zbělely klouby. Karel ztlumil hlasitost. Matěj se nepohnul, jen pravá ruka se pomalu sevřela.
Páska doběhla a několik vteřin se ozývalo prázdné šustění. Vypnul jsem přístroj. Ticho po nahrávce bylo horší než její obsah. V kamnech za stěnou prasklo dřevo.
„Stačí,“ řekl Matěj. „Už je vypnuto. “ Vstal tak prudce, že židle narazila do stolu. Neupadla, jen se posunula.
Matěj prošel kolem nás a otevřel venkovní dveře. Nevyběhl do lesa. Sedl si na zápraží. Nechal jsem ho několik minut samotného.
Karel mezitím vyndal kazetu, vrátil ji do obalu a podal mi ji. Zasunul jsem ji zpátky do vnitřní kapsy. „Jdi,“ řekl mi. Venku zesílil vítr.
Matěj seděl na kraji schodu s rukama mezi koleny. Kocour se mu otíral o lýtko a čekal. Posadil jsem se vedle něj. Neobjal jsem ho.
Jen jsem tam byl. Dlouho jsme mlčeli. „Celý život jsem si myslel, že táta byl cizí člověk,“ řekl nakonec. „Vím, že nás nechtěl.
“ „Vím. “ „Proč jsi nic neřekl ty? “ V jeho hlase nebyla výčitka. Proto otázka bolela víc.
„Protože jsem věřil stejné lži. Myslel jsem, že odešel ode mě a zavrhl mě. “ Matěj ostře vydechl. „To je odporné.
“ Nevěděl jsem, koho tím myslí. Matku, mě, sebe nebo celý příběh. Kocour mu položil tlapy na stehno. Matěj ho automaticky zvedl na klín.
Zvíře se stočilo a zavřelo oči. „Psal mi někdy táta? “ „Nevím. Nic ti nepřišlo.
“ „Nic. Mohla to máma schovat. “ „Mohla, ale nemůžeme jí připsat něco, pro co nemáme důkaz. “ Bylo vidět, že ho odpověď neuspokojila.
Přesto přikývl. „Proč to Milan všechno uchovával? “ Díval jsem se na blátivou cestu. „Možná čekal, až přijedu sám.
“ „A tys nepřijel? “ „Ne. “ Jedno slovo zůstalo mezi námi. Nedalo se zakrýt výmluvou.
Po chvíli Matěj promluvil znovu. „Mohl bych příští týden přijet k vám? “ „Kdykoli. Ne kvůli článku, jen k vám.
Dveře jsou otevřené. “ Kývl k domu. „A ten pokoj nech tak. “ „Nezmíním ho.
“ „Ani bundu. “ „Ani bundu. “ Seděli jsme, dokud nezačalo ubývat světla. Karel přikládal do kamen a občas prošel chodbou.
Nešel za námi. Karel uměl být přítomný tím, že nám nechal prostor. Byla to vzácnější pomoc než správná věta. Cestou zpátky Matěj téměř nepromluvil.
Před domem otevřel dveře, ale nevystoupil hned. „Máma bude chtít vědět, kde jsem byl. “ „Můžeš jí říct pravdu. “ „A když jí dnes říct nechci?
“ „Jsi dospělý. Nemusíš odpovídat okamžitě na každou otázku. “ Držel dveře a díval se na chodník. „Ty jí zavoláš?
“ „Až bude správná chvíle,“ odpověděl jsem. Matěj přikývl, zavřel dveře vytary a odešel do domu. Regionální týdeník vyšel následující čtvrtek. Koupil jsem si výtisk v trafice u autobusového nádraží.
Noviny jsem rozevřel na kapotě Vitary. Karel dostal uprostřed čísla dvě strany. Nad článkem byl střídmý titulek „O samotě, na kterou se čekalo 20 let“. Vedle textu stála Milanova fotografie před domem a detail Tomášovy kytary v zachovaném pokoji.
Jména ukryl za iniciály. Zvukový záznam nezveřejnil. Z přepisu i dopisu použil jen úzké části, které dokázal ověřit a které prošly právní kontrolou. U Renatina vyjádření jsem se zastavil.
Prostřednictvím advokáta tvrdila, že listiny jsou pravé a rodinná obvinění odmítá. Karel její stanovisko zkráceně uvedl, přidal časovou osu a údaje z veřejných podkladů. Našel odstavec o plné moci. Stálo v něm pouze to, že její pravost byla zpochybněna v pozůstalostním řízení i v řízení o povolení vkladu.
Karel netvrdil, že podpis padělala Renata. Netvrdil ani, že zavinila Tomášovu smrt. Právě ty dvě věty, které odmítl napsat, držely celý text pohromadě. Věra je doma přečetla dvakrát.
Potom noviny složila podél původních ohybů a položila je na lednici. „Tak je to venku,“ řekla. Telefon zazvonil odpoledne. Doktorka Pokorná se nepouštěla do úvodu.
„Článek nemění právní stav, pane Havlíčku. “ „To vím. “ „Paní Dvořáková prostřednictvím advokáta trvá na pravosti listin a tvrdí, že převod byl sjednán ještě za Milanova života. Její vyjádření jsem založila do spisu.
Katastrální úřad vede vlastní řízení a v pozůstalosti zůstávají nemovitosti sporné. “ „Takže jsme pořád na začátku. “ „Ne. Na začátku jste neměl zachované podklady a neuměl jste oddělit podezření od prokázané skutečnosti.
Teď je máte. Výsledek vám ale stále nikdo nesmí slíbit. Ani článek. Veřejnost není znalecký posudek, ani rozsudek.
“ Pak dodala, že originály musí zůstat chráněné a že další postup se bude měřit v měsících, ne v titulcích. Když zavěsila, Věra noviny z lednice nesundala. „Ještě není konec,“ řekl jsem. „Není.
“ Podívala se ke dveřím. „A ona přijde. “
Přišla večer pěšky od zastávky. Kabát měla rozepnutý, vlasy mokré od mrholení, bez kabelky, bez čepice a tentokrát bez koláče.
V ruce svírala přeložené noviny. Otevřel jsem. „Pane Havlíčku. “ Poprvé za dvacet let jsem jí neslyšel vyslovit to oslovení nejistě.
„Můžeš do předsíně dál? “ „Ne. “ Udělala jeden krok. Dveře jsem nechal pootevřené.
Věra stála v kuchyni, loket opřený o zárubeň. Nešla ke mně. Věděla, že ten rozhovor musím vést sám, a zároveň nechtěla, abych zůstal úplně sám. „Co jste to udělal?
“ řekla Renata příliš hlasitě. Noviny v její ruce zapraskaly. „Lidé se mi vyhýbají. Dva klienti dnes zrušili schůzky.
Sousedka mě na ulici nepozdravila a Matěj se mnou odmítá mluvit. Tohle jste chtěl? Poštvat proti mně celé město a zničit mi práci? “ Neodpověděl jsem.
„Ta nahrávka je sestříhaná. Dopis jste mohli vyrobit. Podám žalobu na vás i na Sedláčka. Mám právníka a znám lidi, o kterých nemáte ani ponětí.
“ Uhodila složenými novinami do dlaně. Mlčel jsem dál. Dřív bych její útok přerušil první větou, která by bolela. Po dvaceti letech jsem konečně dokázal nechat ticho pracovat za mě.
Renata sevřela papír. „Jste starý člověk. Vůbec netušíte, do čeho jste se pustil. Matěj se ke mně vrátí.
Jsem jeho matka. Jeden článek to nevymaže. “ „Nic vymazat nechci. “ „Tak co tedy chcete?
“ „Abych už mlčením nepomáhal nikomu přepisovat cizí život. “ Na okamžik ztratila odpověď. Pak se jí pohnul koutek úst, oči však zůstaly nehybné. „Stejně nakonec zůstanete sám.
“ Na háčku vedle dveří visela moje bunda. Pod ní na menším háčku byl kroužek se dvěma klíči. Patřily k bytu, kde Renata žila s Matějem. Tomáš na ni byt kdysi převedl darovací smlouvou, protože mu vysvětlila, že tak bude rodina chráněná, kdyby se mu něco stalo.
Náhradní klíče zůstaly u nás. Zaléval jsem květiny. Kontroloval topení, když odjížděli. Dvacet let visely v předsíni pro všechny případy.
Sundal jsem kroužek z háčku a natáhl k ní ruku. „Vezmi si je. “ Dlaň neotevřela. Položil jsem kroužek do ohybu novin, které svírala před sebou.
„Neponižuju tě. Jen už nebudu mlčet místo tebe. “ „Vy odejděte. “ Zavřel jsem dveře.
Renata ještě chvíli stála na chodbě. Něco řekla přes dřevo. Nerozeznal jsem, jestli mě nazvala hlupákem nebo otcem. Pak její kroky sestoupily po schodech.
K oknu jsem nešel. Zamkl jsem oba zámky. Ruce se mi netřásly, což mě překvapilo víc než celý rozhovor. Tolikrát jsem si představoval, co ucítím, až jednou promluvím.
Vztek, úlevu, možná strach. Nepřišlo nic z toho. Čekal jsem úlevu nebo třes. Místo toho jsem poprvé slyšel náš byt bez Renatina hlasu za dveřmi.
Věra vyšla z kuchyně. Tvář měla klidnou. „Udělám čaj. “ „Dobře.
“ Sedli jsme si ke stolu. Noviny ležely mezi námi a z fotografie se na mě díval Milan. Na snímku vypadal jako člověk, který už nic neskrývá. „Možná nemlčel jen kvůli sobě,“ řekl jsem.
„Možná mlčel i za mě. “ „Byl to tvůj bratr,“ odpověděla Věra. „A já se na něj dvacet let zlobil. “ „Tak už nemusíš.
“
Matěj se první tři dny neozval. Čtvrtý zavolal Věře. Řekl, že matka po něm pořád chce vysvětlení, co slyšel, a že se jí nedokáže dívat do očí. Věra mu neřekla, koho má milovat nebo odsoudit.
Zeptala se jen, zda jedl. Když odpověděl, že ne, popsala mu, co je v lednici, jako by šlo o jediný problém, který se ten večer dá bezpečně vyřešit. Matěj jí potom řekl, že se bojí vrátit domů. „Bojíš se jí?
“ zeptala se Věra. „Nevím. Spíš toho, co řekne. Umí člověku vysvětlit, že si špatně pamatuje vlastní den.
“ Věra chvíli mlčela. „Tak si dnes nic nevysvětlujte. Ona nepřestane. Ty můžeš přestat poslouchat.
“ Matěj se zeptal, zda to není zbabělost. „Když tě někdo neposlouchá a jen tě tlačí do kouta, můžeš odejít. Zbabělost by byla nechat ho rozhodnout, co sis prožil. “ Neříkala to jako radu z knihy.
Věděla, o čem mluví. Dvacet let žila se mnou, mužem, který se uměl uzavřít tak pevně, že každá otázka narazila na zeď. Když hovor skončil, položila telefon vedle sebe a dlouho seděla bez pohybu. Stál jsem v chodbě a slyšel všechno.
Nešel jsem za ní. Až po chvíli se ozvalo: „Jardo, dej vařit vodu. “ Zvedli jsme se oba. Napustil jsem vodu.
Věra připravila hrnky. Několik minut jsme řešili jen čaj. Právě tolik času jsme potřebovali, abychom Matějův telefonát unesli bez další chytré věty. Za dva dny zazvonil u dveří.
Měl dvě sportovní tašky a krabici knih. „Máma odjela na pár dní pryč, prý pracovně. Mohl bych zatím zůstat tady, jestli vám to nevadí. “ „Nevadí,“ řekla Věra.
Krabici mu vzala z ruky dřív, než ji stačil postavit na zem, a rovnou se zeptala, zda má v taškách něco, co patří do lednice. První pracovní ráno rozložil Matěj na kuchyňském stole jízdní řády a poznámky ze studijního oddělení. Dvakrát telefonoval vyučujícím. Jednou mu řekli, že bez osobní účasti zápočet nedostane.
Přepsal si proto dny, kdy musí do školy, a ostatní domluvil individuálně. Z Jihlavy pak dojížděl jen tehdy, když to bylo nutné. Matku o svolení nežádal a ode mě nechtěl peníze ani odvoz. Rozhodnutí zůstat u nás tak dostalo první obyčejný důsledek.
Dřívější vstávání, přestupy a večerní návraty. Dostal malý pokoj pro návštěvy. Večer se dával s Věrou v kuchyni. Jedl vývar, chleba s máslem nebo zapečené brambory.
Někdy utřel nádobí. Se mnou mluvil málo, ale přestal se na mě dívat jako na někoho cizího. Jednou se objevil ve dveřích obýváku. „Můžu si půjčit jeden tátův sešit?
“ „Vyber si. “ „Vrátím ho. “ „Vím. “ Vzal nejtenčí, četl v noci a pod dveřmi jeho pokoje bývalo dlouho po půlnoci světlo.
O Renatě se ve městě mluvilo přibližně dva týdny. Potom lidé znovu začali řešit vlastní životy. Podle jedné verze odešla do Brna a nastoupila do jiné realitní kanceláře. Podle jiné se přihlásila na rekvalifikaci a chtěla obor opustit.
Nevím, co byla pravda. Poprvé jsem neměl potřebu ji hledat. Zpočátku jsem v Matějovi hledal Renatu, její oči, pohyb ruky, lžící, drobná gesta. Několikrát jsem se na něj zadíval tak dlouho, až si toho všiml.
Postupně jsem přestal porovnávat jeho gesta s Renatinými. Jednou se u snídaně zasmál s plnou pusou přesně jako Tomáš. A já už v tom nehledal důkaz ničeho. Matěj seděl naproti mně.
Můj vnuk. Ne pokračování sporu mezi dospělými. Dva týdny po vydání článku jsem na samotu poprvé vzal Věru. Zastavil jsem mezi kamennými sloupky.
Vystoupila a dlouho si dům prohlížela. „Je větší, než jsem si představovala. “ „Pořád je to chalupa. Jen ji stavěli poctivě.
“ Kocour nám přišel naproti, obešel mě a otřel se rovnou o Věřinu botu. „Tak ty jsi tady všechno hlídal,“ řekla mu. Karel přijel chvíli po nás a přivezl jablečný koláč od své ženy. Položil ho na stůl a zeptal se, zda máme nůž.
Nikdo nezkoumal, co tím přinesl za vzkaz. Nakrájeli jsme ho a snědli. Seděli jsme v kuchyni a mluvili o věcech, které vracejí člověka k běžnému dni. Plot na severní straně se nakláněl.
Na jaře bude potřeba zavolat pokrývače. Na půdě zůstaly Milanovy svázané ročníky novin. Karel odjel před setměním. S Věrou jsme přešli do Tomášova pokoje.
Na stůl jsem postavil magnetofon. Vedle něj položil originální kazetu a dopis, který jsem několik týdnů nosil u hrudi. Hrany papíru změkly. Dlaní jsem opatrně vyrovnal starý ohyb.
Klíč od domu jsem vytáhl z kapsy a položil vedle kazety. Poprvé od notářské kanceláře jsem ho nechal na stole a neměl potřebu ho hned znovu schovat do kapsy nebo zásuvky. Věra se posadila na postel. Zůstal jsem na židli.
Venku ubývalo světla. Vítr občas narazil do okenice a kocour se položil k mým nohám. Kazetu jsem přetočil téměř na konec. Na tom místě Milan nahrával pozdě v noci, už unavený a tišší.
Stiskl jsem tlačítko. Po šumu přišel jeho hlas. „Jardo, asi už mluvím páté přes devět. Je pozdě.
Nezlob se. Chtěl jsem říct jen jednu věc. Tvůj syn tě nezavrhl. Měl tě rád.
Já jsem to věděl. “ Dlouhá pauza. Pak už skoro šeptem. „Promiň, že jsem mlčel.
“ Páska ještě několik vteřin běžela. Suché cvaknutí ukončilo záznam. Vypnul jsem magnetofon. Věra měla ruce složené v klíně.
Neplakala. Dívala se na dopis a po chvíli na něj položila dlaň. Kocour předl. Vítr se opíral do okenice.
Za lesem zaštěkal pes. Zůstal jsem sedět. Poprvé po dvaceti letech už ve mně nebyla žádná věta, kterou bych musel dokončit.
