Byl zima a Čeněk Fiala seděl na dřevěné lavici před pokojem své manželky. Stella ležela uvnitř připojená k infuzi a každým dnem slábla. Lékař Sebastián Havel mluvil uklidňujícím tónem, ale vyúčtování rostla. Nejprve prodal auto, pak si vzal úvěr na čtyři sta tisíc a půjčil si od přátel.
Stella se nelepšila a peníze mizely. Jednou v noci zaslechl rozhovor dvou sester. Mluvily o muži, který za Stelou chodí každou středu dopoledne, přesně když je Čeněk pryč v bance. Třetí týden po sobě.
Tmavé vlasy, kožená bunda, chodí přímo za ní. „A manžel nic netuší. „Jak by mohl? Ve středu bývá pryč.
Jako by přesně věděli, kdy tu nebude. “ Čeněk uvěřil dřív, než stačil zapochybovat. Drobnosti, které jednotlivě neznamenaly nic, dohromady tvořily příběh. Telefon schovaný pod polštářem.
Příliš rychlé odpovědi. Zavřené zprávy. Jen potřeboval potvrzení. Vyhledal mladší sestru, která mluvila.
Jmenovala se Šárka Doubková. Poprvé se na něj podívala bez úniku. Slíbila, že mu napíše, až muž přijde. Když příští středu stál před nemocnicí, přišla zpráva.
Přišel. Šedá bunda, dnes bez kůže. Napíšu, až bude odcházet. Za čtyřicet minut uviděl muže vycházet.
Čeněk ho poznal až po pár krocích. Luboš Matějka, Stelin dávný spolužák. A když si Šárka ověřila knihu návštěv, zjistila, že se zapsal jako bratranec. Konkrétní lež.
,
Pak si Čeněk začal všímat účtů. Položka za devadesát tisíc u přípravku, jehož běžná cena byla osmnáct tisíc. Pak externí specialista Kamil Kadlec. Třikrát.
Za sto pětatřicet tisíc. O žádné takové návštěvě nikdy neslyšel. Požádal Maxe, kamaráda z pojišťovnictví, ať to prověří. Max přišel se složkou plnou vazeb.
Firma spojená s Lubošem. Lékař Havel potvrzoval účty. Celkem odešlo téměř sedm set tisíc korun. ,
Čeněk mezitím zjistil, kdy Luboš přichází a odchází.
Kamerové záznamy nechal uchovat prostřednictvím ostrahy. Sestra Šárka sepsala svědectví o telefonátu, v němž Havel mluvil o další tranči. Pak našli právníka Matěje Zigmunda. Starší muž ve svetru s vytahanými lokty.
Nic nesliboval a každou větu vracel k tomu, co je doložitelné. ,
Jednoho rána si Čeněk sedl naproti Stele, mezi ně položil stolek a dvě bílé obálky. „Luboš Matějka. “ Stella znehybněla.
Vím, že za tebou chodí ve středu. Vím, že se zapisuje jako bratranec. Mám údaje o firmách, přes které šly platby za tvoji léčbu. A jedna z vazeb vede k Lubošovi.
“ Stella dlouho mlčela. Pak řekla, že Luboše zná dávno, že spolu kdysi chodili. Že se před třemi lety ozval znovu. A že Havel o nich ví.
„Ty na mě vůbec nekřičíš? “ zeptala se. „Ne,“ odpověděl. „Křik neumí vrátit peníze, důvěru ani poslední tři měsíce.
“ Stella zůstala nemocná. To se nezměnilo. Ale Čeněk jí položil na stolek jednu obálku. „Tohle je návrh rozvodu.
“ Druhou obálku si nechal u sebe. „A tohle dnes předám policii. “,
Pak vstal, nechal obálky na stolku a odešel. Venku napsal právníkovi, že jede podat trestní oznámení.
Na služebně seděl s unaveným policistou, odpovídal na otázky a pečlivě odděloval fakta od domněnek. Podepsal, vzal si potvrzení a vyšel ven. Teprve na chodníku si uvědomil, že neví, kam má jít. Tři měsíce měl každý den splnit nějaký úkol.
Teď žádný nenásledoval. Šel domů. Uvařil si čaj. A vypil ho teplý.
,
Rozvod proběhl tiše. Advokátka Stely souhlasila. Byt zůstal Čeňkovi. Auto se nevrátilo a dluhy zůstaly.
V listopadu si sedl s kalkulačkou a rozepsal splátky do sloupců. Dluh, ne propast. Pro začátek mu to stačilo. ,
Jednoho večera ho Boris vytáhl na výstavu fotografií.
Čeněk se mezi snímky zastavil u ženy stojící u okna. Držela hrnek a dívala se ven. Nebyla v tom bolest, jen způsob, jak stát pevně na místě. Pod snímkem bylo jméno Šárka Doubková.
Ona sama stála u protější zdi a mluvila s lidmi. Poznala ho. „Nevěděla jsem, že přijdete. “ „Já zase nevěděl, že vystavujete.
“ Mluvili spolu déle než kdy předtím. Čeněk jí řekl, že jí chtěl několikrát zavolat, ale že nevěděl, co by řekl. „Nemusela jsem vědět, proč. “ „Já vám to ale chtěl říct.
Jsem rád, že vás vidím. “ „Já vás taky ráda vidím. “,
Když výstava končila, zeptal se, jestli má hlad. Šla spolu najíst.
Dveře za nimi zavrzaly a venku bylo chladněji. Šli vedle sebe noční prahou. Čeněk nevěděl, co bude za hodinu. Jestli se uvidí za týden, za měsíc nebo vůbec.
Po dlouhé době ho tahle neurčitost netížila. Stačilo mu, že tentokrát nemusí nic zachraňovat, dokazovat ani předem uzavírat. ,
