Právě když jsem si utírala ruce, řekl mi: „Volala máma. “ Věděla jsem, že přijdou další peníze. Vždycky přišly. Poslali jsme jich už tisíce, ať měla problémy se zdravím, botami nebo vodovodním kohoutkem.
A já jsem pokaždé ustoupila, abych nezničila večer a nemusela se dívat, jak se mu zavírá tvář. Ten večer jsme se domluvili, že jí pošleme pět tisíc, a on mi slíbil, že je to naposledy, že spolu pojedeme do Itálie. Ráno mi na účet přistála výplata i velká prémie za projekt, který investor schválil bez jediné připomínky. Poslala jsem Radimovi peníze s poznámkou, že jsou pro jeho matku.
Chtěla jsem, aby tentokrát byl ten převod jeho. Jenže když jsem se druhý den vrátila z práce, čekala mě u bankomatu jeho matka Alžběta. Sevřela mi zápěstí tak, jak se drží dlužníka. Manžel stál za ní a přikývl.
Držela jsem v ruce obálku s penězi, které jsem právě vybrala. Neřekla jsem ani slovo. Dala jsem jí ji. Ale to nejdůležitější jsem jí tehdy neřekla.
Nebyla to jen výplata. Byla to částka za projekt, na kterém jsem pracovala měsíce. A já jsem se rozhodla, že jim dám přesně to, co chtějí. Jenže jsem jim nedala to, co čekali.
Do obálky jsem vložila balíček napodobenin bankovek. Byly dokonale zpracované, na první pohled k nerozeznání. Když je otevřeli, ruce se jí rozzářily. Mně se netřásly ani trochu.
Netrvalo dlouho a oba zjistili, že to nejsou pravé peníze. „Ty jsi nás podvedla?! “ křičela. „To je trestný čin!
“ Radim na mě hleděl, jako by mě nikdy neznal. Policie přijela ještě téhož večera. Vzali mě na služebnu. Ale nejdřív jsem jim ukázala něco, co měnit nemohli.
Měla jsem totiž schované skutečné peníze. A hlavně jsem měla papír, který Radim podepsal. Dokument, ve kterém stálo, že pokud se pokusí vzít si peníze z našeho společného účtu bez mého souhlasu, přichází o nárok na byt i na cokoli dalšího. Podepsal to v den, kdy jsem mu řekla, že mu věřím.
A on mi věřil, že ten papír nikdy nepoužiju. Ten večer na policejní stanici jsem ho položila na stůl. A začala jsem mluvit. O tom, jak mě roky ždímala jeho matka.
O tom, jak jsem posílala peníze na kabáty, boty, léky a opravy, které nikdy nebyly potřeba. O tom, jak jsem si všimla, že se z mé šikovnosti stala její zásobárna. A o tom, že to už nikdy neudělám. Radim seděl naproti mně a mlčel.
Jeho matka křičela, že jsem si to celé vymyslela, že jsem je chtěla připravit o peníze. Ale já jsem měla výpisy. Měla jsem účtenky. A hlavně jsem měla svědka.
Martinu, která byla u toho, když jsem Radimovi ten dokument dávala podepsat. Policie případ uzavřela. Obvinění z podvodu se rozplynulo, protože jsem jim ukázala, že pravé peníze byly celou dobu v bezpečnostní schránce. Radim byl obviněn z pokusu o podvod a zneužití důvěry.
A já jsem podala žádost o rozvod. Jeho matka si najednou vzpomněla, že má taky dceru, která by jí mohla pomoct. Rozvod proběhl rychle. Majetková dohoda byla jasná.
Byt zůstal mně, protože byl můj už před svatbou. Auto jsem si koupila sama. A jeho matka přišla o všechno, co si myslela, že jí patří. Radim dostal obecně prospěšné práce a pokutu.
A já jsem si koupila nové bílé auto. Přesně to, které jsem chtěla. Žádné vysvětlování, žádné omluvy. Jeho matka mi poslala dopis plný omluv.
Roztrhala jsem ho. Odpuštění jsem v ní nenašla, ale ani potřebu nenávisti. Už mi prostě nepatřila. O měsíc později jsem potkala Aloise.
Nechtěla jsem žádný vztah. Ale on se mě neptal, co potřebuju. Jen byl. A já jsem si konečně dovolila cítit něco, co nebylo zatížené strachem z další žádosti.
V srpnu jsme spolu odjeli do Itálie. U fontány Di Trevi jsem hodila minci a přála si jedno jediné: abych už nikdy neztratila samu sebe. Alois mě objal a řekl, že mi to nemůže slíbit, ale že mě nikdy nebude nutit, abych byla někým jiným.
A já jsem mu uvěřila.
