Eliška strčila mobil zpátky do kapsy saka a vytáhla kartonovou krabici. Položila do ní starou kovovou krabičku po babičce a zamířila ke dveřím. Cesta z tábora do Prahy trvala v pátek večer po dálnici D3 necelou hodinu a půl. Před třemi lety otec zastavil dům kvůli neúspěšnému podnikání, a nemovitost šla do dražby.
Eliška se opřela do koženého křesla a přemýšlela o tom, co jí před chvílí napsal bratranec Marek – jediný člověk z rodiny, který s ní mluvil rovně. Psal, že pokud nezaplatí otcovy dluhy, půjde s tím na policii nebo do novin. Karty se začaly míchat, ale Eliška netušila, do jaké hry právě vstoupila. Zavolala Markovi a řekla mu: „Vyřiď Davidovi jednu věc – ať si dá pozor.
“ Její hlas byl měkký jako samet a studený jako ocel. Kolem čtvrté odpoledne dorazila do kanceláře. Klára, její kolegyně, jí přikývla: „Do dvou hodin mají na místě v táboře hlídku vojenské policie. “ Eliška se navenek usmála, ale uvnitř cítila napětí.
Otevřela krabici, vytáhla první list a přejela po něm očima. Jednalo se o dopis od babičky. Kapitán Novák vstoupil do místnosti a pohlédl na matku. Eliška se mu podívala přímo do očí.
Pak zasunula telefon zpět do kapsy saka. Vojenská policie mezitím odvedla Davida do auta. Když Eliška sedla do auta a nastartovala, podívala se do zpětného zrcátka. Chvíli sledovala, jak se dům zmenšuje, a pak řekla pevným hlasem: „Pokračujeme.
“ Později večer přijela za babičkou. Klekla si ke křeslu a vzala babičiny dlaně do svých. Babička se usmála. Eliška jí řekla, že se vrací domů – do tábora, do domu, ze kterého ji kdysi vyhodili.
Zvedla bradu, pohlédla na svou dceru Kristinu a poprvé za dvacet let promluvila hlasem, v němž nebyla ani stopa slabosti. Otec Bogdan stál opodál a sklopil oči. „Řekl jsem, že končím,“ zopakoval a poprvé v životě se jí podíval přímo do očí. Eliška ho chladně přerušila: „Ty jsi nás namočil do špinavých peněz.
“ Otec přitvrdil a do očí se mu hrnuly slzy. „Já nechci jít do vězení. “ Eliška se podívala na otce Bogdana, který zrovna přenášel babičino staré kreslené křeslo zpět do obývacího pokoje. Řekla mu: „Odnes to do garzonky k tvojí sestře do písku.
“ Pak Eliška vešla do babiččina pokoje a sedla si na hranu postele. Babička se usmála, zavřela oči a do minuty klidně usnula. Druhý den ráno měla Eliška odjet do Prahy a převzít nejvyšší funkci ve své dosavadní kariéře. Ale než odešla, pomohla otci Bogdanovi usadit babičku do křesla na verandě.
Slunce svítilo a babička spokojeně přikývla. Eliška se naposledy ohlédla, nasedla do auta a odjela. Věděla, že tahle hra teprve začíná.
