Do domu Mirkaj jsem jela bez oznámení. Mirek tak prudce vstal, že židle se zakousla do podlahy. Na stole ležel boršč, okurky, kynuté těsto zabalené do utěrky. Nemusela jsem ji ani vzít do ruky.
Když je příliš stiskneš, zavřou se do sebe. List se v jeho prstech třásl víc než v mých. Nikdy nechtěl vidět pravdu přímo do očí. Utřela jsem si ruce do utěrky, i když byly suché.
Někdo právě vešel do domu bez zaklepání, jako by k tomu měl právo. „Vidím, že jsem ji zasáhla přímo do středu rodinného stínu,“ řekla jsem. Zavazuje se k úhradě pohledávky nejpozději do konce listopadu. Halina vzala dopis do ruky.
Mirek upadl do židle a schoval obličej do dlaní. A v tu chvíli Halina otočila poslední list. Jel jsem do garáže. To jediné slovo stačilo, aby se všechno začalo skládat do nového pořádku.
Jedeme do garáže. Pokud čteš to u Mirka, dívej se mu do očí. Uvnitř byly dvě obálky, malý notes a plátěný sáček. Četla jsem pomalu, protože každé slovo mi vráželo do sebe jako tenká jehla.
„Ještě je tu notes. “ Instinktivně jsem notes zavřela, ale už jsem věděla jedno. Schovala jsem notes do kabelky a podívala se na syna. Otevřela jsem notes na správné stránce.
Roman setřel popel do květináče a odfrkl. Pak sáhl do kapsy a položil na stůl malý klíč s modrou krytkou. Teď jsem klidně řekla, pojedeme do mého domu. Do hloubky jsem vkročila bez slov.
Až když jsem otevřela dveře do ložnice, něco ve mně definitivně pokleslo. Já je skládám do vršíků, od bílých po tmavé. Chtěla jsem odpovědět, když se ozvalo plácnutí do okna od dvorku. Jenže já jsem nevstoupila do cizího domu s vypůjčeným klíčem.
Pak se najednou objevily snímky z mého domu, moje komoda, otevřená zásuvka, plechovka od sušenek, kopie dokladu, list s číslem katastrální knihy, spořící knížka, dokonce šperkovnice s šperky po matce, kterou jsem měla na horní polici za sklem. Otočila jsem se beze slova a šla do obýváku. Vyjmula jsem z obálky třetí list. Mami, dnes budeš poslouchat až do konce.
Učesala jsem si vlasy pečlivěji než obvykle a schovala do kabelky obálku za fotografií, notes Stefana a roztrženou obálku po dokumentech. Ne dřív, ne do rukou rodičů. Podívala jsem se mu přímo do očí. N vstrčila jsem obálku do kapsy jeho bundy.
Někdy člověk musí nejdřív uzavřít cizí drzost, aby měl sílu podívat se do vlastní minulosti do konce. Halina se se mnou zůstala do odpoledne. Stefan vníměl věci ne do dílny, jak říkal, ne šrouby, ne účty. Pustila jsem ho do kuchyně.
Sám se podíváš do očí. Do schránky.
