Displej telefonu se rozsvítil a do tmy obýváku blikla zpráva. Bylo 2:00 ráno a já jsem věděla, že to není nic dobrého. O dvacet minut později stáli oba přede dveřmi – Gabriel s tváří jako z kamene a jeho matka s úsměvem, který mi zmrazil krev. „Vezmi si těch 700 000 korun a vypadni z tohoto domu hned,“ řekla chladně.
Nedokázal se mi podívat ani do očí. Soukromý výtah mě vyvezl přímo do nejvyššího patra, ale já jsem se tam už necítila jako doma. Vešla jsem do koupelny, pustila kohoutky s horkou vodou a nechala páru naplnit místnost. Do osmi do rána budou účty zmrazené a právní kroky připravené.
Jak mohla silná racionální žena investovat dekádu života do iluze? „Budu se o tebe starat do konce života, Joseln,“ šeptal mi kdysi Gabriel. A pak do jeho ordinace vstoupila 28letá Tiffany Sterling. Vstala jsem, zabalila se do velkého froté osušky a přišla zpět do obývacího pokoje.
Tiffany se zasmála, vzala sklenici vína a otočila ji do sebe. Gabriel se zrovna díval do telefonu, takže to neviděl. Zůstal by jen ze strachu před veřejným míněním a do konce života by mě nenáviděl. Do tří měsíců se jejich výroba úplně zastaví.
Sledovala jsem živý přenos na tabletu zabalená do deky. Napila se a pak ji bleskově otočila do sebe celou. „Fascinující,“ pošeptala jsem do prázdného pokoje. Chytila ho do pasti.
„Na zdraví mého syna! “ křičela do mikrofonu. Vykázala ji do malého domku pro hosty předělaného ze staré kůlny na samém konci zahrady. „V tvém věku je přece klid nejdůležitější,“ řekla jí do očí Tiffany.
„Řval jsi a bouchal pěstí do stolu. Nalil jsem do toho projektu miliony! “ Gabriel byl zahnán do kouta. Manželka ho nepouštěla do postele.
Gabriel si těžce povzdechl a šel do kuchyně. „Proč se pokaždé bráníš doteku? “ Střípky z posledních měsíců zapadly do sebe. Strčil papír do kapsy a odešel do práce jako živá mrtvola.
Ledový vítr narážel do skel mého penthousu. „Musíte se dostat do nejbližší nemocnice sama,“ oznámila operátorka. Upadala jsem do polovědomí. Nejprve se podíval do karty.
Podíval se mi přímo do tváře. Pískot přístrojů jakoby odplul do dálky. Můj ostrý křik prořízl omamný pach dezinfekce a vrátil Gabriela zpět do reality. „Pane profesore, ozvy plodu padají do kritických hodnot.
“ „No tak, chlapče, dýchej. “ Opadla jsem zpět do polštářů. Velmi opatrně ho vzal do dlaní a začal mu zkoumat obličej. Zvedl se pomalu z podlahy a s maximální opatrností položil dítě do mého náručí.
„Ahoj, maličký,“ pošeptala jsem mu do ucha. Ve dveřích stála Tiffany zabalená do drahého kožichu z norků. Tiffany ho zběsile škrábala nehty do obličeje. Do chaosu se zapojila i Bernis.
Její tvář se skroutila do odporného chladného úšklebku. „No a co vy, zaostalí idioti? “ Dívala se jí přímo do očí. „Vrať se do státní nemocnice a prostě zachraňuj lidské životy.
“ Voda hlučně stékala do kanálů. Gabriel dodržel své slovo do posledního písmene. Pozoroval ho s posvátnou bázlivostí a tiše mu šeptal do ouška nejrůznější příběhy. Nedovolil si podívat se mi přímo do tváře.
Podíval se na malého Leona naposledy, otočil se a nastoupil do výtahu. Přestože věděl, že ty peníze nepotřebuji, posílal je do koruny přesně. Jednoho dne mi Michal do kanceláře přinesl ranní tisk. Ta hrdá žena, která přede mě kdysi hodila šek na 700 000 a nazvala mě uschlou větví, vypadala jako zlomená ubohá stařena.
Zvedla jsem malého Leona do náruče a jemně ho zatočila ve vzduchu. Mé myšlenky se na vteřinu vrátily do té chladné jídelny, k šeku na 700 000 hozenému na mahagónový stůl, k tomu jedovatému komentáři o suché větvi, která je k ničemu. Ti lidé se mě tehdy pokusili zaživa pohřbít do země a zničit.
