Lenka stála za béžovým paravánem a svírala kytici chryzantém a krémových růží. Do začátku oslavy zbývaly skoro dvě hodiny. Pak uslyšela dva mužské hlasy. Jeden patřil moderátorovi, druhý poznala okamžitě.
Radek. „Až začnou tleskat, podepíše,“ řekl Radek tiše, ale ne něžně. „Nechci rozjet scénu před plným sálem. Lenka žádnou scénu neudělá.
Celý život hlídá, aby o ní nikdo neřekl, že je zlá nebo nevděčná. Před rodinou proti mně nepůjde. “
Lenka se nepohnula. V úzké mezeře mezi díly paravánu viděla kus Radkova saka a moderátorovu ruku s kartičkami.
„Co bude podepisovat? “ zeptal se moderátor. „Oznámíš, že mi manželka dává nejdražší dárek. Vstup do firmy, rodinný podnik, společná budoucnost.
Udělá ze mě společníka v kadeřnictví. “
Lenka sevřela stonky růží tak silně, že jí trn probodl obal a zatlačil do prstu. Ruku ale nepovolila. Za paravánem Radek pokračoval.
Ve složce je prý smlouva o budoucím převodu poloviny obchodního podílu, plná moc pro jednání s bankou a zmocnění pro jednání s pronajímatelem provozovny. Právník to sepsal tak, aby se dalo pokračovat. V pondělí zařídí zbytek. Hlavní je první podpis a svědci kolem stolu.
Lenka si poprvé připustila, že člověk, který listiny připravil, už nejspíš viděl její jméno, i když ona neviděla jedinou stránku. Srdce jí bušilo, ale stála nehybně, s vyschlými ústy. „Vaše rodina ví, co chystáte? “ zeptal se moderátor.
„Máma roznesla, že přijde velké překvapení. Milada čeká něco dojemného. Kdyby se Lenka začala cukat, vlastní příbuzní jí vysvětlí, jak vypadá manželka, která manželovi ke čtyřicátinám nedopřeje ani půl firmy. “
Radek se odmlčel a pak dodal: „Patnáct let poslouchám, že bydlím v jejím bytě a že firma je její.
Dnes konečně uvidí, kdo má v té rodině slovo. “
Lenka přestala vnímat trn v prstu. Místo paravánu viděla dveře do dvou tmavých místností na Březinkách. Bylo to před patnácti lety.
Růžové tapety na stěnách, kbelík pod prasklinou ve stropě. Libuše Kadlecová přešlápla prach, rozhlédla se a řekla: „Pošlu vám sem ženské z domu. “ Za dva dny přivedla pět sousedek najednou. Čekaly na chodbě, protože uvnitř nebylo dost židlí.
Kávu pily z hrnků, které si Lenka přinesla z domova. Kadeřnictví U Lípy nebylo rodinné dědictví ani Radkův nerealizovaný plán. Byly to dvě místnosti v přízemí panelového domu, o které nikdo jiný nestál. Nájem byl nízký, protože po dešti vlhnul strop a elektroinstalace nezvládala dva fény najednou.
Lenka otevřela několik měsíců před svatbou. Stěny malovala po večerech, zrcadla koupila z druhé ruky. Maminka jí dala první fén s načernalou mřížkou. Soused elektrikář předělal rozvody a dovolil jí zaplatit práci na tři splátky.
Radek se tehdy objevil s plechovkou piva, obešel místnost a špičkou boty nadzvedl uvolněné lino. „To myslíš vážně? Tady by se člověk bál nechat kolo. “ Lenka mu nic nevysvětlovala.
Namočila váleček a pokračovala. O týden později přišla Růžena Vacková. Široká v ramenou, hlas chraplavý, ruce zdrsnělé od barev a trvalé. Prohlédla jediné použitelné křeslo a oznámila, že zůstane dva měsíce, protože na pořádnou mzdu zatím Lenka nemá.
Dva měsíce se protáhly na patnáct let. V prázdných dnech Růžena opravovala natáčky a nepustila Lenku domů, dokud spolu neuklidily. Když přestala téct teplá voda, nosily ji z vedlejší prádelny. Z prvních tržeb koupily nůžky, potom ručníky, které nepouštěly barvu.
Později přišla Markéta Bartošová čerstvě po škole s dlouhým copem a smíchem, který byl slyšet až na chodbu. Zákaznice začaly vodit dcery, sestry a sousedky. Lenka pronajala vedlejší nebytový prostor, nechala prorazit dveře a pořídila třetí křeslo i teplá svítidla nad zrcadla. Středeční slevy pro seniorky zůstaly, stejně jako možnost zaplatit o několik dní později, když někomu peníze došly před důchodem.
Radek tomu léta říkal dámský klub. Když se objednávkový sešit zaplnil, změnil jen zájmeno. Najednou mluvil o našem salónu a naší firmě. Přišel, sedl si do volného křesla, nechal si uvařit kávu a vysvětloval, jak by podnik řídil, kdyby na to měl čas.
Za paravánem Radek pokračoval: „Provozní už mám vybranou. Karolína je mladá, umí s lidmi a chápe, že křeslo musí vydělávat. Objednávky jen se zálohou, přesné časy, žádné tříhodinové vysedávání u kávy. Růžena skončí, je přes šedesát a jedna zákaznice jí zabere půl dne.
Snížím jí odměny. Ona odejde sama. Když ne, dostane výpověď. “
Lenka stála za látkovou stěnou s vyschlými ústy a dívala se na vlastní ruku, jako by patřila někomu jinému.
Pak Radek řekl větu, která jí všechno změnila: „Formálně budeme půl napůl. Bez řečí to povedu já. A kdyby přece jen odmítla, neodmítne. Raději podepíše cokoli, než aby před lidmi způsobila trapas.
“
Lenka ustoupila od paravánu. Na židli zůstala kytice s promáčknutým papírem. Ráno ji Radek objal zezadu, když obracela lívance. Políbil ji do vlasů a řekl, že jí připraví večer, na který nezapomene.
V tu chvíli se usmála. Býval hrubý, ale ona si ještě uměla vysvětlit jeho hrubost jako neobratnou starost. Teď věděla, co si připravil. Kroky se vzdálily služební chodbou.
Lenka obešla paraván z druhé strany a vrátila se k bočnímu východu. Servírka u stolů přestala rovnat sklenice. „Paní Konečná, není vám něco? Jste bledá.
“
„Jen je tu moc teplo. Potřebuji vzduch. “
Venku jí vítr odhrnul vlasy z čela. Auto stálo u zásobovací rampy, skryté před hlavním parkovištěm.
Radek nemohl vědět, že už přijela. Počítal s jejím příchodem až těsně před hosty, upravenou, připravenou a vděčnou, že všechno někdo zařídil. Zamkla se uvnitř a položila ruce na volant. Ramena se jí rozklepala teprve v tichu auta.
Slzy nepřišly. Pod žebry se usadil chlad, který nepovolil ani po několika hlubokých nádeších. Na palubní desce ležela sametová krabička se stříbrnými manžetovými knoflíčky a černým kamenem. Chtěla mu je dát o samotě, aby aspoň jeden dárek nepatřil publiku.
Krabičku otevřela, podívala se na ně a zasunula ji do přihrádky. Mohla odjet domů a vypnout telefon. Radek by hostům vysvětlil, že jí není dobře. Mohla také vtrhnout zpátky do sálu a křičet.
V hluku by zmizel obsah složky i jeho plán. Zůstal by jen skandál a dvě verze toho, kdo ho začal. Lenka přitiskla dlaně ke kolenům a čekala, dokud se jí prsty nepřestaly třást. Nepotřebovala, aby večer skončil elegantně.
Potřebovala, aby skončil bez podpisu a bez jediné věty, z níž by Radek později mohl udělat její souhlas. V kontaktech našla Růženu. „No, ozvala se po několika zazvoněních. Nemáš zdobit sál a obdivovat oslavence?
“
„Přijeď do kadeřnictví hned. “
Růžena zmlkla. „Co udělal? “
Lenka popsala paraván, složku, plán s podpisem i Karolínu.
Když došla k Růženině výpovědi, hlas jí konečně selhal. Na druhém konci se ozvalo krátké tlumené zaklení. „Oslavu neruš. Jemu nevolej a nevracej se tam brečet.
“
„Proč? “
„Protože počítá s první reakcí. Jestli chce divadlo, bude ho mít. Jen nebudeš hrát roli, kterou ti napsal.
Jsem za restaurací. Jedu na Březinky. Budu v salónu za pětačtyřicet minut. Markétě zavolám cestou.
“
„Růženo. “
„Za volantem nebreč. Teď potřebuješ vidět na silnici. “
Růžena zavěsila bez rozloučení.
Lenka držela telefon u ucha ještě několik vteřin, přestože už slyšela jen vlastní dech. Řešení neměla. Věděla ale, že za chvíli nebude sedět nad právnickou složkou sama. V prázdném salónu Lenka otevřela dolní zásuvku u recepce.
Radek ji nikdy neotevíral. Ne z ohleduplnosti. Smlouvy, daně a revize považoval za nudnou část života, která se nějak udělá sama. V počítači otevřela aktuální výpis z obchodního rejstříku a porovnala ho se starším.
Jediná společnice, jediná jednatelka. Lenka Konečná. Radkovo jméno na řádcích nebylo. V internetovém bankovnictví zkontrolovala oprávněné osoby.
Také tam byla jen ona. Zavolala na informační linku banky. Pracovnice jí vysvětlila, že podpis na soukromé akci z nikoho automaticky disponenta neudělá, ale že konkrétní listinu musí posoudit příslušné pracoviště. „Jestli neznáte rozsah oprávnění, nic nepodepisujte a poraďte se s advokátem.
“
Lenka se podívala na hodiny. Osobní posouzení listiny by před oslavou stejně nestihla. Pracovnice jí nepotvrdila, že je listina bezcenná. Potvrdila jen to, že Radek po přípitku neotevře bankovní aplikaci jako nový disponent.
Podepsaný papír by přesto existoval a v pondělí by ho někdo musel posoudit. Do té doby by Radek mohl tvrdit, že Lenka věděla přesně, co dělá. Zámek u vchodu cvakl. Lenka na okamžik zakryla výpis dlaní, protože si představila Radka ve dveřích.
Pak vešla Růžena s čepicí na křivo a velkou kostkovanou taškou. „Postav konvici. Bez čaje se manželství rozebírá špatně. “ Čepici si sundala, zkontrolovala účes v zrcadle a až potom se podívala na Lenku.
„Vypadáš, že ještě stojíš? “
„Zatím ano. “
„Tak mi ukaž papíry. “
Brýle s plastovou obrubou nosila zabalené v kapesníku.
Nasadila si je a procházela listinu po listině. Když skončila, brýle nesložila. Položila je na výpis. „Právníka ze sebe dělat nebudu.
Tady vidím, že nejsi jen jednatelka, ale i jediná společnice. Radek není ani společník, ani jednatel a plnou moc nemá. Dnes ale žádný podpis dát nemusíš. “
Lenka jí zopakovala názvy listin ze složky.
Růžena stáhla brýle na špičku nosu. „Tohle se nepřináší na podnose. Tohle se nejdřív čte u stolu s právníkem a bez hudby. “
Růžena otočila starou objednávku a na rubu našla Lenčiny poznámky.
„Pustíš nahrávku, vytáhneš dokumenty a rovnou oznámíš rozvod. “
„O rozvodu jsem nic nenapsala. “
„Nemusela jsi. Přemýšlíš tak nahlas, že to slyším i z papíru.
“
Lenka se posadila do čekacího křesla. „Nevím, co řeknu o nás. Vím jen, že nepodepíšu. “
„Tak dnes neřeš celé manželství.
Zabráníš jednomu podpisu a nenecháš ho později vyprávět, že jsi přesně věděla, co dostáváš. “
Růžena otočila papír čistou stranou nahoru a nakreslila tři sloupce. Napiš, co víš, co nevíš a co neuděláš. Do prvního sloupce Lenka zapsala Radkův plán.
Do druhého přesné znění dokumentů, jméno člověka, který je sepsal, a to, co Radek Karolíně slíbil. Třetí sloupec chvíli zůstával prázdný. Pak napsala: „Nic nepodepíšu. “
Začaly probírat možnosti jednu po druhé.
Co když složku vůbec nedá? Tím spíš nepodepíšu. Co když ji odvede stranou? Nepůjdu.
Co když začne řvát? Požádám provozní, aby program zastavila. „A rodina, když tě překřičí? “ zeptala se Růžena.
Lenka si opřela pero o spodní ret. „Počkám, pak zopakuji totéž. Hlavně z nich nedělej spolupachatele předem. Přijali pozvání na narozeniny, ne na převod obchodního podílu.
“
Dveře se znovu otevřely. Markéta Bartošová vešla v hnědé bundě. Uviděla papíry a přisunula si židli. Lenka jí řekla všechno od začátku.
Markéta si při první větě zakryla ústa. „Doufala jsem, že přeháníš. “
„Tentokrát ne,“ řekla Lenka. „On chce publikum.
Dobře, jen mu nepostavíme jiné publikum, které bude slepě dělat, co chce Lenka. “
Lenka měla v hlavě tři ženy. Libuše Kadlecová stála u začátku salónu. Věra Šimková si pamatovala každou změnu ceníku a neodpouštěla nepřesnosti.
Božena Králová mluvila bez obalu a Radek se jí vyhýbal, protože se před ním nikdy netvářila vděčně. „Chci je pozvat. Ne jako kompars. Radek mluvil o zákaznicích, které by nejraději odstranil z provozu.
Mají právo slyšet, co z nich udělal. Jestli promluví, musí to být jejich rozhodnutí. “
Markéta vzala telefon a začala volat. První hovor vedla s Věrou Šimkovou.
„U toho rozhovoru jsem nebyla. Nebudu dosvědčovat něco jen proto, že jste mi to převyprávěla. “
Lenka vzala telefon. „Paní Šimková, nechci, abyste potvrzovala cizí slova.
Mám nahrávku. Můžete přijít jako host, poslechnout si ji a sama se rozhodnout. Jestli nebudete chtít mluvit, nepromluvíte. “
„Proč zrovna já?
“
„Protože Radek mluvil o středečních slevách, starších zákaznicích a čase, který s vámi trávíme. Neřekl vaše jméno, ale mluvil o celé skupině, do níž vás počítá. “
„Nechcete mě použít jako kulisu k hádce s manželem? “
„Ne.
Jestli to tak budete cítit, nepřijďte. “
Věra mlčela tak dlouho, až Lenka zkontrolovala displej. Pak řekla: „Přijdu, ale nebudu přičet a nebudu nikoho veřejně ponižovat. Kdyby se to zvrhlo v ponižování, odejdu.
“
Libuše Kadlecová se zajímala jen o jednu věc. „Opravdu chcete, abych seděla mezi jeho rodinou? “
„Ano, ale nechci, abyste mě hájila bez ohledu na to, co uslyšíte. “
Libuše se zasmála.
„Děvenko, přežila jsem tři předsedy družstva, dvě opravy výtahu a souseda, který sedm let vrtal každou neděli. Když budu chtít odejít, poznáte to. “
Božena Králová telefon zvedla až na potřetí. V pozadí si čímsi šustila.
„Takže chce vyhodit Růženu, nás naučit platit zálohy a k tomu potřebuje dort? “
„Nejde o dort,“ snažila se Markéta. „To vím. Ptám se, jestli tam bude teplé jídlo.
Lidé jsou při hádce na lačno ještě hloupější. “
Lenka si vzala telefon. „Boženo, prosím vás, nikoho neurážejte a nic po nikom neházejte. “
„Nikdy jsem po nikom nic nehodila.
“
Růžena se naklonila k telefonu. „Váza na schůzi družstva spadla sama. Navíc byla prázdná. “
Pak Boženin hlas ztichl.
„Přijdu. Ale pokud chceš jen ukázat, že on je zloduch a ty svatá, nepočítej se mnou. Patnáct let si ho nechávala mluvit o salónu jako o svém. Není to tvoje vina, ale je to součást toho, co se stalo.
“
Lenka sevřela hranu stolu. „Vím. Dobře. A vezmu okurky.
“ Božena už zavěsila. Zavolala do restaurace. Monika Horská zvedla telefon po druhém zazvonění. V pozadí cinkla pokladna.
„Paní Horská, potřebuji krátce změnit program. Chci několik minut promluvit a ukázat fotografie z kadeřnictví. “
„Změna možná je, paní Konečná. Personál ale nezapojím do vašeho rodinného sporu.
Jestli hrozí fyzický konflikt, program ukončíme. “
„Nechci po obsluze nic kromě mikrofonu a obrazovky. “
„Moderátor je najatý vaším manželem. Řeknu mu, že máte vlastní vstup, ale nemohu mu přikázat, aby vám pomáhal proti objednavateli.
Číšník udělá jen to, co mu řeknu já. Personál není ochranka. Kdyby někdo vyhrožoval, ničil zařízení nebo odmítal opustit zázemí, stáhneme obsluhu, vypneme zvuk a zavoláme policii České republiky. Nikdo z číšníků se s vaším mužem nebude přetahovat.
“
„Rozumím. Přivedete někoho navíc? “
„Tři ženy. Potřebuji jména.
Kolik času potřebujete? “
„Přibližně deset minut. “
„Držte se toho. Po čtvrt hodině začnou hosté vstávat a personál ztratí kontrolu nad programem.
“
Monika se odmlčela a její tón se změnil. „Ještě jedna věc. Nemůžete přes náš zvuk pouštět tajně pořízenou nahrávku, aniž bych věděla, co obsahuje. Pošlete mi přesný přepis části, kterou chcete použít.
Souhlasím jen s krátkým úsekem. Nejsem soudce a nebudu rozhodovat, kdo má pravdu. Odpovídám za provoz restaurace. “
Markéta položila obě dlaně na stůl a chvíli sledovala zhasnutý displej.
„Ta tedy nechává málo prostoru. “
„A správně,“ odpověděla Růžena. „Když nebude hrát hrdinku za Lenku, nejspíš nebude ani za Radka. “
Lenka spustila nahrávku z paravánu, aby přepsala vybrané věty.
Růžena se zamračila. „Ty jsi ho nahrávala? “
„Zapnula jsem záznam, když začal mluvit o papírech. Ne proto, abych ho dávala na internet.
Bála jsem se, že večer přijde domů, řekne mi, že jsem špatně slyšela, a já začnu pochybovat. “
Soubor trval čtyři minuty a osmnáct sekund. Radkův hlas byl přes látku tlumený, ale srozumitelný. Když zaznělo, že Růženě sníží odměny a že Lenka scénu neudělá, protože se celý život bojí, aby nevypadala jako špatný člověk, Růžena seděla s rukama založenýma na hrudi a ani nemrkla.
Lenka přehrávání zastavila. „Celé to nepustím. Jen to, co vysvětluje dokumenty a nátlak. “
„Nikam ten soubor neposílej,“ řekla Růžena.
„Žádná rodinná skupina, žádné sociální sítě. Zítra advokát. Veřejné přehrání může mít důsledky i pro tebe. “
„Hosté mají být součástí nátlaku.
Potřebuju, aby slyšeli, k čemu je používá. “
Růžena jí neodpověděla hned. „Rozhodni se sama. Kdyby sis zítra chtěla namluvit, že tě do toho dotlačily dvě rozlobené kadeřnice, nesmí to být pravda.
“
Lenka přitívla. Přepisovala jen vybrané věty. Větu o Karolíně nechala. Radkovy urážky na její adresu, které nic nového nedokazovaly, vynechala.
Když došla k Růženiným odměnám a výpovědi, zastavila se. „Můžu tu část odstranit? “
„Ne,“ řekla Růžena. „Nechci z tvého ponížení dělat argument.
Tak z ní nedělej argument. Nech ho zaznít jako fakt. Co si lidé pomyslí, není tvoje povinnost řídit. “
Lenka to tam ponechala.
Přepis poslala Monice spolu se jmény tří žen. Odpověď přišla rychle. „Přijato. Technik čeká na prezentaci.
“
Na stůl postupně vyskládaly dokumenty. Originály oddělila barevnými proužky od kopií. Nahoru položila výpis z obchodního rejstříku, pod něj zakladatelskou listinu. Dlouhou nájemní smlouvu zasunula dozadu.
„Originály nedáš z ruky. Ukážeš řádek, který potřebuješ, a papír zase schováš. Radek je možná bude chtít číst. Má vlastní složku.
Jestli si ji nechal sepsat, může začít tam. “
Vybraný úsek nahrávky zkopírovali do starého diktafonu, na který si Markéta nahrávala školení. Při prvním přehrání hlas kovově zapraskal. Markéta vyměnila baterie.
Růžena zkusila zatlačit konektor. Třetí pokus zněl použitelně. Lenka si na papír napsala přesný okamžik spuštění i větu, po níž má nahrávku zastavit. Fotografie vybraly z krabic.
Prázdný prostor před opravou, Růžena s malířským válečkem a bílou barvou ve vlasech, Markéta dokončující účes při světle stolní lampy, Libuše v prvním křesle. Objednávkový sešit. Lenka vyfotila první stránku s dlouhými mezerami a pak stránku z pozdější doby, kde se termíny překrývaly a šipky vedly do okrajů. Prezentaci uložila ve dvou formátech.
Jeden paměťový disk schovala do kabelky, druhý předala Markétě jako zálohu. Telefon zavibroval. Radek. Hovor nechala skončit.
Následovala zpráva: „Kde jsi, máma? Chci vědět, kam položit dárek. “ Za ní další. „Moderátor tě potřebuje před programem.
“ Pak jen: „Ozvi se. “
„Napiš, že přijedeš,“ navrhla Markéta. Lenka odpověděla: „Přijedu včas. Program vyřešte beze mě.
“
Radek napsal téměř okamžitě: „Jaký program. Stačí, když uděláš, co ti řeknou. “
Růžena četla přes její rameno. „Ulož.
“ Lenka zazálohovala konverzaci. Markéta se posadila do křesla uprostřed salónu, narovnala ramena a napodobila Radkův tón. „Lenko, teď není vhodná chvíle. Pojď stranou.
“
Lenka zůstala stát u recepce. „Nepůjdu stranou. Dokumenty byly přinesené před hosty, takže před nimi řeknu, že je nepodepíšu. “
Markéta jí přerušila už u slova dokumenty.
„Moc dlouhé,“ ozvala se Růžena. „Vůce ti skočí do řeči. “ Lenka to zkrátila. „Nepůjdu.
Nic nepodepíšu. “
Markéta zkusila Jaroslavu. „Potom všem, co pro tebe náš Radek udělal? “
Lenka se nadechla.
„Dnes nerozhoduji o vděčnosti, rozhoduji o svém podpisu. “
Pak přišla řada na situaci, které se Lenka bála nejvíc. Co když hosté nebudou pobouřeni Radkem, ale jí? Markéta s Růženou kladly různé otázky přes sebe.
Proč jsi ho nenapomenula doma? Proč jsi vůbec nahrávala soukromý rozhovor? Proč sem taháš staré zákaznice? Lenka odpovídala na každou zvlášť, až se jí věty začaly zamotávat.
Růžena zvedla ruku. „Takhle ne. Nemusíš obhájit svůj případ u každého stolu. Vrať se vždycky k jedné věci.
“
Lenka se podívala na sloupec, který napsala předtím. „O těch dokumentech jsem nevěděla a nepodepíšu je. “
„Přesně. Na ostatní bude čas později nebo taky nebude.
“
Lenka si představila, že po její poslední větě nikdo nevstane, nikdo ji neobejme a příbory zůstanou ležet stejně jako předtím. Chvíli ji ta představa bolela víc než Radkův křik. Pak se podívala na vlastní poznámku. I kdyby mlčeli, podpis tam nebude.
Lenka se převlékla do tmavomodrých šatů. Radek bude mít na podnosu drahé pero. Ona potřebovala jen nástroj, kterým případně podtrhne řádek nebo napíše ne. Originály dokumentů vložila do obyčejné kartonové složky s odřenými rohy.
Na cestě do restaurace jí Radek volal. „Kde jsi? Všichni už sedí. “
„Jedu.
Budu mít krátký vstup. “
„Jaký vstup? “
„Uvidíš. “
„Nedělej dnes nic zvláštního.
Máma je nervózní. Lidé čekají normální oslavu. “
„Já jí čekala také. Co to znamená?
“
„Že jsem na cestě. “ Hovor ukončila. Sál byl plný hlasů. Na stolech hořely nízké svíčky.
Na jejím opěradle jediné volné židle měl Radek položenou ruku, jako by místo hlídal. Monika Horská čekala u dveří. „Prezentace funguje. Mikrofon bude u obsluhy.
Platí ale naše dohoda. Při vyhrožování nebo ničení zařízení zvuk vypnu. “
„Platí. “
Radkova rodina zabrala téměř polovinu sálu.
U rezervního stolu seděla Libuše Kadlecová ve vínovém kabátku. Věra Šimková už dorazila. Božena Králová držela na klíně látkovou tašku tak hranatou, že uvnitř skutečně musela být sklenice okurek. „Lenko, kde se touláš?
“ Radek k ní přišel s roztaženýma rukama a políbil ji do vlasů. „Rozmístťovala jsem květiny. Potom jsem se stavila v kadeřnictví. “
„Vidíte, ani na moje čtyřicátiny nedokáže pustit práci z hlavy.
“ Lenka se usmála. „Dnes jsem na tvoji oslavu myslela skoro pořád. “ Nevšiml si druhého významu. Jaroslava ji prohlédla od náušnic po lem šatů.
„Proč máš tak tmavou barvu? Nejsme na pohřbu. “ Když Lenka neodpověděla, Jaroslava zamumlala směrem k Marcele: „Radek má s jejím podnikáním svatou trpělivost. “
Karolína v červených šatech stála u sloupu s kovovým náramkem na zápěstí a sklenkou šumivého vína.
Když se s Lenkou uviděly, Karolína se jako první podívala jinam. Pak se objevila u hlavního stolu, políbila Radka na tvář. „Všechno nejlepší, ať vyjde, co sis naplánoval. “
„Tohle je Lenka, moje žena.
“
Karolína natáhla ruku. „Těší mě. Radek o salónu často mluví. “
„O kadeřnictví,“ řekla Lenka.
„Samozřejmě. Myslela jsem jen, že ho chcete posunout. Moderní objednávání, zálohy, lepší využití křesel. Lidé očekávají systém.
“
„Lidé také očekávají, že se jich někdo zeptá, než jim změní práci. “ Karolína ruku stáhla. Radek se zasmál příliš nahlas. „Lenka je na svůj způsob vedení citlivá.
Až uvidí čísla, pochopí. “
„Jaká čísla? “
„Probereme to později. “
„Vy už jste je probírali.
“ Karolína se obrátila k němu. Jistota jí na okamžik zmizela z tváře. „Popsal mi situaci tak, že jste domluvení. “
„Nejsme.
“ Karolína sevřela stopku sklenky. „Nic jsem nepodepsala. “ Lenka se na ni podívala. „To je dobře.
Ani já ne. “
Karolína odešla, cestou se ohlédla, ale nevrátila se ke sloupu. Postavila se blíž k východu. S přípitky začal Aleš.
Vyprávěl, že Radek nenechá kamaráda ve štychu. Milan Sedláček řekl, že Radek umí v servisu zabrat. Teta Milada se zvedla v růžovém svetříku. „Patnáct let jste spolu a člověk na vás vidí, že rodina něco vydrží, když se dva…“
„Milado, počkej,“ přerušila ji Jaroslava.
„Teď přichází to hlavní. Lenka připravila Radkovi dárek, jaký se nevidí každý den. “
Radek pod ubrusem položil ruku na Lenčino koleno a přitlačil. Ne tolik, aby to někdo viděl.
Dost na to, aby jí připomněl, že má čekat na pokyn. Lenka nohu pomalu odsunula. Moderátor vystoupil na pódium. Černé sako měl zapnuté až ke krku.
Nejprve se podíval na Radka, pak na Lenku. Poznal ji. Za paravánem ji možná neviděl, ale pochopil, že už ví. „Vážení hosté, dnes slavíme čtyřicáté narozeniny muže, který má kolem sebe rodinu, přátele a ženu, s níž patnáct let buduje společný život.
Dnes budeme svědky právě takového kroku. Lenka připravila svému muži dar, který má potvrdit jejich společnou budoucnost. “
Za paravánem se objevil číšník s tmavým podnosem. Uprostřed ležela hnědá kožená složka s raženým ornamentem, vedle ní stříbrné pero.
Hosté začali tleskat dřív, než podnos došel k pódiu. Radek vstal a natáhl k Lence ruku. „Pojď, uděláme to pořádně. “
Lenka se postavila, uhladila si šaty a minula jeho dlaň.
Zamířila k mladému číšníkovi u levé stěny. „Podáte mi, prosím, mikrofon? “ Číšník se podíval na Moniku. Provozní nepatrně kývla.
Moderátor sklopil kartičky a ustoupil. Radek zůstal s rukou nataženou do prázdna. Lenka držela mikrofon oběma rukama. „Děkuji, že jste dnes přišli.
Dárek skutečně bude. Nejdřív ale potřebujete vědět, k čemu jste měli zatleskat. “
Radek došel až k okraji pódia. „Nech moderátora dokončit.
“
„Už dokončil. Tohle jsme si nedomluvili. “
„Právě. “
Na obrazovce se objevila růžová tapeta, kbelík pod mokrým stropem a dvě staré židle.
Lenka zvedla mikrofon znovu. „Tohle jsem pronajala několik měsíců před svatbou. Nebyl to salón ani rodinná firma. Byly to dvě místnosti, do kterých zatékalo a kde při druhém zapnutém fénu vypadával proud.
“
Radek roztáhl ruce v gestu určeném publiku. „Všichni vědí, že jsi pracovitá. Není nutné dělat z narozenin firemní školení. “
„Firemní program jsi na dnešek připravil ty, jen s jiným koncem.
“ Šepot prošel sálem. Lenka pokračovala. Na obrazovce se střídaly fotografie. Mladá Lenka v příliš velkém plášti klečící s hadrem u oprýskané zdi.
Růžena s válečkem a barvou ve vlasech. Markéta dokončující střih při světle stolní lampy. Libuše v prvním křesle se sousedkami za zády. „Začala jsem sama.
Zaplatila jsem nájem a na opravy mi téměř nic nezbylo. Růžena přišla na dva měsíce, protože jsem neměla na běžnou mzdu. Zůstala patnáct let. Paní Kadlecová přivedla první zákaznice.
Řekla, že kdo se nebojí kleknout na špinavou podlahu a začít, má dostat šanci. Radek tomu dlouho říkal dámský klub. Když se objednávkový sešit zaplnil, začal říkat naše firma. “
„Ale vždyť jste manželé,“ ozvala se Jaroslava.
„Co je na tom špatného? “
„Špatné je rozhodovat o cizím podpisu bez toho člověka. “
Lenka vytáhla diktafon. Přiložila přístroj k mikrofonu a stiskla přehrávání.
Z reproduktorů se ozval Radkův hlas: „Lenka scénu neudělá. Celý život se bojí, aby nevypadala jako špatný člověk. Jakmile rodina začne tleskat, usměje se a podepíše. Před lidmi proti mně nepůjde.
Ve složce je smlouva o budoucím převodu poloviny obchodního podílu a plná moc pro jednání s bankou ohledně firemního účtu. Růžena půjde pryč. Snížím jí odměny. Sama odejde.
Karolína zavede pořádek. Žádné vysedávání s důchodkyněmi, žádné služby zadarmo. “
Lenka stiskla tlačítko. Cvaknutí znělo v tichu ostře.
Číšník u dveří zůstal s podnosem v polovině kroku. Jaroslavě sklouzl kapesník do klína. Milan Sedláček nesledoval obrazovku. Díval se na Radka.
„Vytrhla jsi to z kontextu? “ Už se neusmíval. „Celý záznam trvá několik minut. Nikam jsem ho neposlala a zveřejňovat ho nebudu.
Tenhle úsek jste ale potřebovali slyšet, protože měl být použit váš potlesk. V jedné věci jsi měl pravdu, Radku. Počítal jsi s tím, že se před lidmi neozvu. “
„Vypni to a pojď dolů.
Vyřešíme to doma. “
„Doma budeme řešit něco jiného. “
Libuše Kadlecová se zvedla, opřela se o židli a požádala číšníka o druhý mikrofon. Monika zaváhala, ale dovolila mu ho podat.
Libušin hlas se nejprve třásl. „Pane Konečný, chodím k Lence od prvního dne. Těch žen z fotografie jsem skutečně přivedla několik. Jestli byste kadeřnictví převzal a Růženu vyhodil, většina z nás by se nevrátila.
Není to výhrůžka. Jen informace, kterou jste za patnáct let nezjistil. Nechodíme k židli a zrcadlu, chodíme k lidem, kterým věříme. “
Věra Šimková vstala bez mikrofonu.
„Jednou Milenka upravila vlasy před pohřbem manžela a peníze nevzala. Jindy mi účtovala plnou cenu, protože věděla, že jí zaplatit mohu. Tomu se neříká neschopnost podnikat, tomu se říká úsudek. Jestli někdo počítá každou minutu, ale nepočítá, proč se lidé vracejí, nemá ten provoz řídit.
“
Božena přitáhla tašku s okurkami blíž k nohám. „A teď už víme, co si o nás myslíte. To pro dnešek stačí. “
Karolína položila nedopité víno a zamířila k východu.
U dveří se objevila Růžena. Karolína se jí pokusila vyhnout. „Vy jste Karolína? “ zeptala se Růžena.
Mladá žena se zastavila. „Radek říkal, že od pondělí povedete náš provoz. Než odejdete, měla byste vědět, že tam žádné volné místo není. “
„Nic definitivního jsem s ním nepodepsala.
“
„Výborně. Aspoň nemusíte nic rušit. “ Karolína obešla Růženu a rychle zmizela na chodbě. Růžena se posadila na prázdnou židli u rezervního stolu.
Radek prudce odstrčil svou židli. „Tohle je provokace. “
„Radku, sedni si. Ještě jsem neskončila.
“
„Nebudeš mě poučovat před mojí rodinou? “
„Ne, jen před ní nepodepíšu dokumenty, které jsi mi schoval. “
Lenka sestoupila z pódia. Kožená složka ležela na podnosu.
Otevřela ji sama. „Smlouva o budoucím převodu poloviny obchodního podílu, plná moc pro jednání s bankou ohledně firemního účtu a zmocnění, které by ti umožnilo jednat s pronajímatelem provozovny. Nepodepíšu ani jednu. Dnes ani v pondělí.
“
Z kabelky vytáhla svou kartonovou složku. „Aktuální výpis z obchodního rejstříku. Jsem v něm uvedená jako jediná společnice a jediná jednatelka. Radek nemůže jednat jménem firmy, nakládat s jejím účtem, ani vyjednávat za kadeřnictví.
Od pondělí bude Růžena koordinovat rozpisy a běžný provoz. O cenách, pracovních smlouvách, nájmu a právních krocích budu dál rozhodovat já. “
Jaroslava se zvedla pomalu. „Lenko, uvědomuješ si, co děláš?
Jsou to Radkovy čtyřicáté narozeniny. Nemusela jsi ho před lidmi zničit. “
„Já ty listiny nepřipravila. “
„Mohla sis to vyřešit doma.
“
„Právě s tím počítal, že před vámi podepíšu a doma už bude pozdě. “
Lenka stáhla z prsteníčku snubní prsten. U kloubu se na okamžik zadrhl a musela jím pomalu pootočit. Držela ho chvíli mezi prsty.
Položila prsten na nepodepsané listiny. „Polovinu firmy ti dnes nedám. Tohle je jediná věc, kterou vracím. “ Zavřela koženou složku a posunula ji k Radkovi.
Nikdo nezatleskal. Hudba už nehrála. Aleš vstal. „Pojďme,“ řekl manželce.
U Radka se zastavil. „Tohle si budeš muset srovnat sám. “
Hosté odcházeli po malých skupinkách. Jedni Lence stiskli ruku, druzí prošli kolem bez pozdravu.
Josef Konečný si oblékl kabát a synovi řekl pouze: „Zítra mi zavolej. “
Venku drobně sněžilo. Růžena vyšla hned za Lenkou a bez otázky ji vzala pod paží. „Sedni si do auta.
Zvládnu řídit. “
„Na to jsem se neptala. “ Dovedla ji k vozu, vzala jí klíče, odemkla a počkala, dokud Lenka neseděla za volantem. Potom jí je vrátila.
„Zavolej mi, až budeš doma. “
„Ty se vrátíš dovnitř? “
„Jen pro Markétu a kabát. Na další dějství nejsem zvědavá.
“
Domů dorazila před desátou. Radek přijel asi o půl hodiny později. Sako hodil přes židli v předsíni a do kuchyně vstoupil s tvářemi červenými zimou i vztekem. „Co sis myslela?
Byly to moje narozeniny. Moje rodina. Zítra o tom bude mluvit celý servis. “
„Budou mluvit o tom, co slyšeli.
“
„Slyšeli několik vět, které sis vybrala tak, aby ze mě udělaly nejhoršího člověka v místnosti. “
„Slyšeli, že jsi chtěl použít hosty, abych podepsala papíry připravené bez mého vědomí. Která další věta by to změnila? “
Radek se opřel dlaněmi o stůl.
„Chtěl jsem převzít odpovědnost. Ty neumíš říct ne. Každé zákaznici ustoupíš. Růžena zabere s jednou ženskou půl dne.
Kadeřnictví mohlo být něco většího. “
„Už je něčím. Patnáct let. Je to malá provozovna v paneláku a živí několik lidí.
“
„Mohla by vydělávat víc. “
„Pořád se neomlouváš. Jen mi vysvětluješ, proč sis podle sebe směl rozhodnout za mě. “
„Dobře, měl jsem s tebou mluvit dřív.
“
„Ne dřív, měl jsi se mě zeptat. “ Konečně se posadil. „Je mi čtyřicet. Sedm let dělám v cizím servisu a pořád poslouchám, že bydlím v tvém bytě a jezdím tvým autem.
Ty máš firmu, byt, lidi, kteří za tebou stojí. Já přijdu domů a jsem ten, co zase nic vlastního nezačal. “
Lenka k němu zvedla oči. Poprvé večer nemluvil jako člověk, který má připravenou odpověď.
Složka na podnosu tím ale nezmizela. „Nabízela jsem ti kurz, peníze na vybavení i čas, abys něco rozjel. “
„Nechtěl jsem další malou dílnu, která se bude roky plácat na místě. Chtěl jsi hotovou práci.
“
Radek si promnul obličej. „Chtěl jsem konečně patřit k něčemu, co má hodnotu. “
„Patřit jsi mohl, kdybys přišel a zeptal se. “
„Automaticky bys řekla ne.
“
„Tak ses rozhodl, že moje ne přestane platit, když ho obklopíš potleskem? “ Pohlédl na ni a hned zase k oknu. „Jsme manželé. Co je moje, je tvoje a obráceně.
“
„U nás to tak nikdy nefungovalo. Nájem, účty, opravy, daně, to všechno byla moje starost. Jakmile něco získalo cenu, začal jsi si tomu říkat naše. A když ses chtěl rozhodovat, mělo to být tvoje.
“
„Přeháníš. “
„Dnes už ne. “
Radek vstal, přešel k oknu a zase se vrátil. „Nechme ten večer být.
Zítra přinesu květiny. Na jaře někam odjedeme, třeba k moři. “
„Zítra jdu k advokátovi. Kvůli smlouvám a kvůli rozvodu.
“ Radek se krátce zasmál. Když zjistil, že Lenka neuhne pohledem, zvuk mu zůstal v hrdle. „Kvůli jedné oslavě, kvůli patnácti letům. “
„Oslava je jen shrnula do jedné věty.
“ Vstal tak rychle, až židle zavadila o dlažbu. „To nemyslíš vážně? “
„Myslím. “
„A kde mám bydlet?
“
„Dnes zůstaň v ložnici. Já budu v obýváku. Zítra si písemně domluvíme další postup. “
„Písemně?
Po patnácti letech? “
„Po dnešku ano. “ Dveře ložnice zavřel tak prudce, až zazvonily sklenice v polici. Ráno vstala dřív než on.
Růžena jí večer poslala kontakt na Oldřicha Bláhu, advokáta, který jí kdysi pomáhal při sporu o dědictví. Popsala ho jedinou větou: „Neslibuje zázraky a účtuje i čas, kdy klientovi vysvětluje, proč jeho údajně nejlepší nápad není bezpečný. “
Oldřich byl menší muž s krátkým šedivým plnovousem. Nechal ji vyprávět od příjezdu do restaurace až po noc v bytě.
Nepřerušil ji ani ve chvíli, kdy se potřetí vrátila k prstenu na kožené složce. Když skončila, přitáhl si dokumenty. Výpis položil nalevo, zakladatelskou listinu vedle něj. Na poslední straně Radkovy smlouvy byl barevný štítek přesně u místa pro Lenčin podpis.
Diktafon nechal ležet stranou. „Nejdřív dvě věci. Máte nezletilé děti? “
„Ne.
“
„Pak do vašeho rozvodu nevstupuje orgán sociálněprávní ochrany dětí. Návrh půjde k okresnímu soudu v Jihlavě. A teď začnu tím, co vám slíbit nemohu. Rozvod za dva týdny nezařídím.
Návrh můžeme připravit rychle, ale termín určuje soud. Lidé to ráno po konfliktu říkají často. Za měsíc se ptají, proč už není rozhodnuto. Budu vám proto připomínat rozdíl mezi tím, co chceme a tím, co můžeme skutečně udělat.
“
„Podle tohoto výpisu jste dnes jediná společnice a jediná jednatelka. To určuje, kdo může za společnost jednat teď. Váš manžel se nestane jednatelem, zaměstnavatelem ani disponentem účtu jen proto, že je manžel nebo že by získal část podílu. “
Lenka se poprvé od příchodu opřela zády o opěradlo.
„Takže jeho složka byla bezcenná. “
Oldřich zvedl oči. „To jsem neřekl. Smlouva o budoucím převodu sama podíl nepřevede.
Podle přesného textu a formy vám ale může založit povinnost uzavřít další smlouvu. U skutečného převodu podílu se řeší písemná forma, úředně ověřené podpisy a případná omezení v zakladatelské listině. Banka má vlastní kontrolu oprávnění. Plná moc se neposuzuje podle toho, kolik lidí u podpisu tleskalo.
Posuzuje se podle textu, ověření totožnosti a postupu konkrétní banky. “
Lenka si poprvé naplno připustila, že kdyby večer podepsala, nemusela by firmu ztratit přes noc. Mohl by jí však vzniknout platný závazek a následný spor, v němž by měsíce dokazovala, co přesně se v sále stalo. To nebyla maličkost, ani neškodný pokus.
„Ještě něco. To, že jste v rejstříku uvedená jako jediná společnice, samo neřeší majetkové vypořádání mezi manžely. Musím vědět, kdy společnost vznikla, z jakých peněz se podíl a vybavení pořizovaly a co se investovalo během manželství. Zápis ukazuje korporátní postavení.
Sám o sobě však neodpovídá na všechny otázky společného jmění. “
„Provoz jsem otevřela před svatbou. Společnost vznikla později. “
„Právě proto oddělíme jednotlivé kroky.
Byt jste podle všeho vlastnila před manželstvím, ale ověřím list vlastnictví i společné investice. U auta není rozhodující jen jméno v registru. Jestli bylo pořízené za manželství ze společných prostředků, může se posuzovat jinak. “
Lenka sevřela ruce v klíně.
„Takže nemám jistotu, že mi všechno zůstane? “
„Máte jistotu, že včera nepřevzal firmu jen proto, že přinesl složku a lidé zatleskali. U ostatního vám jistotu bez podkladů nedám. Kdybych vám ji dal, zaplatila byste si příjemnou větu, ne právní službu.
“
Oldřich si nasadil brýle a ukázal na diktafon. „Záznam ponechte v původní podobě. Nestříhejte ho, neupravujte ho a nikam ho neposílejte. V některých sporech lze nahrávku použít k ochraně práv.
Veřejné přehrání ale může manžel označit za nepřiměřený zásah do soukromí. Neříkám, že by s námitkou uspěl. Říkám, že vám nesmím zpětně označit nejistý krok za bezchybný, jen proto, že vám rozumím. “
„Co mám udělat se zprávami?
“
„Zálohovat, odpovídat stručně a ne ve vzteku. A bez porady nevyměňovat zámek u bytu, ani mu svévolně bránit vstoupit. Manželské soužití nekončí tak čistě jako program v restauraci. “
„Takže mám jen čekat?
“
„Ne, máte postupovat. To bývá pomalejší a účinnější než gesto. “ Vytáhl čistý papír a rozdělil ho svislou čarou. „Dnes sepíšeme časovou osu, připravíme návrh na rozvod a vyžádáme majetkové podklady.
Manžel dostane písemnou výzvu, aby se zdržel jednání jménem společnosti a vrátil všechny kopie firemních dokumentů. Na levou stranu napište doložitelné, na pravou vzpomínka. Sem patří listina, zpráva, platba nebo jiná stopa. Sem patří to, co si pamatujete.
Obojí může být důležité, ale nesmíme předstírat, že je to totéž. “
Lenka začala otevřením kadeřnictví. U auta zaváhala. „Je vedené na mě, ale používá ho hlavně Radek.
“
„Zatím mi neříkejte, komu patří. Přineste kupní smlouvu, doklady o platbách a provozní náklady. Závěr uděláme z podkladů. “ Pokaždé, když Lenka řekla „moje nebo jeho“, vrátil ji k dokumentu.
„Chápu, že chcete jasnou odpověď. Bez listin bych si ji ale vymyslel. Přineste podklady a potom oddělíme, co lze doložit od toho, o co se bude teprve vést spor. “
Potom jí požádal, aby otevřela firemní datovou schránku.
V doručených zprávách nebyla žádná výzva rejstříkového soudu ani jiný nečekaný úkon. Otevřela veřejný výpis v obchodním rejstříku. Nic se nezměnilo. „To je dobrá zpráva.
Není to důvod přestat kontrolovat. První týdny sledujte datovou schránku i veřejný rejstřík. Manžel už jednou jednal bez vašeho vědomí. “
„Mám změnit zámky v kadeřnictví?
“
„Nejdřív zjistěte, zda má klíče. Písemně ho vyzvěte k vrácení. Policii zavoláte tehdy, pokud bude konkrétní důvod. Vyhrožování, násilí, poškozování věcí, pokus odnést cizí vybavení nebo odmítnutí opustit provozovnu, do níž nemá právo vstupovat.
Personál ať se s ním nepřetahuje a ať nic neřeší silou. “
Telefon zavibroval. Lenka ho otočila displejem dolů. Oldřich ho posunul zpět.
„Ignorovat všechno není strategie. Zpráva může obsahovat výhrůžku, termín nebo praktický požadavek. “ Radek napsal: „Večer si přijdu pro věci a vezmu auto. “ Lenka text přečetla nahlas.
„Auto bez dohody nepředávejte. Pro osobní věci mu nabídněte konkrétní čas a nebuďte tam sama. Svědek není ochranka. Nesmí mu bránit vzít si věci, které jsou zjevně jeho.
“ Lenka napsala: „Pro osobní věci můžeš přijít zítra odpoledne. Bude u toho Růžena. O autě se domluvíme písemně. “ Tři tečky se objevily, zmizely a znovu se objevily.
Odpověď nepřišla. „Tohle bývá složitější než pódium. Křivdy, hesla, termíny a věci, o nichž jsou oba přesvědčení, že jim samozřejmě patří. Nejvíc chyb lidé udělají, když jsou unavení a chtějí mít něco rychle za sebou.
“
„Jsem unavená patnáct let. “
„Věřím vám. Únava ale není důvod přeskočit postup. Je důvod, proč ho potřebujete.
“
Než schůzku ukončil, položil před ni dvě oddělené plné moci a vysvětlil jí účtování. „Rozvod a vaše osobní majetkové otázky povedu zvlášť. Úkony, které skutečně chrání společnost, také. Firemní účet nemá platit celý manželský spor jen proto, že se konflikt odehrál kolem kadeřnictví.
“
Lenka měla chuť namítnout, že všechno vzniklo z jedné složky. Potom si vzpomněla, kolikrát Radek směšoval firmu, manželství a vlastní pocit nároku. „Dobře, chci to oddělené i na fakturách. “
Když Lenka vyšla z domu, sníh se mísil s deštěm.
V hlavě poprvé od restaurace neslyšela Radkův záznam. Radkovy zprávy během dne měnily tón rychleji než počasí za oknem. Nejdřív: „Budeš litovat. Tohle ti nedaruju.
“ O hodinu později: „Přehnal jsem to. Promluvme si sami. Bez Růženy a právníků. “ Večer: „Ve čtyřiceti má mít chlap něco vlastního.
Vzala sis mi jedinou šanci. “ U poslední zprávy se Lenka slabě usmála. Radek měl patnáct let na kurz, vybavení nebo vlastní projekt. Za jedinou šanci teď označil podnik, jehož nájem, mzdy ani poruchy nikdy nenesl na zádech.
Všechny zprávy zálohovala a neodpověděla. Následující ráno zkontrolovala datovou schránku ještě před snídaní, potom firemní účet, elektronickou poštu a zprávy od bytového družstva. Nic neobvyklého. Růžena v salónu zjistila, že Radek má starý klíč od zadního vchodu, který mu Lenka kdysi dala kvůli opravě police.
Písemně ho požádala o vrácení. Odpověděl, že žádný klíč nemá. Večer ho položil do obálky a vhodil do schránky bez dopisu. Obálku s klíčem založila do kartonové složky.
Pro část osobních věcí si přišel v dohodnutém čase. V bytě zůstal Josef Konečný. Nabídl se sám a synovi hned u dveří řekl, že nebude rozhodovat, komu co patří. Radek si odnesl oblečení, pracovní nářadí a krabici věcí z nočního stolku.
Dvakrát se zeptal na auto. Josef pokaždé odpověděl, že se má držet písemné dohody. Radek přespával u Josefa. Pro zbytek věcí se vracel po částech.
Nehádali se o fotografie a nádobí. Advokát jim doporučil sepsat sporné položky a neřešit je ve dveřích. Po dvou týdnech stále nebyli rozvedení. Návrh už byl podán k okresnímu soudu v Jihlavě.
Oldřich Bláha shromažďoval doklady k bytu, společnosti, autu i investicím za dobu manželství. Radek si našel vlastního právního zástupce a požadoval přehled všeho, co se během společných let vložilo do nemovitosti a firmy. Lenka si odnesla domů seznam úkolů. Nebyl krátký, ale každý bod měl přílohu, termín nebo jméno člověka, který za něj odpovídá.
Kožená složka na podnosu neměla nic z toho, jen hudbu, pero a očekávání, že nebude klást otázky. V kadeřnictví mezitím pokračoval běžný provoz. Některé ženy z Jaroslavina okruhu přestaly chodit. Jedna zrušila termín bez vysvětlení, druhá napsala, že nechce být zatahována do rodinných věcí.
Lenka oběma odpověděla stručně a bez výčitek. Místo nich začaly volat sousedky z vedlejšího domu, známé Libuše Kadlecové a bývalé kolegyně Věry Šimkové. Sedli si do křesla a mluvili o běžných věcech. Bolavém koleni, nájmu, vnučce ve škole, barvě, která minule chytla tmavěji, než čekali.
První pondělí přišla Božena Králová se sklenicí nakládaných okurek. Postavila ji vedle kávovaru. „Otevřeme je, až budeme mít něco lepšího než podací razítko. “ Sklenice zůstala na polici.
Nikdo ji neotevřel. Při každém úklidu ji někdo zvedl, setřel pod ní prach a postavil ji zpátky. Růžena bez jakékoli slavnosti převzala sestavování běžného rozpisu směn. Na konci prvního týdne položila před Lenku seznam změn.
„Provoz pohlídám, ale smlouvy a ceník budeme řešit spolu. Neudělej ze mě dalšího člověka, který rozhoduje za tebe. Jen proto, že mi věříš víc než Radkovi. “
Lenka měla připravené poděkování.
Místo něj řekla: „Dobře, každou větší změnu si projdeme. Když se neshodneme, rozhodnu jako jednatelka, ale nejdřív tě vyslechnu. “ Růžena seznam složila. „To beru.
“
Markéta dostala na starost Adélu, čerstvou absolventku učiliště. První den držela fén oběma rukama a po každém pohybu kontrolovala, zda kabel neleží zákaznici u nohou. Na konci druhého týdne ostříhala pod Markétiným dohledem Věru Šimkovou. Věra si po dokončení nasadila brýle a zkontrolovala účes zepředu i zezadu.
„Vzadu je to kratší, než nosím. “ Adéle zbělaly tváře. Věra pokračovala: „Sluší mi to. Příště se mě ovšem zeptejte dřív.
“ Adéla přikývla a větu si hned zapsala. Růžena se zasmála první. Středeční slevy Lenka nezrušila. Růžena však trvala na tom, aby se každá výjimka zaznamenala.
„Laskavost, o které neví účetnictví, se časem změní v chaos. “ Lenka souhlasila. U každé slevy teď vedle jména viděla také náklady a volné místo v objednávkách. Nemusela ji obhajovat jako důkaz vlastní laskavosti.
Stačilo rozhodnout, zda si jí podnik může dovolit. V pátek po zavření salón ztichl. Růžena odešla nakoupit. Markéta s Adélou zamkli sklad.
Lenka prošla mezi křesly, srovnala lahvičky a utrhla suchý list z fialky, kterou přinesla Libuše. Na stole ležely Růženin nový rozpis, obálka s vráceným klíčem a seznam příloh, které ještě chtěl Oldřich předložit soudu. Na stěně visely fotografie použité v restauraci. U první se Lenka zastavila.
Mladá žena v příliš velkém pracovním plášti klečela před oprýskanou zdí. Byla hubená, nevyspaná. Do objektivu se smála, jako by jí nikdo nestihl vysvětlit, jak malou šanci má její plán přežít. Dlouho si tu fotografii vykládala Radkovým hlasem.
Viděla naivní ženu, která příliš pomáhala, málo počítala a nechala si mnoho líbit. Opakoval jí to tak často, až se ten výklad přilepil i na její vlastní vzpomínku. Teď si všimla detailů, které tam byly celou dobu. Vedle kbelíku ležel sešit s prvními objednávkami.
O zeď se opíraly dvě nové lišty, na které si sama našetřila. Na podlaze byl rozbalený prodlužovací kabel a u dveří taška s účtenkami. Ta mladá žena nepřišla bez plánu, jen do něj zahrnula i lidi, kteří jí pomohli. Narovnala rámeček.
Neslibovala si, že už nikdy neustoupí. Někdy byl ústupek rozumný a někdy laskavý. Potřebovala jen rozeznat okamžik, kdy někdo přestává žádat a začíná počítat s jejím souhlasem. Zhasla lampy nad zrcadly, oblékla kabát a zamkla.
Venku padal tichý sníh. U auta se otočila. Tyrkysová cedule U Lípy byla pod sněhem sotva čitelná. Brzy ji vymění.
Ne proto, aby podnik vypadal vznešeněji, ale proto, aby lidé jeho jméno přečetli už ze zastávky. V sobotu měli plno. Libuše byla objednaná na deset hodin. Božena chtěla po obědě upravit ofinu.
Adéla měla pod Markétiným dohledem poprvé sama nanášet kompletní barvu. Růžena slíbila, že přinese zbytek páteční bábovky. Lenka nastoupila, nastartovala a rozsvítila světla. Z rádia se ozvala starší písnička, kterou znala z mládí.
Dřív by stanici přepnula, protože ji Radek neměl rád. Prsty už měla u tlačítka, ale nechala je klesnout. Vyjela z parkoviště a zamířila domů. Soud ještě nerozhodl.
Majetek nebyl vypořádaný. Radek nepřestal psát a Boženiny okurky pořád čekaly na polici. V pondělí bude Lenka odpoledne kontrolovat datovou schránku, hledat staré doklady a odpovídat na otázky, které nemají slavnostní řešení. Dnes večer však nemusela nikomu vysvětlovat, proč nechala v rádiu písničku, kterou měla ráda.
Když zabočila k domovu, rádio pořád hrálo. Neztlumila ho.
