Včera večer mě můj vlastní syn vtáhl do tmavé předsíně, zatímco v salonu zněl smích jeho vlivných hostů. „Podívej se na sebe, zahanbíš nás,“ zasyčel a pohrdavě si prohlížel můj starý vlněný kabát….
Sedím u svého starého dubového stolu v kuchyni. Hodiny s kukačkou, nejcennější památka po mém zesnulém muži, pravidelně odměřují čas a vnášejí do prázdného bytu zdání života. Přes otevřené okno se line vůně vlhkých podzimních listů a kouře z komínů krakovských domů. Ale já cítím jen mdlou, sterilní vůni drahých parfémů svého syna. Ten zápach … Read more